Nevzdávat se

Radka jsem začala učit ve 3. třídě anglický jazyk. Od prvních hodin se snažil na sebe upozornit nevhodným chováním. I když výuku anglického jazyka pojímám ve 3. třídě velmi hravě a kladu důraz na motivaci a zábavnost učiva, je nutný a ten činil chlapci značné problémy. Vykřikoval, nerespektoval pravidla hry. Nebyl-li úspěšný, kazil hru. Mluvil, kdy chtěl on. Bezdůvodně chodil z místa. Nebyl-li vyvolán, kdy chtěl, urazil se a odmítal dál pracovat. Drze odmlouval, slovně napadal spolužáky, posmíval se jim. Nereagoval na napomenutí. Hádal se se mnou. Nemohl s nikým sedět, pošťuchoval souseda, mluvil sám pro sebe. Nepracoval, čmáral si.

Často nebyl připraven na výuku, zapomínal učebnici a pracovní sešit, nenosil pastelky. Měl neustále nepořádek kolem sebe. Když nebyl středem zájmu, začal šaškovat, vykřikovat, dokonce i pískat.

Týmová práce nebyla pro něho vhodná. Nebyl schopen kooperovat. Bylo nemožné nechat ho „ prohrát“ v nějaké hře. Vykřikoval, že „hra je debilní“ apod. Nedokázal v klidu sedět, alespoň kopal nohama do lavice.

Svým chováním naprosto rozbil hodinu. Jeho rozumové dovednosti byly na velmi dobré úrovni, ale jeho pracovní morálka neumožňovala dostatečné osvojení učiva. Jednu hodinu předvedl excelentní výkon, ale v té následující nepracoval a nevěděl nic. Pozorovala jsem výrazné studijní výkyvy. Bylo jasné, že musím začít pracovat na tom, aby si Radek učivo osvojil a hodina fungovala.

Začala jsem do 3. třídy přicházet již o přestávce, tedy o 4 až 5 minut dříve, abych chlapce zklidnila, upozornila ho, že bude angličtina, aby se připravil, došel si na toaletu a při zvonění seděl v lavici. Musím konstatovat, že vůbec nevzdoroval a docela vše, jak jsem chtěla, udělal, jen vyžadoval dostatečný časový prostor. Tímto jsem docílila, že měl vše připraveno a byl na svém místě, nemusela jsem už pak většinou řešit vzájemné konflikty.

Několikrát se stalo, že se stal provokovanou obětí. Stalo-li se tak a já spor vyřešila spravedlivě, Radek byl nesmírně šťastný a spokojený a musím říci, že celou hodinu pracoval podle mých instrukcí a mohla jsem jej pochválit i odměnit. Stačil však nepatrný konflikt o přestávce a byl vznětlivý, konfliktní a panovačný. Dalším krokem, který jsem učinila, bylo jeho a měla jsem jej při ruce. Důležitý byl pro něj oční kontakt (případně položení ruky na rameno). chlapce zklidňoval. Bylo nutné vždy reagovat klidně a nenechat ho vtáhnout do konfliktu.

Snažila jsem se jej a k dobrým výsledkům, neboť jeho schopnosti byly na vysoké úrovni. Velkou odměnou byly pro Radka dobré známky, pochvaly do notýsku a udělené body. Ty jsme umísťovali do naší „zamotané hry“, kterou jsme hráli celé pololetí (děti získávají za úkoly, projekty a hry body, které vkládají do mapy, a každý postupuje k cíli).

Velkým problémem ale bylo časté zapomínání pomůcek. Neměl učebnici či pracovní sešit, nemohl tedy pracovat. Nenosil domácí úkoly. Pak se nudil, rušil spolužáky, ale posadit ho k někomu bylo nemožné. Půjčovala jsem mu své učebnice. Matku jsem několikrát písemně upozornila na tuto skutečnost a požádala ji o dohled nad domácí přípravou. Vypracovala jsem pro Radka a jeho matku na AJ. Matka toto ignorovala. Situace s domácí přípravou se nezlepšila. Posléze jsem matku telefonicky kontaktovala a požádala ji o schůzku, abychom vše prohovořily. Sdělila mi, že (v té době měl Radek již 15 poznámek za zapomínání v různých předmětech).

Dalším problémem, který jsme museli s chlapcem vyřešit, bylo uspořádání pracovního místa. Je pravdou, že velmi často zapomínal učebnici a pracovní sešit, ale přesto měl kolem sebe, na lavici i v tašce, obrovský nepořádek a připravoval se chaoticky a zbrkle. Vytvořila jsem mu nápisy na lavici s obrysy, kde má mít uspořádané své věci. Toto opatření jsem oznámila matce a poprosila ji, zda by obdobný systém nemohla zavést i doma. Matka na telefonické sdělení odpověděla, že na „podobné věci nemá čas a že Radek je doma pořádný“. Pro svoji ochranu jsem si nechala své opatření od matky podepsat, v domácí přípravě se však nic nezměnilo.

Zavedla jsem pro chlapce odměny za nezapomenutí pomůcek. Dětem jsem situaci vysvětlila a překvapivě to přijaly. Vždy jsem měla stránky, které jsme určitou hodinu potřebovali, okopírované, aby Radek mohl pracovat. Učivo z angličtiny si osvojoval rychle a bystře. Využívala jsem ho jako svého asistenta, neboť potřeboval v hodinách pohyb. Podržel obrázky, srovnal karty, rozdal materiály, běhal s kartičkami apod. Pracovala jsem i s jeho rysem komediantství. Předváděl pantomimicky zvířata, obličeje. Hrál s loutkami dialogy, dokonce zvládl hrát se čtyřmi loutkami najednou. Dětem i mně se jeho herectví líbilo, slovíčka si lépe osvojily a

Naprosto mu nevyhovovaly hry v kolečku, týmové práce či práce ve dvojici. Do těchto forem jsem jej tedy zapojovala minimálně. Velmi rád maloval, proto jsem ho využívala k obrázkovému diktátu, malování na tabuli, ke hrám „šibenice“ či „hláskující žralok“. Vynikal ve hře Bingo, ve které se učil slovíčka. Bylo jasné, že mu v domácí výchově chybí řád, ale i láska, pochopení a odměna za úspěch. Jeho výchovu bych charakterizovala jako „dítě ulice“.

Matku jsem písemně informovala o zlepšení chování v mých hodinách a navrhla jsem jí schůzku, abychom situaci zkonzultovaly a domluvily se na domácí přípravě. Připravila jsem si návrhy řešení. (potažmo mé, neboť třídní učitelka se jednání nechtěla účastnit), povinnosti rodičů (matky) a (i když byl ve 3. třídě, část odpovědnosti jsem chtěla přenést na něj). Pro matku jsem také připravila přehled zásad, které pomohou při výchově dítěte s podezřením na ADHD, se sklonem k opozičnímu chování. Měla jsem připravenou odbornou literaturu. Matka se na schůzku dostavila, ale byla naprosto nepřístupná jakémukoli řešení. Navrhla jsem jí vyšetření v PPP, abychom znali diagnózu a mohli s Radkem lépe pracovat. Návrh však odmítla. Alespoň mi slíbila, že dohlédne na domácí přípravu a bude se snažit o řád ve výchově. Měla jsem však pocit, že s její pomocí nemohu počítat.

Do konce školního roku jsem postupovala obdobně. Mé přípravy na hodiny anglického jazyka se soustřeďovaly na zvládnutí Radka, jeho dostatečné zaměstnání, zaujetí. Musím konstatovat, že některé hodiny byly bez problémů, v jiných se mi jej však nepodařilo zaujmout - byl panovačný, musela jsem těžce bojovat o autoritu dospělého. Nechtěl se podřídit. Pro sebe jsem si toto nazvala „houpačkou“.

Ve 4. ročníku jsem Radka opět učila anglický jazyk. Postupovala jsem tak, abych ho motivovala k výkonu a neměl prostor k nekázni. Snažila jsem se ho zaměstnávat střídajícími se činnostmi. Nově se mu dařila práce ve dvojici s jeho kamarádem, který měl na něj pozitivní vliv. Dokonce jsem si je dovolila dát do společné lavice a spolupráce fungovala i při zapomínání pomůcek, které bylo opět časté. Písemné i telefonické upozornění na toto nemělo u matky žádnou odezvu.

Začala jsem pro něho využívat tzv. kouzelnou krabici, která je plná různých cvičení s klíči, aktivit, doplňovaček, anglických puzzle apod. Pro Radka ji používám, když vidím, že se uchyluje ke vzteku a cvičení mu nejde, nebo ve dnech, kdy není schopen se ani chvíli soustředit a potřebuje se „poválet“ na koberci. Vybere si aktivitu, která ho baví, splní ji, ukáže mi výsledek, většinou se uklidní. Zažije úspěch. Já mu sdělím, že když dokáže úspěšně pracovat u krabice, určitě to zvládne s námi. Mnohdy se pak může vrátit k naší společné práci. Je pravdou, že někdy na koberci vydrží celou hodinu, ale pracuje. Je velmi zajímavé, že se sám naučil chodit ke krabici. Stačil jen můj pohled a věděl, co má dělat.

S dětmi máme vytvořena jednoduchá pravidla, která jsou umístěna ve třídě. Jsou-li porušena, děti dostávají trest (odnětí odměny v „zamotané cestě“, posunutí pořadí v Pixií Dixií apod.). Snažila jsem se chování Radka zhodnotit na konci vyučovací hodiny, dát mu návod, jak řešit vzniklé situace. Moje snaha byla zbytečná, neboť před sebou viděl přestávku a nebyl schopen vůbec vnímat. Chtěla jsem ale nějak reflektovat jeho zhoršení, či zlepšení. Hodnotila jsem tedy hned při situaci (pochvala, pokárání, nálepka, puntík apod.). Někdy však bylo hodnocení obtížné, strávila bych jím moc času, a někdy bylo nutné potlačit emoce a nechat si čas, proto jsem zvolila týdenní hodnocení. Radek sice některé prohřešky zapomněl, ale byl ochoten se mnou spolupracovat. Průběžně jsem o svých krocích telefonicky informovala matku. Většinou jen informace vyslechla, mé návrhy pro domácí přípravu a výchovu ignorovala. Na třídní schůzky nechodila, s třídní učitelkou nekomunikovala.

Pro chlapce bylo důležité nepodceňovat ho, měl tendenci ztotožňovat se s tím, za co je okolím pokládán. Bylo nutné mu důvěřovat a podporovat ho, užívat verbální ocenění (např. jsem ráda, když..., pokus se o to, je výborné, že jsi to dokázal, super, prima apod.). Cítil-li opovržení, choval se vzdorovitě a nebyl schopen pracovat, dokonce byl schopen házet předměty po učitelích, ukázal-li mu dospělý, že jím opovrhuje.

Srovnám-li jeho chování a studijní práci na začátku 3. ročníku a na konci 4. ročníku, udělali jsme společně velký pokrok. Rád poznával, byl klidnější a mnohem lépe se naučil komunikovat s dospělými i svými vrstevníky. V 5. ročníku jsem s chlapcem bohužel již nemohla pracovat, neboť se s matkou přestěhovali do jiného kraje.

Vím, že jeho vzdělávání a výchova bude vyžadovat mnoho úsilí, ale jistě se najde někdo, kdo toto podstoupí pro rozvoj kvality Radkova života. V době, kdy jsem chlapce učila, začal můj syn navštěvovat mateřskou školu a já každý den trnula, co mi paní učitelka o něm sdělí, neboť vykazoval jasné rysy syndromu ADHD a jeho chování bylo značně problémové.

Práce s problémovými dětmi je pro učitele velmi stresová a únavná, proto je nutná

Věřte, že pro děti život není lehký, a pro ty s problémy v chování či s poruchami učení o to více. Zkusme jim jejich trápení alespoň trošku usnadnit, i když vím, že i my jsme z nich často vysíleni. Avšak úsilí vynaložené na jejich výchovu a vzdělávání jistě stojí za to.