Poruchy příjmu potravy ve školním prostředí

Vydáno:

Přestože o poruchách příjmu potravy (dále jen „PPP") bylo vydáno velké množství publikací, zůstávají tématem s veškerou závažností a aktuálností. V praxi se pedagogové, lékaři první linie, pracovníci v sociálních službách, ale i laická veřejnost (rodiče a další blízcí těch, kdo jsou PPP ohroženi) stále a opakovaně ptají, jak poznají vznikající poruchu příjmu potravy, jak mohou pomoci či jak motivovat nemocného, který se odmítá léčit. Platí, že každá rada je zde drahá, a zejména v otázce nízké motivace k uzdravení jsou i odborníci nezřídka na pokraji svých profesních i lidských možností. Co tedy dělat, jak se dobře orientovat v problematice a na co si dát pozor?

Poruchy příjmu potravy ve školním prostředí
Aktuální otázky a tipy pro praxi
Mgr.
Jana
Tomanová
Ph.D.,
psychologická poradna Vědomice, Psychiatrická klinika VFN Praha, oddělení pro poruchy příjmu potravy
Různé diagnózy, nebo různé tváře téhož?
Stále přetrvává zvyk dělit poruchy příjmu potravy na mentální anorexii a mentální bulimii. Tento přístup je podepřený platnou Mezinárodní klasifikací nemocí 10.revize (MKN 10, 2000). Avšak ti, kdo s PPP pracují denně, si již dlouho uvědomují, že nejde o skupinu různých diagnóz, ale spíše o kontinuální spektrum, které přechází od jedné krajní podoby (nejspíše restriktivní mentální anorexie) přes varianty patologického jídelního chování a vztahování se k vlastnímu tělu po druhou krajní formu (např. morbidní obezitu s patologickým přejídáním). V průběhu života jedince se objevují různé fáze s různými dominujícími příznaky, proto je obtížné přiřadit vždy přiléhavou diagnózu tam, kde jsou symptomy individuálně zkombinované, a tam, kde se obraz nemoci často (i během krátkého období několika měsíců) rapidně proměňuje (Papežová a kol., 2010).

PŘÍKLAD
19letá studentka střední školy je právě propuštěna ze své první hospitalizace, k níž byla přijata pro závažnou bulimickou symptomatiku trvající více než rok. Během té doby pacientka několikrát denně snědla obrovské množství potravin, které pak zvracela, a zároveň se pokoušela jídlo, které nevyzvrátila, dostat z těla užíváním projímadel ve vysokých dávkách. Přidaly se stavy těžkých rozlad, depresí a pocity ztráty smyslu života. Pacientka popisuje, že zhruba od svých 13 let má problémy s příjmem potravy a cítí se neustále nespokojená se svou postavou. I v období, kdy vážila méně než 40 kilogramů (při výšce 173 cm), měla pocit, že je příliš tlustá, zejména v některých oblastech těla. Tyto oblasti začala nenávidět, až zcela odmítat, zoufale si přála, aby zcela zmizely. Po fázi podvýživy a hladovění se objevilo tajné noční přejídání. To pak během dne kompenzovala hladovkou a nutkavým cvičením až v objemu několika hodin denně.
Během 15. roku života přibrala téměř 30 kg a popisuje, že se naprosto nehlídala v jídle a oddala se přejídání. Stres během přechodu na jinou školu, stěhování a rozchod s prvním dlouhodobým partnerem ji znovu přivedly k hladovění a zaobírání se postavou, kterou chtěla mít znovu jako v době své nejnižší hmotnosti. Během vztahu s druhým partnerem se cítila celkem v pořádku, měla sice nízkou hmotnost, ale netoužila zhubnout. Přejídání se objevovalo zhruba jednou za měsíc, kdy byla sama doma. Pak se náhle začala věnovat zdravé stravě, stala se postupně vegetariánkou, vitariánkou a konzumovala pouze potraviny rostlinného původu v syrovém stavu. Přestávala vlivem únavy a trvalého zabývání se jídlem zvládat studium a postupně od této stravovací strategie upustila. Tím, jak ztratila hranice pro to, co je žádoucí a co naopak jíst nesmí, se naplno propadla do bulimie. Zvracení bylo stále častější a hmotnost stoupala, což podnítilo návrat emočních problémů (hluboké propady nálad, úzkostné stavy). Po roce neúspěšných pokusů zvládnout situaci v domácím prostředí se rozhodla pro pobyt ve specializovaném centru pro léčbu PPP. Po dvouměsíční hospitalizaci se vrací do běžného života a pokračuje v individuální psychoterapii. Jak se budou dále její obtíže vyvíjet, je nejasné, avšak nadějné vzhledem k tomu, že šlo o první zkušenost s léčbou PPP.

V příkladu z praxe lze sledovat vývoj a proměnu pacientčina vztahu k jídlu a k sobě samé. Co však zůstává po celou dobu od prvních příznaků po propuštění z hospitalizace, je nadměrná koncentrace pozornosti na jídlo, tělesnou hmotnost a tvar postavy. Zdá se, jako by pro tuto dívku bylo jídlo a její tělo hlavními životními tématy. Skutečně to tak v mnoha případech je. Zaměření se na jídlo, výběr a zpracování potravin, množství přijatých a vydaných kalorií, tvar postavy, tělesnou hmotnost, procento podkožního tuku a vody, nárůst svalové hmoty, ale také na pocit prázdného žaludku a střev – to všechno jsou příklady myšlenkových námětů, kterými se jedinci trpící PPP zaobírají. Intenzita a hloubka těchto mnohdy až ulpívavých myšlenek se mění nejen během dne, ale i během různých životních fází, kterými tito jedinci procházejí.
Co je důležité vědět pro každodenní práci pedagoga?
-
Mít oči otevřené – PPP jsou časté, mají mnoho tváří a jsou snadno zatajitelné a pro okolí těžko odhalitelné (nejčastěji si problémů všimnou spolužáci).
-
Nevhodný primárně preventivní program (např. přílišná propagace „zdravé“ stravy, počítání kalorií a omezování příjmu potravin jako klíčové téma programu) může podnítit nebo prohloubit patologické jídelní chování.
-
Při podezření na PPP pohovořit s žákem v soukromí, vyjádřit své obavy o něj a nabídnout pomoc – školního psychologa, výchovného poradce nebo odborníka mimo školu.
-
Volit mimořádně empatický postup, nehrozit hospitalizací, závažnými zdravotními důsledky či možnou smrtí, ale ani postihy v rámci školy.
-
Sledovat i možné související obtíže (deprese, záškoláctví, sebepoškozování, užívání návykových látek...).
-
Objeví-li se problémy s PPP ve škole, pak je vhodné zapojit do spolupráce externí odborníky. Je však třeba důsledně dbát na to, aby to byli specialisté na PPP. Je lepší vyhýbat se volbě nutričního terapeuta nebo výživového poradce.
-
Lze využít osvědčené preventivní programy (např. film „Sami“).
-
Spolupracovat s rodiči – zjistit, co vědí o stravování svého dítěte, zda si vůbec všimli změn a jak jsou otevřeni léčbě.
PPP jsou dobře léčitelné tehdy, jsou-li odhaleny včas a předány do odborné specializované péče. Pedagogové se však mohou sami vzdělávat pro to, aby si zvýšili svou citlivost vůči projevům těchto onemocnění.

ZDROJE
-
Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize – Duševní poruchy a poruchy chování. Geneva: WHO, 2000.
-
PAPEŽOVÁ, H. Spektrum poruch příjmu potravy. Praha: Grada, 2010. ISBN: 978-80-247-2425-6.

Související dokumenty