Mobily ve školách - chceme jen zakazovat, nebo využívat příležitosti a vychovávat?

V digitálním věku je mobilní telefon důležitým nástrojem pro život. U žáků základních a středních škol je mobilní telefon zároveň permanentně užívaným prostředkem pro získávání informací a práci s nimi. To dokazují i výsledky tematického šetření České školní inspekce týkajícího se mediální gramotnosti. Velká část mladých lidí totiž tráví se svým mobilním telefonem dokonce i poslední chvíle před usnutím. Je tedy evidentní, že mobilní telefon je pro ně stěžejním spojencem v životě, kterého se asi nevzdají jenom proto, že jim to někdo direktivně řekne.

Samozřejmě platí, že stejně jako většina věcí s potenciálem pomáhat může být i mobilní telefon nástrojem nevhodného chování, jako je vyrušování, podvádění, zasahování do soukromí jiných ve formě jejich filmování či fotografování, kyberšikana apod. Proto je určitě vhodné za určitých podmínek a v určitých situacích nad regulací jejich používání, tak, aby byla rizika spojená s užíváním mobilního telefonu ve škole eliminována a aby vzdělávací proces nebyl narušován nemístnými vlivy. Ředitel školy tedy má právo (a za jistých okolností možná i povinnost) prostřednictvím školního řádu stanovit pravidla pro používání mobilních telefonů žáky ve škole, a to např. v tom smyslu, že je zakázáno užívat mobilní telefony během vyučování (telefonovat, posílat zprávy SMS, sledovat internet, natáčet, fotografovat apod.). Takový postup, pokud je pro něj v podmínkách konkrétní školy důvod a pokud takové opatření přispěje k zachování korektnosti školního prostředí i k výchově žáků k odpovědnému užívání mobilních technologií, je jistě namístě.

Regulace by ale neměla být pouze direktivním zásahem do života školní komunity, ale žáci by měli také porozumět tomu, proč k takové regulaci dochází a proč je taková regulace nezbytná. Stejně tak je namístě s žáky v různých vzdělávacích oborech diskutovat problematiku korektního užívání mobilních telefonů v různých společenských situacích a na různých místech, stejně jako otázky bezpečného pohybu v online světě. To se také ukázalo jako jedno ze slabých míst mediální výchovy ve školách, na které poukázalo zmiňované šetření České školní inspekce. Zdaleka ne všichni totiž s těmito zařízeními pracují odpovědně a bezpečně, např. v prostředí sociálních sítí. Samotný zákaz by ovšem pravděpodobně nezajistil potřebný výchovný rozměr, protože by byl čistou restrikcí potlačující něco, s čím ale žáci zcela běžně pracují a co vnímají jako přirozenou součást svých životů.

V této souvislosti stojí za to uvažovat nad a rolí . Tematické šetření České školní inspekce se také věnovalo vztahu žáků k nástrojům mediální komunikace. Zjištění potvrdila jejich významný vliv i v době volného času mimo vyučování. Jaká pravidla stanovují rodiče svým dětem v přístupu a využívání mobilních telefonů v době, kdy nejsou ve škole? Může restrikce ze strany školy částečně vyřešit přístup rodičů k této záležitosti tak, aby rodiče nemuseli restrikce provádět sami? A je takový přístup opravdu výchovný? Dohoda mezi školou, žáky a rodiči nad rozsahem, způsobem a účelem užívání mobilních telefonů ve škole i doma by mohla být tím nejrozumnějším řešením. Je však důležité, aby se na vysvětlení příčin a souvislostí spojených s regulací užívání mobilních telefonů ve škole i v domácím prostředí podíleli všichni zainteresovaní aktéři, tedy škola i rodiče, a aby i žáci chápali, proč je taková regulace nastavena. A samozřejmě rodiče se mohou s žáky domluvit, aby mobilní telefon ve škole nepoužívali nebo aby jej přímo nechali doma. I v takovém případě by ale děti měly rozumět tomu, proč to tak je. Nedává přece smysl na jednu stranu podporovat plošné zákazy mobilních telefonů ve škole, a po příchodu ze školy ponechat děti trvale online, jak ukazují výsledky již několikrát zmiňovaného šetření k mediální gramotnosti.

Praxe některých škol, které žákům odebírají mobilní telefony preventivně čili bez důvodu, např. tak, že po příchodu do školy je všichni odloží na předem určené místo a vezmou si je až při ochodu ze školy, případně že je odloží na začátku vyučovací hodiny a vezmou si je zpět na jejím konci, nemá z pohledu České školní inspekce patřičný výchovný rozměr (stranou nyní ponecháváme i neodůvodněný zásah do soukromého práva a práva na vlastnictví). Stejně jako zakazování užívání mobilů o přestávkách či volných hodinách v situaci, kdy žáci nepřijmou za své důvody, proč se tak děje, za předpokladu, že relevantní důvody vůbec existují (to může být v různých školách různé). K takovému postupu v danou chvíli neexistuje žádný relevantní důvod a preventivní odebírání či zakazování mobilů navíc ignoruje významnou roli, kterou mobilní zařízení v životě mladých lidí v současnosti hrají.

Není tedy namístě uvažovat také nad využitím možností, které s sebou mobilní zařízení nesou, spíše než pořád jenom nad tím, kdy, co, jak, komu a na jak dlouho zakázat? Nebylo by vhodné přemýšlet i nad tím, jak mobilní telefony ve školním prostředí didakticky využít, při výuce i při volnočasových aktivitách? Když vezmu žáky do plaveckého bazénu a oni tam po sobě stříkají vodou, je namístě reagovat tak, že bazén vypustím a žáky už tam nikdy nepřivedu? Za určitých okolností možná ano, ale určitě stojí za to uvažovat i nad jinými cestami, jak pozornost žáků upřít správným směrem a výchovně a didakticky situaci usměrnit tak, aby ten bazén a možná i to stříkání vodou podpořily proces učení a vnímání zcela odlišného prostředí. Stejně tak je to s mobilními telefony.

Debatovat pouze o tom, kdo na co má právo, by bylo zbytečným a neužitečným zúžením celé problematiky, která je spíše než legislativní otázkou problémem pedagogicko-didaktickým a výchovným. Podobně, jako je tomu třeba se zadáváním a hodnocením domácích úkolů.