Náročné chování jako reakce na stres

Vydáno:

 Častou příčinou náročného a také bohužel i rizikového chování dětí i dospělých je stres. Míra aktivace systému reakce na stres se promítá do našeho chování i aktuálních kapacit kognitivních funkcí.

Při vyšší míře aktivace stresové reakce začne docházet k vyplavování hormonů spouštějících totální reakci organismu. Podle typu projevů v chování ji označujeme jako útok, únik nebo strnutí. Aktivizující formy reakce (únik a útok) jsou typičtější pro chlapce. Strnutí se o něco častěji vyskytuje u dívek a zejména u dětí, které byly vystaveny ohrožení ve věku, kdy nemohly aktivizující formy obranné reakce efektivně využít. Obranné reakce mohou mít mnoho podob: od útěku, úniku do denního snění, přes verbální nebo fyzickou agresi až k odpojení těla a mysli. Je důležité si uvědomit, že se jedná o celkové reakce organismu – je ovlivněn dech, puls, průtok krve v těle, přičemž jako první je omezen průtok krve do mozkové kůry. Jedinec tedy nemůže jejich spuštění ovlivnit vůlí. Řídí je systém reakce na stres, který je lokalizován v nejstarší části mozku – mozkovém kmeni, jehož fungování nelze řídit volním úsilím (Perry a Szalavitz, 2016).
V současné době na dospělé i děti působí stres, jejž lze označit za
stres toxický
. Jsme mu vystaveni již dlouho, vývoj situace je nepředvídatelný a nemáme jej pod kontrolou. Zároveň máme díky protiepidemickým opatřením omezenou možnost čerpat podporu ve vztazích s lidmi, které máme rádi. Tato situace doléhá na děti i dospělé. Dlouhodobé působení toxického stresu
negativně ovlivňuje schopnost koncentrace pozornosti, učení i vybavování si informací z paměti.
V chování se častěji projevuje podráždění, a to i na relativně běžné podněty, jež by ho za normálních okolností nevyvolaly, a také apatie. Motivovat žáky druhých stupňůa středních škol k učení přes obrazovky počítačů je pro mnohé učitele nadlidský úkol. I proto, že sami se cítí vyčerpaní, bez konkrétní vidiny konce tohoto stavu.
Bruce Perry1)rozlišuje
pět stavů aktivace stresové reakce
, do kterých se můžeme dostat. Náš aktuální
stav zásadně ovlivňuje naše chování a schopnost využívat naše vyšší
kognitivní
a exekutivní funkce.
Náš stav se také v průběhu dne proměňuje. To odpovídá na otázku, proč někdy žák dokáže uposlechnout náš pokyn nebo pokračovat v zadané činnosti a jindy ne. Není to otázka vůle
(„včera se mu chtělo, tak pracoval, dneska se mu nechce“ … „dneska mě schválně neposlouchá“…),
ale toho,
zda žák má či nemá v daný okamžik přístup ke všem svým schopnostem.
Míra stresu zásadně ovlivňuje to, čeho je, či není náš mozek scho