Možné sociální a emocionální problémy nadaných dětí

Vydáno:

Když mimořádně intelektově nadané děti vstupují do školy, ovládají již většinou čtení, psaní i počítání. Můžeme je tedy považovat za částečně gramotné - vybavené mnohými znalostmi, které nejsou typické pro ostatní děti stejného věku. Mohlo by se tedy zdát, že takto „šikovné“ děti budou ve škole úspěšné a bezproblémové, avšak v důsledku asynchronního (nerovnoměrného) vývoje a z něho vyplývajících specifických osobnostních charakteristik nebo kvůli neadekvátním edukačním přístupům provázejí tyto děti mnohé problémy, především v emocionální a sociální rovině, které můžeme pozorovat zejména díky různým specifickým projevům chování.

 

Možné sociální a emocionální problémy nadaných dětí
Mgr.
Lenka
Baše
pedagožka ve třídách s rozšířenou výukou skupiny předmětů na FZŠ Olomouc, Hálkova 4
Mezi odborníky neexistuje jednoznačná shoda, zda se u rozumově nadaných dětí vyskytují sociální a emocionální problémy ve větší míře oproti ostatní populaci. Většina z nich se však domnívá, že tyto potíže vznikají v důsledku specifických kognitivních charakteristik nadaných dětí. Tyto charakteristiky na sebe vážou i specifické potřeby a speciální přístupy, na základě kterých mohou být nadané děti hodnoceny, hlavně ve škole, jako problémové. Tato specifika by osvícený pedagog měl respektovat, proto si ty nejvýraznější z nich níže detailněji představíme.
Možné sociální a emocionální problémy nadaných dětí
Hyperaktivita je jedním z možných projevů chování mimořádně intelektově nadaných dětí, který je pozorovatelný již v předškolním věku (nejčastěji v kolektivním zařízení - v mateřské škole). Obvykle souvisí s únikem z nudy. Nadané děti jsou při nedostatku stimulace adekvátními podněty nuceny vytvářet si vlastní stimuly samy, a to nejen hraním si, ale i testováním pravidel chování. Není tedy výjimkou, když si nadané dítě ve školce začne ve chvíli nudy autostimulačně vytrhávat vlasy, kopat do spolužáků či je pošťuchovat, plivat po nich, může dojít až k agresi, extrémní plačtivosti, projevům neuznávání autority apod. Tyto projevy se někdy pojí i s šaškováním - dítě na sebe úmyslně strhává pozornost, má neustálé poznámky či připomínky k výrokům ostatních, překrucuje tvrzení, chytá za slovíčka aj. V celkovém obrazu se hyperaktivita zpravidla projevuje motorickým neklidem - neklidným sezením, rytmickými pohyby, hraním si s předměty, pohybem po třídě, drobnou manipulací s předměty (hra s psacím náčiním, vkládání předmětů denní potřeby do úst...). Hyperaktivita může mít i projevy verbálního charakteru, jako jsou vykřikování, vyrušování, skákání do řeči, ale i verbalizování.
Mimořádně nadaní chlapci převyšují nadané dívky nikoli v závažnosti, ale v počtu těchto projevů, který se zvyšuje s rostoucím IQ, ale jen do určité výšky IQ (odhadem 140-150 IQ). Nad touto skupinou se vyděluje skupina „klidných“ dětí. Někdy se problematika hyperaktivity u nadaných dětí pojí i s poruchou pozornosti, ale není to pravidlo. Naopak mnozí nadaní se dokážou koncentrovat na více věcí najednou. Když je některá činnost extrémně zaujme, mohou svou pozornost koncentrovat dokonce až do tzv. flow efektu (plynutí - hluboké vnoření se do problému, kdy jedinci nevnímají, co se okolo nich děje). Nejedná se tedy o hyperaktivitu, kterou známe jako jeden z projevů ADHD.
Perfekcionismus je označení pro jev, kdy mimořádně intelektově nadané dítě požaduje vlastní bezchybnost a dokonalost za všech okolností. Nadané děti bývají totiž vysoce ctižádostivé. Samy si na základě vlastní vnitřní motivace nastaví laťku, minimální hranici výkonu, kterou chtějí překonávat, a nepostačí jim, ani pokud jsou za jiné výkony ostatními pozitivně hodnoceny. Projevy perfekcionistických dětí při neúspěchu či selhání (z jejich pohledu) mohou být velice prudké (výbuchy zlosti, sebeobviňování, křik, házení věcmi). S touto reakcí souvisí též prudké reakce především malých dětí při jakékoli prohře (ve společenských hrách, sportu, známkování). Perfekcionismus může vyústit ve snížené sebevědomí, pocit nespokojenosti či emocionální poruchy. Je dobré si uvědomit, že typické vzorce motivací (odměny, tresty, soutěžení, sociální souhlas) fungují u těchto jedinců méně výrazně než u ostatních lidí. Vhodné je tedy nekonkurenční prostředí a důvěra v žákovy schopnosti.
Supersenzitivita se u některých mimořádně nadaných jedinců projevuje tím, že extrémně zvýšeně vnímají nejrůznější podněty z okolí (komunikační, fyzikální - pachy, vůně, světlo, hluk apod.). Na tyto skutečnosti následně patologicky reagují svým chováním. Typickým příkladem může být, že nejsou schopni podat žádný výkon po dobu, kdy na ně podnět působí (oslňuje je světlo, ohlušuje je zvuk, je jim nepříjemný hlas pedagoga, cítí jeho parfém apod.). Důsledkem mohou být neadekvátní projevy chování (schovávání se pod lavicí, zacpávání si uší, nosu, plačtivost, nutkavé komentování situace až do jejího vyřešení, ale též uzavřenost, související problémy v kolektivu, odsouzení autoritou za nevhodné chování apod.). Řešením může být jak odchod na nerušené místo, tak pozitivní přístup pedagoga k problému.
Dalším projevem může být denní snění, které je v daném kontextu chápáno jako „útěk“ mimořádně nadaného jedince do vlastního světa. V takovou chvíli dítě působí zádumčivě, nepřítomně, až apaticky. Tento jev bývá nejčastěji únikem z nudy a může souviset i s nedostatečnou stimulací či neadekvátními podněty předkládanými žákovi k řešení. Dítě však pedagoga stále podvědomě vnímá a zapojí se opět ve chvíli, kdy ho zaujme nová informace. Patologickému projevu chování lze předejít vhodným zaměstnáváním dítěte, případně individualizovanou výukou.
Netolerance autority. Některé mimořádně nadané děti se cítí být dospělými, a proto mají tendenci přistupovat k ostatním dospělým jako k rovnocenným partnerům či vrstevníkům. Vyhledávají je jako komunikační partnery, snaží se jim tykat, neuznávají jejich případnou direktivnost a vynucování si respektu a postoje autority, kritizují je, chytají za slovíčka, nejsou ochotné podřídit se rozkazu... Na neinformovaného pedagoga mohou tyto děti působit jako drzé, nevychované a často také negativistické. Vhodnou cestou pedagogického působení může být nedirektivní přístup pedagoga, vstřícnost, projev důvěry ve schopnosti žáka, ale také vysoký profesionalismus a v neposlední řadě i nadhled.
Netolerance k rutinním činnostem je typickým projevem mimořádně intelektově nadaných dětí, které zpravidla jen obtížně zvládají požadavek na mechanické činnosti (počítání sloupečků, opakované čtení téhož textu, nácvik psaní apod.). Jednoduchými úkoly bývají často znuděné, a tak se u nich může projevit negativismus, nezájem o daný předmět, odmítání činností, vyrušování apod. Důležité je tyto děti podněcovat úlohami a aktivitami odpovídajícími jejich potenciálu.
Problémy v sociálních kontaktech se obvykle projevují na dvou odlišných rovinách. Jednak jsou to situace, kdy nadaní vystupují jako samozvaní vůdci skupiny, kteří se pasují do role silného organizátora a iniciátora. Ve chvíli, kdy nejsou přijati kolektivem, mohou buď upadnout do deprese, extrémního sebepodceňování, či naopak mohou inklinovat k agresivním projevům a zarputilému sebeprosazování. Na druhé straně může být extrémní introverze (uzavřenost, individualismus, neochota spolupracovat, sdílet). Dané projevy mohou charakterizovat chování agresora či oběti šikany. Prevencí je práce s třídním kolektivem a zařazování cílených skupinových aktivit, které respektují prvek nesoutěživosti.
S danou problematikou souvisí i patologické vztahy k vrstevníkům. Mnozí nadaní žáci předškolního a mladšího školního věku mají tendenci opakovaně a intenzivně organizovat lidi a věci a neustále zdůrazňují „pravidla“, která se jim snaží vnucovat. S oblibou také vymýšlejí vlastní hry s vlastními pravidly a pokoušejí se organizovat své spoluhráče. Častým důsledkem tohoto chování nadaných dětí jsou rozepře a vzrůstající napětí mezi nimi a vrstevníky a neoblíbenost nadaných dětí v širším kolektivu. Mimořádně nadané děti tedy často uzavírají kamarádství se staršími dětmi, které jsou jim mentálně blíže. Pokud se jim vhodného kamaráda nepodaří najít, často se raději zabaví četbou knihy, než aby zůstávaly v nepodnětné interakci s vrstevníkem. Některé sociabilní nadané děti však trpí tím, že si nemohou odpovídající kamarády nalézt. Je potřeba jim příležitosti k navázání kontaktů pomoci vyhledávat či vytvářet.
Multipotencionalita je dalším z projevů, které mohou provázet mimořádné nadání. Jedná se o jev, kdy má daný jedinec velké množství zájmů a aktivit, angažuje se v různorodých činnostech, a to až do neúnosné míry. Situace většinou nepředstavuje problém pro samotné dítě, ale může být komplikací pro rodinu. Pro dítě začíná být negativním rysem ve chvíli, kdy se musí pro jednu oblast zájmu či aktivity rozhodnout (například volba střední školy, povolání).
Specifickou skupinu nadaných tvoří tzv. handicapovaní nadaní (dvojí výjimečnost). Jedná se o skupinu jedinců s mimořádným nadáním, kteří zároveň mají diagnostikované také postižení různého druhu, stupně či intenzity. Odhalit tyto jedince je velmi obtížné, proto jich velká část zůstává skryta nebo bývá odhalena pouze „dominantnější“ část jejich výjimečnosti, která je více demonstrována v jejich projevech, jednání či chování. Typické kombinace tvoří nadání a senzorická či tělesná postižení, dále poruchy učení, hyperaktivita a poruchy pozornosti, poruchy chování, ale též poruchy autistického spektra (zejména Aspergerův syndrom) nebo psychiatrické diagnózy apod. Projevy jednotlivých kategorií jsou velmi specifické, stejně tak jako následná práce s nimi. Specifickou kategorii tvoří nadaní s podvýkonností (jedinci, u nichž je patrná
diskrepance
mezi možnostmi, schopnostmi a podávaným výkonem).
Obecné problémy
Většina reálných problémů a potíží nadaných jedinců probíhá napříč všemi výše zmíněnými oblastmi a se všemi souvisí. Takových obecných problémů je celá řada, nejčastější jsou:
-
pocit velké nedokonalosti - rozsáhlá sebekritika, neochota riskovat,
-
izolovanost, osamocení, nedostatečná schopnost komunikovat s okolím, neschopnost vytvářet a udržet vztahy,
-
oscilace mezi extrémními hodnotami v nejrůznějších oblastech (plačtivost x výbušnost),
-
silné prožívání existenciálních otázek,
-
obtíže v ovládání své nekonformní povahy v určitých sociálních situacích,
-
obtíže s hledáním vlastního místa v pracovní oblasti (preference sebeřízení, home office),
-
emoční problémy - úzkosti, existenciální deprese, pocity viny, sebevražedné sklony, sebepoškozující tendence,
-
problémy s vnitřní motivací,
-
extrémní potřeby - potřeba vhledu, potřeba všemu porozumět, potřeba mentální stimulace, potřeba přesnosti a logiky,
-
výrazný a specifický smysl pro humor,
-
časný zájem o morální aspekty - senzitivita, empatie,
-
vášeň k učení se - intenzita ad.
ZDROJE
-
FOŘTÍK, V. a J. FOŘTÍKOVÁ. Nadané dítě a rozvoj jeho schopností. Praha: Portál, 2007. 126 s. ISBN 978-80-7367-297-3.
-
JURÁŠKOVÁ, J. Základy pedagogiky nadaných. Praha: IPPP, 2006. 131 s. ISBN 80-86856-19-4.
-
LAZNIBATOVÁ, J. Nadané dieťa jeho vývin, vzdelávanie a podporovanie. Bratislava: Iris, 2003. 394 s. ISBN 80-8901853-X.
-
ŠPOK, D. Více o... nadání a výrazné inteligenci [online]. Dostupné z: http://www.daliborspok.cz/individual/ nadani-inteligence/.
-
STEHLÍKOVÁ, M. Život s vysokou inteligencí. Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti. Praha: Grada, 2016. ISBN 978-80-271-0101-6.