O ADHD v dospívání a dospělosti

Vydáno:

Vyzpovídali jsme psychoterapeutku, lektorku a supervizorku Markétu Závěrkovou, absolventku Zdravotně sociální fakulty JU v Českých Budějovicích, výcviku Umění pomáhat a Umění terapie v ISZ-MC Praha se zaměřením na systemickou a narativní terapii a členku ČAP (České asociace pro psychoterapii). Pracuje v soukromé terapeutické praxi. Na týmovém psychoterapeutickém pracovišti Psychoklinika Děčín poskytuje individuální, rodinnou i párovou terapii. Kromě terapie se věnuje také vzdělávání a supervizím, zejména v psychoterapeutickém, sociálním a zdravotním kontextu. Úzce spolupracuje s institutem ISZ-MC Praha, kde lektoruje psychoterapeutické výcviky. Od roku 2015 vzdělává s kolegou J. Hesounem pracovníky ve zdravotnictví a sociální oblasti. Je autorkou úspěšné publikace Jak se žije s ADHD, ve které tuto problematiku netradičně zpracovává pohledem psychoterapeuta, matky dítěte s ADHD i pohledem dítěte samotného, a navazujícího titulu O ADHD v dospívání a dospělosti. Téma ADHD je také ústředním tématem našeho rozhovoru.

 

 

 

O ADHD v dospívání a dospělosti
Tématu ADHD se věnuješ již dlouho. Jak ses k němu dostala, proč právě tato porucha?
Téma ADHD si mě našlo tak trochu samo. Jako jedinec s ADHD a dvěma dětmi, které učebnicově naplňují projevy této poruchy, jsem se snažila ve své psychoterapeutické praxi věnovat bez rozdílu preference všem potížím a problémům, se kterými klienti přicházeli. Do ordinace ale začalo chodit stále více dětí, rodičů a učitelů, kteří se sami nebo zprostředkovaně potýkali právě s poruchou ADHD. Jejich naléhavé a neřešené potřeby mě přiměly zabývat se ADHD s větší intenzitou a komplexněji. Vytvořila jsem skupiny pro práci s dětmi a rodiči dětí s ADHD, začala jsem úžeji spolupracovat s učiteli, připravovala edukační materiály, semináře. Nastřádané znalosti a zkušenosti jsem pak zúročila v knihách Jak se žije s ADHD a O ADHD v dospívání a dospělosti.
Nástrahy a důsledky nepoznané poruchy mají zásadní dopady na kvalitu života dětí, později dospělých a dalších osob, které s jedinci s ADHD žijí. Lepší osvěta a aktivní kompenzace projevů ADHD, dalších, přidružených obtíží a jejich dopadů na život je nezbytná. Bez práce na změně se potíže a důsledky jen zhoršují. Nakonec postihují sebedůvěru, sebepojetí a identitu jedince. Neumím a nemohu být pouhým pozorovatelem, který pouze sleduje, jak ADHD komplikuje a ničí naše životy.
Do škol přichází stále více dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. O ADHD ve školním věku se hodně mluví a píše. Tvoje nová knížka, která vyšla v nakladatelství Pasparta, se věnuje tématu ADHD u dospívajících a dospělých. Proč právě takovéto zacílení?
Myslím si, že osvěty není nikdy dost a u tak živého a někdy kontroverzního tématu, jako je ADHD, je důležité držet krok s nejnovějšími poznatky. Dnes už neplatí výroky typu „Ten z ADHD vyroste“ nebo „ADHD je jen označení nezvladatelných a nevychovaných dětí“. Takové věty už patří do minulosti. Mnoho nových poznatků se týká období dospívaní a dospělosti.
Hodně pozornosti se nyní věnuje ADHD subtypu nepozorný (dříve označovanému jako ADD). U těchto nepozorných dětí hyperaktivita není výrazně vyjádřena či úplně chybí. Do nedávné doby byly tyto tiché a nenápadné děti úplně opomíjeny. Nikdo se o jejich speciální potřeby nezajímal.
Právě zvyšujícími se nároky školních povinností a objemu učiva se během školního období potíže zintenzivňují a prohlubují. Školákům už paměť a intelekt nestačí kompenzovat požadavky školního vzdělávání. Selhávají ve výkonu, sebeovládání, ovládání emocí, nesoustředí se, neumějí se učit, plánovat, plnit úkoly. Jestliže potíže vyplývající z podstaty poruchy nejsou od těchto jedinců odděleny, vede to k tomu, že jsou děti označovány za neschopné a samy se tak vnímají. To má zásadní a negativní dopad právě na jejich identitu. Dostaví se rezignace na učení, další vzdělávání a profesní uplatnění, budoucnost. Je důležité, aby tyto děti dostaly adekvátní přístup a léčbu.
Není to ale opravdu tak, že dítě z ADHD prostě vyroste a porucha časem vymizí?
Bohužel ne, současné poznatky potvrzují, že porucha je na celý život. Pouze má v různých vývojových obdobích člověka různou podobu a intenzitu vyjádření. Hyperaktivita věkem klesá, narůstá impulzivita a potíže s pozorností. U dětí, u nichž byly potíže s pozorností a soustředěním už v nižším, dětském věku výrazné, se tyto potíže ještě zhoršují. Ve školním věku se přidávají k výčtu potíží ještě problémy spojené s tzv. poruchou exekutivních funkcí (funkce zodpovědné za organizaci času, včetně denních povinností, práce, plánování činností včetně jejich započetí a dokončení).
Největší důsledky pro život má impulzivita (rychlá, nepromyšlená rozhodnutí, rizikové chování – jízda autem, experimentování s drogami, promiskuita, konflikty a potíže ve vztazích).
S jakými problémy přicházejí tvoji dospívající a dospělí klienti? V čem mají největší obtíže?
Často přicházejí s potížemi, které na začátku úplně maskují nebo překrývají samotné ADHD. Deprese, úzkostné stavy, paranoia, sebepoškozování, experimentování s drogami i stavy závislosti, agresivita, poruchy příjmu potravy, poruchy spánku. Až pozorné naslouchání jejich životnímu příběhu ukáže, že podkladem těchto obtíží je nepoznané nebo nedostatečně řešené ADHD. Jejich společným projevem je rezignace, selhávání, pocit, že zklamali, nemají žádnou cenu, obtěžují okolí.
Jak by tyto obtíže měla reflektovat škola?
Škola by měla být schopna skrze pedagogy uplatňovat individuální přístup šitý na míru dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami. Individuální vzdělávací plán vytvářet ve spolupráci s dalšími odborníky (PPP, psychology, psychiatry). Podporovat spolupráci s rodiči. Znát jejich potíže s domácí přípravou a jejich taktiky na zvládání. Předávání informací pomůže hledat a podporovat silné stránky dítěte a omezovat nežádoucí chování, projevy ADHD. Nezastupitelnou úlohu má pro tyto děti včasné a dostatečně dlouhé kariérové poradenství (7., 8., 9. ročník), které pomůže dítěti najít oblast a směr, který ho bude zajímat, bavit a zároveň pro něj absolvování vybrané školy bude přiměřený cíl. Pomůže to eliminovat nedokončení středního vzdělání.
Při každodenní práci by měl učitel umět vypozorovat a dobře pojmenovat potíže, které způsobuje porucha (nepozornost, impulzivita…) a které v dikci poruchy nejsou. Měl by umět podporovat silné stránky dítěte. Chybou je označovat chování dítěte jako nástup puberty či lenost, úmyslné vyrušování nebo nedostatek intelektu. Ještě horší variantou je dítě za pochybení, které způsobuje porucha, negativně hodnotit, sankcionovat známkami, poznámkami. Neznamená to však, že by dítě měl za jeho nežádoucí projevy omlouvat nebo mu dávat úlevy. Je třeba najít individuální postup spolupráce i hodnocení.
Hodně se v současné době hovoří o kognitivně behaviorální terapii (KBT). Ty ale používáš při práci s klienty systemický a narativní přístup. Funguje to?
Ano. Systemická a narativní terapie, kterou pracuji, má dobré metody a nástroje, jak lidem s ADHD pomáhat. Systemický přístup se zaměřuje na řešení a ve spolupráci s klientem (společným definováním) naplňuje konkrétní, přiměřený, do postupných kroků rozdělený, pro klienta hodnotný cíl. Tento postup je efektivní pro kompenzaci poruchy, která způsobuje nositeli obtíže ve všech výše jmenovaných parametrech plánování a dokončení činnosti. Již proces terapie je tedy nácvik způsobu, jak fungovat a zvládat každodennost. Tento přístup však selhává, když klient nechce či není připraven na změnu, neví, kdo je, a postup terapie nevědomě blokuje.
Narativní přístup je velmi bezpečný přístup, pracující s velkým respektem k osobnosti a hodnotám klienta. Je velmi vhodný, protože mnoho klientů, kteří se ke mně dostanou, jsou již ti, kteří rezignovali, jejichž život již nemá pro opakované selhávání a neúspěch smysl. Je potřeba objevit jejich ztracenou identitu a pomoci ji znovu vybudovat a podpořit.
Co říci na závěr?
Porucha ADHD a její „dospělá verze“ představují vážný problém – v případě, že nejsou řešeny. Hledání cesty, podpora silných stránek jedince, braní ho takového, jaký je, a využití pozitivních projevů poruchy (kreativita, flexibilita, originální nápady, způsoby řešení, vysoké pracovní nasazení, intuice) dávají naději na dobrý život. Nikdy není pozdě začít. Každý může být autorem svého životního příběhu.
Drama nebo thriller se změní na pohádku se šťastným koncem.
Rozhovor vedla redakce časopisu Školní poradenství v praxi.