Nadané děti - "popelky" mezi žáky se SVP

Definovat či přesně vymezit nadání není snadné. Nadání, inteligence a talent jsou totiž složité konstrukty, které mohou mít navíc v různých souvislostech a kulturách i velmi odlišný význam. Zjednodušeně však můžeme říci, že nadání je mimořádná úroveň určitých schopností, která umožňuje jedinci podávat vynikající výkon - kognitivní, sportovní, umělecký atd. Jestli ale skutečně tento mimořádný výkon nadaný člověk podá nebo uplatní, závisí i na dalších okolnostech, vlastnostech či na pouhém štěstí, náhodě.

Rozpoznat intelektově nadané děti však nemusí být tak snadné, jak by se mohlo zdát. Je to tím, že nadané dítě nebývá tzv. malým géniem, kterého bychom poznali hned na první pohled. Každé dítě, tedy i nadané, je jiné, a to jak v profilu svých schopností, tak i zájmů, vlastností a dovedností. To je důvod, proč neexistuje žádný pevně daný seznam charakteristik, které by měly všechny nadané děti naplnit. U některých nadaných však můžeme častěji nacházet určité společné projevy chování, které souvisí s jejich rozvinutými rozumovými schopnostmi. Jedná se nejčastěji o následující charakteristiky:

Zřejmě nejznámější modelem je tzv. Tříkruhová koncepce nadání J. Renzulliho (1978), která poprvé vymezila nadané chování jako určitý systém, který není závislý na jediné hodnotě (výsledku inteligenčního testu), ale spíše na vzájemném vztahu a interakcích mezi určitými intelektovými a mimointelektovými procesy.

V Renzulliho pojetí jde o interakci mezi nadprůměrnými schopnostmi, vnitřní motivací (zaangažovaností v úkolu) a tvořivostí. Nadané a talentované děti jsou tedy ty, které těmito soubory vlastností disponují nebo mají potenciál k jejich rozvoji a využívají je v libovolné hodnotné oblasti lidské činnosti. Důležité je ale uvědomit si, že pro rozvoj zmíněných schopností vyžadují tyto děti širokou paletu vzdělávacích příležitostí, která obvykle není v běžném vzdělávacím rámci poskytována.

Kromě vícedimenzionálního přístupu, který nepovažuje celkové nadprůměrné IQ (dříve nejčastěji IQ nad 130) za jediné a nejdůležitější kritérium nadání, se v posledních několika letech uvažuje více o specifických oblastech (tzv. doménách), ve kterých je možné talent odhalit a systematicky rozvíjet. Zkoumá se tedy například, v jakém věku můžeme první známky nadaní zachytit v té či oné oblasti (například v matematice) a jak tyto specifické schopnosti v dalším vývoji nadaného jedince podporovat a utvářet.

Stále více se ve výzkumech posledních let sleduje i vliv psychosociálních faktorů (schopnost riskovat, vyrovnávat se s neúspěchem, učit se z chyb, využívat příležitostí k rozvoji, překonávat překážky), které jsou zřejmě zodpovědné za samotné uplatnění talentu.

Dnes se tedy o nadání uvažuje jako o vícedimenzionálním konstruktu, který obsahuje nejen kognitivní , ale i mimointelektové komponenty, přičemž obojí je potřeba od útlého věku systematicky podporovat, rozvíjet a kultivovat.

Díky tomu, že jsme v pravidelném kontaktu s řadou pedagogů, máme možnost více sledovat i situaci ve školách. Stále intenzivněji však pociťujeme a vnímáme nápadnou přetíženost učitelů, jejich zatížení nejrůznějšími povinnostmi a papírováním. Na nadané žáky jim jednoduše při tolika různých povinnostech nezbývá čas ani prostor. Najdou se sice osvícení učitelé, kteří se pokouší i přes nepřízeň situace ve škole, bez podpory a ocenění vymezit si část své kapacity na práci s talentovanými žáky, takových pedagogů je však opravdu velmi málo. Mnohým navíc chybí kromě podpory a odpovídajících podmínek i odborné poznatky, cílené vzdělávání v této rychle se vyvíjející specifické oblasti vzdělávání.

V důsledku nepříznivé situace není většina nadaných dětí u nás ani identifikována (celkem je v ČR identifikováno přes PPP přibližně 300 dětí, mělo by jich být však několik tisíc) ani rozvíjena tak, jak by odpovídalo jejich nadprůměrným schopnostem, potenciálu a zejména speciálním vzdělávacím potřebám.

A tomu bohužel odpovídají závěry šetření ČŠI z loňského roku. Péče o nadané se v našich školách odehrává zejména prostřednictvím jejich zapojování do soutěží nebo olympiád. Jde o jednu z nejčastěji zmiňovaných forem práce s mimořádně nadanými žáky, ale současně i o nejfrekventovanější podpůrné opatření k rozvoji jejich talentu. A to bohužel vůbec nestačí. Nedostatků je však ve zprávě zmíněno mnohem víc. Většina nadaných žáků je tedy skutečně v našich školách stále opomíjena.

Upravit způsob práce pro nadané školáky je potřeba ihned, jakmile zjistíme, že je jejich potenciál v určité oblasti nadprůměrný. Je to velmi důležité, protože jinak nutíme žáka trvale pracovat pod jeho možnostmi, vedeme ho k nudě, ke stagnaci, neučíme ho překonávat překážky, učit se. To vše může mít velmi negativní důsledky pro jeho další celoživotní učení, rozvoj a uplatnění. Jak jsem již dříve naznačila, každý nadaný žák je jiný a každému vyhovuje jiný styl a způsob učení. Obecně ale platí následující tři zásady:

IVP pro nadaného žáka by měl reflektovat řadu důležitých oblastí, jakými jsou například charakteristiky žáka při učení, míra jeho nadání, oblast, ve které vyniká, speciální vzdělávací potřeby, způsob poskytování individuální péče, specifika práce s učivem ve vybraných předmětech, pomůcky, zvolené pedagogické postupy, časové a obsahové rozvržení učiva apod. Zásadní ale je, aby IVP nebyl jen obecný, formální a vlastně nic neříkající dokument. Je důležité, aby byly jednotlivé oblasti a způsob práce ve škole popsány tak, aby se opravdu cíleně vztahovaly ke zjištěným vzdělávacím potřebám konkrétního nadaného žáka. Je to podstatné zejména proto, aby bylo možné pravidelně sledovat jeho pokrok a všímat si toho, jaká opatření a postupy fungují a které jsou neúčinné a je potřeba je změnit. Všechny tyto poznatky a skutečnosti je nutné pravidelně komunikovat s učiteli žáka, s psychologem i s rodiči. Bez této specifičnosti vztažené ke konkrétnímu žákovi a bez systematického vyhodnocování efektivity zvoleného postupu je zbytečné IVP vůbec sepisovat.

Naše pracovní skupina, složená převážně z doktorandů katedry psychologie FSS MU, se snaží vytvářet metody a postupy, jak zejména učitelům pomoci rozpoznat nadprůměrné schopnosti a intelektový potenciál dětí již na samotném počátku školní docházky. Jak jsem již naznačila, identifikovat nadání v časných vývojových etapách dítěte je velmi důležité, mnohé z nich totiž ztrácí motivaci a zájem o učení ihned po nástupu do první třídy, když zjistí, že se nudí, že je učební látka příliš jednoduchá a že se nedozvídají nic nového.

Identifikace nadání je však současně systematický a hlavně dlouhodobý proces, v němž hrají klíčovou roli učitelé, psychologové a samozřejmě i rodiče. Tuto jejich výjimečnou a nenahraditelnou úlohu nechceme nijak zpochybňovat ani suplovat. Našim cílem bylo spíše vytvořit pomůcku, psychometricky ověřenou metodu, která je může včas upozornit na to, že by mohlo být vhodné a potřebné s tím či oním dítětem začít pracovat jinak.

Koncem loňského roku jsme dokončili test na identifikaci nadaných žáků v matematice (TIM). Je určený pro žáky ve 3.-5. třídě. Předpokládáme, že již brzy budeme test školám, ale i pedagogicko-psychologickým poradnám nabízet. Věříme ale, že bude pomůckou zejména pro učitele, kteří budou moci následně, po jeho detailním vyhodnocení v online aplikaci zjistit, jak si daný žák stojí v matematickém uvažování v porovnání s dalšími dětmi stejného ročníku. Odhalí také, zda například není jeho výkon, tedy jeho matematická úvaha nápadně zkreslena větším výskytem jednoduchých numerických chyb, kvůli kterým je jeho logicko-matematické nadání zastřeno, zamaskováno. I v tomto případě věříme a doufáme, že testování nebude samoúčelné a že dobrý výsledek dítěte bude zejména impulzem k tomu, začít s tímto žákem pracovat jinak, případně zvážit, zda by nebylo vhodnější akcelerovat jeho vzdělávání v matematice.

Nadané děti s dílčím handicapem tvoří opravdu velmi specifickou skupinu. Tyto děti mají na jedné straně výjimečné schopnosti, nadání, ale trpí současně určitým handicapem. V anglické odborné literatuře bývají tyto děti nejčastěji označovány jako „twice exceptional“, tedy žáci s tzv. dvojí výjimečností. Společným znakem celé této skupiny dětí je, že bývá obtížné je identifikovat. Handicap a nadání se často vzájemně kompenzují, maskují, a proto bývají tyto velmi chytré děti hodnoceny jako nenadané, zcela průměrné.

Někdy se žáci s dvojí výjimečností označují jako tzv. paradoxní žáci, a to zejména kvůli nápadným rozporům mezi intelektovým potenciálem a školním výkonem. V našem výzkumu jsme se tři roky zabývali nadanými dětmi s dyslexií. Zvláště u těchto dětí lze nalézt hned několik nápadných, pro dospělého těžko pochopitelných výkonových paradoxů. Mezi nejpodivuhodnější patří například skutečnost, že jednoduché učivo (například násobilka) bývá pro tyto žáky mimořádně obtížné, kdežto náročné učivo (např. logicky náročné matematické úkoly) vyřeší bez sebemenších problémů. Je to tím, že mnohým z nich dělá velký problém rychle a bezchybně používat jednoduché způsoby myšlení založené na pouhém zapamatování a rychlém a bezchybném vybavování naučeného. Právě tyto nedostatky v oblasti krátkodobé a mechanické paměti však souvisejí s jejich handicapem, tedy s poruchou učení. Současně však rychlé a bezchybné zvládání jednoduchých, mechanicky naučených úkonů a postupů bývá bohužel učiteli často chybně hodnoceno jako důkaz skutečného nadání v mladším školním věku. A to je důvod, proč potenciál nadaných dětí často včas neodhalíme. Zmíněných paradoxů je celá řada, všechny jsme se snažili popsat v monografii (Rozumově nadané děti s dyslexií, Portál, 2011 - pozn. red.), která díky výzkumu vznikla.

Zahraniční výzkumy opakovaně upozorňují na nevhodné způsoby vzdělávání nadaných žáků s dyslexií. Opakovaně volají po nutnosti „posunout“ vzdělávací paradigma směrem od nápravy handicapů k rozvoji talentu. I v našem výzkumu jsem se často setkávala s nesprávným předpokladem, že talent dětí s dvojí výjimečností není vlastně potřeba rozvíjet, protože v této oblasti nemá žák žádný problém. Naopak bývalo zdůrazňováno, že je třeba zaměřit pozornost na nedostatky, na oblast, kde dítě selhává, na nápravu jeho handicapů. Teprve až překoná svůj handicap zcela, bude možné rozvíjet i nadání.

Tento přístup je však velmi nevhodný, uskutečňuje totiž nápravu poruchy na úkor rozvoje nadání. Současně zmenšuje žákovu příležitost ukázat, co všechno dovede, a snižuje motivaci rozvíjet se v tom, v čem může být jednou velmi úspěšný. Žádoucí je proto přístup zcela opačný. Prvořadý důraz na rozvoj schopností u těchto žáků vede mnohem lépe a efektivněji k formování optimálních kompenzačních strategií, ke snížení deficitu, ke zvládání náročnějších úkolů, k tvorbě pozitivního sebehodnocení a v neposlední řadě k rozvoji schopností, ve kterých bude moci jednou (na rozdíl od oblasti svých handicapů) skutečně vyniknout.

V současné době začínáme výzkum tzv. časných čtenářů, tedy dětí, které plynule čtou už době svých čtvrtých narozenin. Právě časné čtenářství společně s dokonalým porozuměním přečtenému je podle zahraničních výzkumů jedním ze znaků mimořádného nadání. Tomuto tématu se před více než 30 lety věnoval prof. Matějček, od té doby se žádný podobný výzkum, podle mých poznatků, u nás neuskutečnil. Zajímat nás bude nejen vývoj samotného čtení od rozpoznávání jednotlivých písmen až po čtenářskou dovednost, jsme zvědaví i na mnohé další poznatky, například jestli mají nadané děti nějaké typické poznávací, ale i emoční charakteristiky, a také to, jak se s jejich mimořádnou akcelerací vyrovnává škola.