Poskytnutí emoční podpory dětem po nehodách a pádech

Učitel či vychovatel se s tématem traumatického zážitku může setkat u svých žáků v několika rovinách. Jednou z nich je bezprostřední přítomnost u aktuální traumatické situace dítěte, ať už se jedná o nehody a pády ve školním prostředí, nebo na výletě či ve škole v přírodě. Ty bývají většinou součástí zvídavého dětství. Některé nehody a pády v dětech nezanechají vůbec žádné stopy a do budoucna je nijak neovlivní. Jindy může dojít k prožitku traumatické reakce i u těch nehod, které vypadají na první pohled bezvýznamně. Obdobným procesem může dítě procházet, když se například na škole v přírodě dozví špatnou zprávu od rodičů.

Pokud je dítě v ohrožení zdraví či života, většinou se rozhodujeme intuitivně, zda mu poskytnout první pomoc, či zavolat záchrannou službu, nebo obojí. Kromě toho mu můžeme prospět tím, že mu poskytneme emoční podporu, tak aby jeho traumatický zážitek mohl být bez větších problémů vědomě prožit a integrován.

V případě, že se taková událost stane, je vhodné uvědomit si nejprve vlastní reakce. Děti jsou citlivé na emocionální stav dospělých více, než si myslíme. Velmi často se stává, že býváme zlostní nebo vyděšení, protože máme o dítě strach. Důležité je si to přiznat. Doporučuje se zhluboka se nadechnout a pomalu vydechnout a tím se zklidnit a minimalizovat svůj strach a emoce. Klidné nastavení významně sníží pravděpodobnost, že vyděsíme nebo zmateme dítě ještě více. Je dobré mít na paměti, že děti jsou velmi odolné, a když je podpoříme, jsou schopné se velmi rychle z náročných situací zotavit. Samozřejmě zjišťujeme, zda a jak je dítě zraněné. V případě potřeby poskytujeme první pomoc.

Dítě udržujte v klidu a tichu. Pokud je v šoku, což se může projevovat tím, že reaguje klidně, že se nic nestalo, nebo je naopak dezorientované, přehnaně emocionální, je dobré, aby si nezačalo hned zase hrát. Můžete mu například klidně, ale sebejistě sdělit: Na chvilku si tu sedneme a počkáme, až ten šok odezní. Dále je vhodné dítě podpírat, nabídnout mu deku atd. Děti se často přemáhají a ukazují svou sílu proto, aby popřely strach, který cítí. Pokud dítě potřebuje tělesnou podporu, položte mu jemně ruku zezadu na srdce. Když začne jeho šok, strnulý pohled ustupovat, opatrně přiveďte jeho pozornost k tělesným pocitům, jak se momentálně cítí v těle, například: Co cítíš v těle? Kde ten pocit cítíš? Jaké je to v bříšku (v hlavě, ruce, noze atd.)? Mezi jednotlivými otázkami nechávejte kratší pauzy i třeba chvíle ticha, aby dítě mohlo své pocity zpracovat. Někdy děti rády užívají metafory, například: Mám tam balvan.

Dodržujte rytmus dítěte, tzn. nezahlcujte ho velkým množstvím otázek. Mezi otázkami nechte větší pauzu, třeba i několik minut, aby dítě mohlo své prožitky zpracovat. Dejte mu najevo, že jeho tělesné reakce a pocity, které se objevují, jsou v pořádku. Rozhodně mu neříkejte: Přestaň plakat, uklidni se. Tím naopak posilujete obranu dítěte. Když dítě vystoupí z šoku, začne plakat nebo se třást. V žádném případě ani jeden z jeho projevů nezastavujte, netlumte nebo nechlácholte. Reagujte například: To je dobře, v pořádku, jen to ze sebe vytřes. Výzkumy ukazují, že děti, které mají po nehodě možnost nechat tento proces přirozeně proběhnout, mívají následnou fázi léčení lehčí.

V těchto situacích je třeba vytvořit pouze bezpečný prostor. Doporučuje se neměnit pozici dítěte a neodvádět jeho pozornost. Jakmile se dítě začne orientovat na vnější svět, začíná se proces dokončovat. Nezačínejte sami mluvit o nehodě či se dítěte vyptávat. Teprve později, když se vyspí, je klidné a odpočaté, je dobré se znovu zeptat, jak se cítí. Dítě může ještě znovu zažívat pocity vzteku, smutku, viny. Pokuste se přijmout jeho pocity a normalizovat situaci. Udělejte si s ním čas na vyprávění příběhu a podrobností nehody.

Samozřejmě vnímám, že kromě toho, co je vhodné dělat, je důležité i to, jak to dělat. V tomto případě vidím jako vhodné doporučení: užívejte méně slov, uvědomte si, že užité slovo má v této situaci velký význam. Stejně důležitý je rytmus a tón vašeho hlasu. Domnívám se, že tímto vědomějším přístupem mohou učitelé dítěti pomoci překlenout nejtěžší chvíle a traumatický zážitek tak lépe integrovat.

ZDROJE