Již od počátku září mají školy a školská zařízení k dispozici novelizovaný metodický pokyn proti šikanování. Hned v úvodu tohoto komentáře musím uvést, že novelizace se dle mého názoru povedla. Jedná se o text v praxi dobře použitelný, návodný a hlavně akcentující prevenci. Nyní se na něj podívejme podrobněji.
Oproti verzi z roku 2013 je opět o něco obsáhlejší. To jistě není na škodu, zvláště z toho důvodu, že obsahuje úplně novou část zaměřenou na ubližování učitelům. A právě to byl důvod, respektive jedna konkrétní tragická událost, jeho rychlé novelizace.
Hned v úvodních ustanoveních je vyzvednuta odpovědnost školy nejen za řešení šikany, ale zejména za vytváření a udržování bezpečného prostředí pro všechny, žáky i vyučující. To považuji za velmi významné, jelikož vedení školy neoddiskutovatelně odpovídá za základní rámec norem a hodnot na úrovni tříd a také na úrovni sborovny. Článek 3 se přímo zabývá bezpečným prostředím ve škole, což znamená prevencí. A není to na úrovni obecných prohlášení, ale na úrovni srozumitelného seznamu neopominutelných prvků. Zmíním například apel na tvorbu třídních pravidel či systém vzájemné komunikace mezi pedagogy. Mimochodem k tomuto tématu odkazuje také Příloha č. 2 Protektivní a rizikové faktory, kterou považuji za velmi dobře zpracovanou. Čtenář si totiž již nemusí nalhávat, že se věci stanou takříkajíc z ničeho nic, ale že existují protektivní a rizikové faktory, které lze do určité míry ovlivňovat, případně s nimi alespoň počítat.
V článku 4, zaměřeném na základní postup řešení šikany, bych rád ocenil zdůraznění bezpečného zacházení se všemi účastníky. Zní to možná nadbytečně, ale v minulé verzi pokynu se hovořilo pouze o ochraně oběti. To jsem považoval za nedostatečné, jelikož třeba násilné, autoritářské či zesměšňující jednání s agresorem by bylo porušením obecné povinnosti školy zajistit bezpečí všech svých žáků a situaci by ještě zhoršilo. Tato novelizace to již neopomíjí, ale to neznamená, že se mají agresoři vyhnout odpovědnosti. Pouze to znamená, že ani jim nesmí být ubližováno.
Část zaměřená na odpovědnost rodičů a komunikaci s nimi je užitečná v první řadě svým apelem na nepodceňování informací od rodičů. Vždy je nutné údaje prověřit a nereagovat podrážděně či nechápat je jako stížnost. Pouze bych dodal, že je úplně přirozené, pokud rodič v situaci podezření, že je jeho dítěti ubližováno, reaguje afektovaně, rozčiluje se, žádá okamžité řešení či slovně útočí na školu nebo konkrétního pedagoga. Takové chování je jednoznačně projevem toho, že má strach o své dítě, že chce spolupracovat a hledá pomoc. Možná jen volí méně vhodná slova. Škola ale musí reagovat profesionálně, informaci přijmout a soustředit se na obsahovou stránku sdělení.
Článek 8 je, jak jsem již uvedl, úplnou novinkou. Týká se šikany učitele. Velmi dobře vysvětluje to, že se obětí šikany může stát i zkušený pedagog, že to není otázka pouze jeho vlastností, schopností a dovedností, ale širšího kontextu. Je zde uvedeno, že se na ubližování učiteli často podepisuje přesvědčení, že učitel musí umět vše vyřešit. Tento mylný názor vede k tomu, že se pedagog ze strachu z kritiky nikomu nesvěří a ubližování tak může narůstat.
Jsem vděčný za stručnou informaci o tom, že výskyt ubližování (v podobě bossingu, mobbingu či staffingu) mezi kolegy zvyšuje pravděpodobnost šikany mezi žáky nebo šikany zaměřené na pedagoga. Dovolil bych si ale jít ještě dál. V absolutní většině případů šikany učitele můžeme nalézt paralelu či přímo spouštěč v týmu. Typickým příkladem je znevažování kolegy před žáky či rodiči nebo odmítnutí kolegovi pomoci s předsvědčením, že si za to může sám. Mimochodem, toto je jedna věc, kterou bych přece jen maličkost vytkl. Domnívám se, že provázanost vztahů mezi kolegy a žáky či žáky směrem ke konkrétnímu pedagogovi mohla být ještě více vyzvednuta.
Když jsem u drobností, které mohly být možná více rozpracovány, zmínil bych obecnou informaci o tom, kdo se může stát obětí šikany. Autoři v textu poukazují na různé (fyzické, psychické, socioekonomické, etnické, sexuální atd.) odlišnosti. Jistě mají pravdu, ale zároveň se i mýlí. Obětí se může stát kdokoliv. Volba může být náhodná, může se stát, že vtípek, který nebyl myšlen ze začátku zle, začne žít vlastním životem a stane se z něj nástroj ubližování. Měli bychom být například na pozoru, pokud do již „zabydlené“ třídy přichází nový žák. Nemusí se stát obětí šikany, ale rizikový faktor to je. Výše zmíněné odlišnosti mohou být důvodem, ale často jsou spíše následným ospravedlněním toho, proč byl šikanován zrovna ten a ten. Ostatně zpětně se důvod ubližování hledá poměrně snadno. Agresoři často poukazují na to, že daný žák byl jiný, divný, zvláštně se choval atd., a proto mu ubližovali. Pravdou ale je, že je to spíše snaha podat „smysluplné“ vysvětlení, které by trochu smylo vinu za ubližování.
Závěrem tohoto komentáře bych ale chtěl vyjádřit velký dík týmu, který se na přípravě metodického pokynu podílel. Celkově je to významný krok správným směrem. Nyní platný metodický pokyn jde k jádru věci a je návodný. Poukazuje na principy řešení, ale ještě více zdůrazňuje prevenci, odpovědnost jednotlivého pedagoga v kontaktu s žáky i školy jako celku. Je zakotvený v dobré praxi a udává směr, jak o šikaně ve škole přemýšlet a jak jí účinně čelit. Věřím, že napomůže tomu, aby se více žáků a více pedagogů cítilo ve škole bezpečně.