Nadváha a obezita u dětí

U dospělých se k hodnocení nadváhy nebo obezity užívá hmotnostně-výškového poměru, tzv. (BMI). BMI se stanovuje poměrem hmotnosti v kilogramech a výšky v metrech na druhou. Pro posouzení nadváhy a obezity u dětí se však využívají percentilové grafy, které hodnotí BMI ještě vzhledem k jejich věku a pohlaví. Pokud se dítě nachází mezi 75.-90. percentilem, pak hovoříme o zvýšené hmotnosti. O nadváhu se jedná nad 90. a o obezitu nad 97. percentilem.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, na vzniku nadváhy a obezity u dětí se podílí více faktorů. Kromě nevhodných stravovacích a pohybových návyků či psychických problémů hraje svou roli i dědičnost. Pokud má jeden z rodičů nadváhu nebo je obézní, pak statistiky mluví o 40 % riziku, že se nadváha nebo obezita může rozvinout i u dítěte. Mají-li nadváhu nebo obezitu oba rodiče, stoupá riziko až na 70 %.

Nelze však opomenout ani jistou "dědičnost rodinného talíře", tj. dědičnost rodinných stravovacích a pohybových návyků, která mívá na rozvoj nadváhy a obezity u dítěte zásadnější vliv než dědičnost biologická.

Obezita se může také vyskytnout jako jeden ze symptomů u geneticky podmíněných syndromů (např. Pradera-Williho, Bardetův-Biedlův aj.). V některých případech bývá nadměrný nárůst tělesné hmotnosti spojován s nedostatečnou funkcí štítné žlázy nebo užíváním některých léků.

V České republice byla poslední celoplošná studie výskytu nadváhy a obezity u dětí provedena v roce 2005 agenturou STEM/MARK. Vyplynulo z ní, že výskyt nadváhy a obezity u šesti-až dvanáctiletých dětí se pohybuje kolem 20 % a u třinácti-až sedmnáctiletých pak kolem 11 %. Vzhledem k multifaktorialitě vzniku nadváhy a obezity je většinou nutný také multidisciplinární přístup k její terapii.

První informace o nutnosti řešit nadbytečné kilogramy dítěte se rodina často dozvídá od praktického lékaře. Někdy bývá dítě odesláno na endokrinologické vyšetření, kde vyloučí nedostatečnou aktivitu štítné žlázy. Další možností je docházení na specializované obezitologické pracoviště. Zde se do léčby zapojuje ještě nutriční terapeut, fyzioterapeut, eventuálně psycholog nebo psychoterapeut. Komplexní přístup k léčbě nadváhy a obezity preferují i lázně a dětské léčebny poskytující možnost redukčního pobytu.

Základním cílem terapie je především naučit dítě dlouhodobě dodržovat stravovací návyky, které mu vyhovují, zajišťují hmotnostní úbytky, a přitom dodávají důležité látky pro růst a vývoj. Zároveň se ukazuje jako vhodné motivovat dítě k pohybové aktivitě, která by je měla především bavit a měla by být pravidelně realizovatelná. Vzhledem k tomu, že nadváhu a obezitu velmi často doprovázejí psychické problémy, je třeba u řady dětí (rodin) podpořit léčbu vhodnou formou psychoterapie.

Zásadní roli při budování stravovacích a pohybových návyků hraje jistě rodina. Role školy je však neméně důležitá, protože může roli rodiny velmi dobře doplnit, nebo i do jisté míry zastoupit.

Cílem výchovného působení ve škole by měla být především , který chápeme jako soubor schopností a dovedností vedoucích ke zkvalitnění fyzického a duševního zdraví. Pedagog přitom plní roli průvodce, který svým příkladem a zájmem o věc dítěti ukazuje správnou cestu ke zdravému životnímu stylu a vhodně je motivuje, aby na ní setrvalo. Veškeré snažení by pak mělo být zastřešeno vědomím, že každé dítě vyžaduje individuální přístup a že méně vhodný způsob intervence je může velice negativně ovlivnit - někdy i na celý život.

Kognitivně-behaviorální terapie (dále také jen KBT) je nejpoužívanější formou psychoterapie v oblasti řešení "návykových" problémů pacienta, tj. i při léčbě nadváhy a obezity. Podstata a cíl KBT spočívají ve změně myšlení a v důsledku i chování, které vede u dítěte k nárůstu tělesné hmotnosti. Základní východisko KBT představuje teorie učení, zejm. klasické podmiňování, operantní podmiňování a kognitivní teorie (sociální učení).

Problematika KBT je velice obsáhlá, a není tedy v možnostech tohoto článku ji zcela objasnit. Seznámení se se základními principy kognitivně-behaviorálního přístupu při léčbě nadváhy a obezity nejen u dětí lze všem zájemcům o problematiku jistě doporučit.

Navažme nyní na výše zmíněné a vraťme se ještě ke kognitivně-behaviorálnímu přístupu, přesněji řečeno kognitivní teorii. Dítě je od malička ovlivňováno interakcí se svým okolím, tj. rodiči, učiteli, trenéry, kamarády, spolužáky, ale i médii apod. Na základě svých prožitků si vytváří určitá jádrová přesvědčení. Jádrová přesvědčení dítěte poté ovlivňují i jeho kognitivní schémata, která zde chápeme jako řetězec podnětů, myšlenek, emocí a určitého chování. Problémy v životě dítěte přináší především chování, které vzniká v důsledku nějakým způsobem dysfunkčního kognitivního schématu.

Uveďme krátký příklad (viz obrázek): Evina matka je od malička silnější a stále řeší všelijaké diety. Hubne a opět přibírá, svému vzhledu přikládá velkou důležitost. Otec pravidelně pronáší ke své dospívající dceři věty typu: "Evičko, neměla bys tolik jíst, nějak přibíráš, a víš, že k tomu máš po mamince sklony. Když budeš tlustá, nikdo si tě nevezme..." Eva má své rodiče ráda. Zároveň je ve velmi citlivém věku, kdy se již konfrontuje se svým okolím a vzhled se pro ni začíná stávat velmi důležitým. V popsaném kontextu pak může u Evy dojít k vytvoření problematického jádrového přesvědčení: "Aby mě druzí měli rádi, nesmím být tlustá" nebo "Hodnota osobnosti je vyjádřena tvarem postavy a tím, kolik vážím". Eva půjde po ulici, kde mine hlouček chlapců, kteří si vyprávějí vtipy a smějí se. Pomyslí si: "Smějí se určitě mně, protože jsem tlustá. Táta měl pravdu, že se nebudu nikomu líbit!" Na tyto automatické negativní myšlenky se pak vážou negativní emoce a v jejich důsledku i nevhodné chování - např. přejedení nebo držení přísné diety.

Práce s dysfunkčními kognitivními schématy patří jistě do rukou zkušených psychologů a psychoterapeutů. Problematiku jsme zde otevřeli zejména s úmyslem ukázat další rozměr problému nadváhy a obezity u dětí a také do jisté míry odůvodnit tvrzení, že by pedagog či jiný odborník zabývající se výchovou a vzděláváním dětí měl být (nejen) v oblasti vedení žáků ke zdravému životnímu stylu především vhodným modelem a citlivým motivátorem spíše než "kazatelem".

ZDROJE