Označování audiovizuálních děl jako služba rodině i škole

Skeptici sice namítají, že v dnešní době, kdy dětem stačí jen pár kliků na počítači nebo na chytrém telefonu, aby se dostaly k těm nejrizikovějším typům škodlivých obsahů, je jakákoli snaha o jejich ochranu před negativními vlivy médií bojem s větrnými mlýny, rodičovská veřejnost, školy a ale stále intenzivně volají.

Označování audiovizuálních děl (neboli tzv. labelling) sám o sobě samozřejmě dětem nezabrání, aby se nestaly konzumenty ohrožujících pořadů, ale poskytne informační servis, na jehož základě se mohou nejen rodiče, ale například i pedagogové rozhodnout, co dětem umožní sledovat.

Labelling je zejména službou, která a varuje, do kolika let nemusí být vhodné nechat dítě daný pořad sledovat. Finální rozhodnutí je pak na rodiči. V každé rodině jsou měřítka pro to, co může dítěti uškodit, nastavena odlišně. Některé rodiny jsou citlivější na vulgární vyjadřování nebo na explicitní ztvárnění erotiky. Někdo je naopak velmi liberální k zobrazování nahoty, ale považuje za nebezpečné obsahy, které zobrazují násilné chování, mučení, zmrzačená těla obětí, hororové prvky apod.

Labelling prostřednictvím obrazových symbolů informuje, které z těchto obsahů pořad zahrnuje a také jaká věková kategorie dětí ještě není připravena pořad sledovat.

Je nezbytné zdůraznit, že systémy označování audiovizuálních produktů napříč zeměmi, kde fungují, o tom, na jaké typy obsahů je třeba upozorňovat a pro jak staré děti určitý typ obsahu není vhodný.

V jednotlivých systémech označování se výrazně odrážejí té které země. Například v sousedním Polsku je veřejnost odmítavá ke ztvárňování sexuálního chování. V některých západních zemích, zejména v těch, které jsou výrazně multikulturní, například ve Francii, je za značně rizikový mediální obsah považován i takový, který zobrazuje rasovou nebo náboženskou diskriminaci.

Rumunští rodiče jsou zase velmi citliví na dětské pořady, které ztvárňují rodinu, v níž je dítě vychováváno dvěma partnery stejného pohlaví. Zatímco většina Evropy považuje podobný obsah za součást výchovy dětí k toleranci vůči sexuálním menšinám, v Rumunsku je vnímán jako nepřijatelný.

Obecně lze nicméně konstatovat, že těmi hlavními kategoriemi nebezpečných obsahů, na něž labelling zpravidla upozorňuje, bývá

K těmto obsahům, jejichž negativní dopad na dětského diváka je zpravidla považován za nejprůkaznější, je na místě přiřadit ještě další specifickou kategorii, návodné obsahy. Zejména takové, které mohou děti inspirovat k nebezpečným adrenalinovým činnostem, jež by při nápodobě mohly ohrozit dítě na životě. Sem patří medializace aktivit, jako je nejištěné horolezectví, dobrodružství v podobě ježdění mezi vagony metra nebo na úchytném háku vozu tramvaje apod. Samozřejmě vždy bude záležet na přístupu média k tématu. Bude-li zpracováno jako varování, může zafungovat jako prevence a osvěta, ale podobné pořady jsou někdy, a bohužel často právě na programech atraktivních pro mladé diváky, zpracovávány jako oslava „hrdinů“, kteří se nebojí riskovat svůj život, a získat si tak obdiv svých vrstevníků. Takový přístup může mít zejména u diváků teenagerovského věku fatální následky.

Značně nebezpečné jsou i mediální obsahy, které ztvárňují sebevražedné chování nebo sebepoškozování jako způsob řešení osobních problémů.

zhlédnutého mediálního obsahu ze strany dětí a dospívajících je značně vysoké. Jasným mementem je několik let stará zkušenost, kdy se na celém světě oběsilo několik dětí při hře na popravu Saddáma Husajna, kterou viděly v televizi.

Labelling ovšem často plní i pozitivní úlohu, tzn. že nejen varuje, ale také doporučuje pořady, které jsou pro děti určené a mají výchovnou či osvětovou roli. Tento typ labellingu je využitelný zejména pedagogy, kteří mohou vybrat konkrétní pořad jako výukový doplněk. Takovýto systém označování je v současnosti uzákoněn například na Slovensku.

systému označování audiovizuálních produktů u nás je jistě skvělým záměrem, ale rozhodně se nebude jednat o jednoduchý úkol. Pomineme-li řadu nezbytných legislativních kroků, které umožní jeho a stanovení okruhu subjektů, na něž se budou povinnosti vztahovat, bude třeba především vyřešit organizační stránku systému. Bude nezbytné zodpovědět otázku, na jaké bázi bude systém fungovat. Zda samotný proces labellingu bude provádět výhradně nějaký státem zřízený orgán nebo zda bude zvolena varianta koregulační, která by spočívala ve spolupráci státu a zainteresovaných subjektů (provozovatelů vysílání, provozovatelů kin, producentů, distributorů apod.). Otázkou také je, jak bude celý systém financován.

Zásadním úkolem ovšem bude samotného označování tak, aby vyhovovalo domácím podmínkám a reflektovalo názory českých rodičů, pedagogů či psychologů.

Je nutno vyjasnit, jaké obsahy a v jaké formě a míře ztvárnění klasifikovat a jak nastavit přístupnost těchto obsahů pro jednotlivé věkové kategorie dětských a dospívajících diváků.

V této souvislosti je na místě zdůraznit, že systém označování audiovizuálních děl pro dětského diváka. Faktické nebezpečí totiž vychází z toho, jakým způsobem dítě interpretuje a chápe sledovaný mediální obsah.

Jeden konkrétní typ rizikového obsahu, kterému labelling přiřadí totožný symbol, totiž za určitých okolností bude znamenat skutečné ohrožení dětského diváka, ale v odlišném může být zcela neproblematický. Jinými slovy, není facka jako facka. A dítě tento rozdíl vnímá. Výprask, kterého se dočká zlý hrdina a který přináší divákovi pocit satisfakce, je typickým motivem, se kterým se děti setkávají od nepaměti i v pohádkách pro nejmenší. Něčím zcela odlišným je však „výprask“ jako akt agrese, například na ženě ze strany jejího partnera. Dítě bude pochopitelně oba obsahy morálně a psychicky zpracovávat odlišně. Labelling ovšem není schopen rozdíl adekvátně podchytit.

Dalším příkladem, na kterém lze slabiny systému ilustrovat, je

Před několika lety zakázal britský regulátor pro oblast vysílání ve Velké Británii scény s kresleným Tomem a Jerrym, v nichž se kouřilo. Sovětský seriál Jen počkej, zajíci,v němž zlý vlk kouří snad v každé epizodě, by se tak zjevně do britského dětského vysílání vůbec nemohl dostat. Přesto je možné pochybovat o tom, zda kouření zlého vlka může mít na děti reálně negativní dopad. Vlk rozhodně není postavou, která by sváděla k nápodobě. Ovšem kouří-li všichni hrdinové reality show a jsou-li dokonce kvůli zisku cigaret ochotni ubližovat ostatním, pak je vyhodnocení rizika zcela na místě. jsou typem pořadů, které mají nejvyšší sledovanost mezi staršími dětmi a teenagery. Tato věková skupina dětí je velice náchylná ke kopírování chování svých televizních vzorů. A kouří-li tyto „vzory“, pak existuje značné nebezpečí, že děti budou mít tendenci jejich chování napodobit.

Za připomenutí stojí i v audiovizuálních dílech. Zatímco v řadě evropských zemí je pití alkoholu v pořadech, které jsou určené dětem, zcela nepřijatelné, v českých pohádkách (např. S čerty nejsou žerty) se běžně pije pivo nebo víno a rodičovská veřejnost tím není nijak pohoršena.

Tyto konkrétní případy jsou zde zmiňovány, jelikož jak již bylo uvedeno, i státy geograficky a kulturně blízké, mají velmi odlišný náhled na to, co všechno dětského diváka ohrožuje a jakým způsobem.

V tomto kontextu není možné nezmínit specifickou roli válečných filmů. Odborníci se liší v názoru, zda je na místě od raného věku dětem zpřístupňovat tento typ pořadů, aby byly seznamovány s hrůzami válek a přirozeně v nich byly upevňovány snahy k ochraně míru, nebo zda jsou děti válečnými filmy nepřiměřeně traumatizovány.

V současnosti se psychologové přiklánějí spíše ke druhé variantě. Studie jednoznačně prokazují, že svého a svých bližních. Naturalistické a autentické ztvárnění válečných hrůz v dětech vyvolává právě tyto obavy a úzkosti. Děti si od určitého věku dobře uvědomují, že válečné filmy vycházejí z reálných událostí a obávají se jejich opakování. Dětští diváci zejména velice špatně snášejí, pokud válečné filmy zobrazují utrpení dětí.

Není tajemstvím, že generace dětí v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, které zdánlivě vyrůstaly v mediálně bezpečném prostředí, bez rizika zhlédnutí pornografie nebo naturalistické kriminálky, byly prostřednictvím televizního vysílání systematicky zúzkostňovány hrozbou atomové války. Tehdy ohrožení dětského diváka přicházelo zejména

I dnes samozřejmě zpravodajství představuje značné riziko, přitom se jedná o typ audiovizuálního produktu, který standardně nespadá pod systém labellingu. Při sledování zpráv tak bude i nadále záviset na pozornosti a obezřetnosti rodiny, zda dítě nebude konfrontováno s obsahem, který je může negativně ovlivnit.

A v případě, že dojde k excesu ze strany provozovatele vysílání, musí zafungovat sankční systém nastavený zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který primárně chrání dětského diváka před potenciálně negativními dopady televizního vysílání. Labelling a mechanismy ochrany dětského diváka zajišťované zákonem a dozorovou funkcí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání by tak měly koexistovat a vzájemně se doplňovat. Funkce labellingu bude vždy především signální. Bude upozorňovat na výskyt konkrétního potenciálně rizikového obsahu a rovněž bude poskytovat vodítko při rozhodování, jak starému dítěti daný obsah zpřístupnit. To ovšem automaticky neznamená, že zhlédne-li audiovizuální dílo mladší dítě, tak bude reálně ohroženo. Přestože stanovování věkové hranice přístupnosti vychází z poznatků vývojové psychologie, je také odrazem jakési společenské dohody. To znamená, že věkové hranice, jimiž se opatřují audiovizuální díla, zpravidla korespondují s významnými životními mezníky – začátek školní docházky, nástup na druhý stupeň základní školy, dosažení právní odpovědnosti a zletilosti.

Přestože těchto mezníků dosahují všechny děti ve stejné době, neznamená to, že jejich zralost a schopnost vyrovnávat se určitými podněty je totožná. Proto je opět na rodičích a pedagozích, aby vždy posoudili, jestli je stanovený věkový limit pro konkrétní dítě určitého věku optimální či zda si takové dítě zaslouží delší ochranu, anebo zda určitý pořad dítěti zpřístupní za podmínky společného sledování, které dospělému umožní, aby mohl reagovat na problematické momenty. Psychologové se shodují, že pokud dítě sleduje pořad, který by za běžných okolností byl hodnocen jako pro dítě ohrožující, s dospělou osobou, která mu poskytne vysvětlení a psychickou oporu, pak nejenže takový pořad dítě negativně neovlivní, ale Podmínkou však je, aby se dospělí učili hovořit s dětmi i o tématech, která jsou komplikovaná, zraňující nebo choulostivá.

Více informací k tématu na