Mladí dospělí ve škole

Je jasné, že zletilost je ve většině případů pouze v oblasti práva. Mladí dospělí jsou nezralí, ještě zdaleka nejsou připraveni na samostatný život. Potřebují zázemí a rodiče či jiní dospělí, dosud zodpovědní za jejich výchovu, jsou stále velmi důležití, a to nejen proto, že je živí, šatí, zabezpečují jejich potřeby a poskytují jim domov. Měli by být také těmi, kteří je stále ještě chrání a do určité míry vedou. Na druhé straně má mladý dospělý svá práva, z nichž je v kontextu našeho tématu nejdůležitější právo svobodně o sobě rozhodovat, uzavírat smlouvy a právo disponovat vlastními příjmy (přídavek na dítě, alimenty, sirotčí důchod). Má také přirozenou touhu se jako dospělý prosadit.

Tyto okolnosti mohou vést ke složitým situacím v rodinách, v nichž není všechno v pořádku. Co tím myslím? Na straně "dítěte" je to , selhávání ve škole a odmítání plnit jakékoliv povinnosti. Na straně rodičů to může být přespříliš ochranářská či despotická , na opačném pólu pak jejich nezájem a někdy i nepřátelství (např. v rodině, kde je nový partner a dítě je jen trpěné). Samostatnou kapitolou jsou pak rodiny sociálně slabé, pro které představuje žák střední školy velkou finanční zátěž, a také rodiny dysfunkční, s průvodními sociálně patologickými jevy (závislosti, domácí násilí, týrání nebo pohlavní zneužívání).

Je zřejmé, že , většinou probíhají dlouhodobě a měly být dávno řešeny. S nástupem zletilosti však mohou eskalovat. Mladý člověk, ale i jeho rodiče jsou ve svých pozicích zranitelnější. Rodiče jako by "ztratili páky" na usměrňování svého dítěte. Při řešení problémů se musejí spoléhat především sami na sebe. Podobně je na tom i mladý dospělý žijící v nevhodném rodinném prostředí. Ani jedna strana se často neorientuje ve svých právech, neví, kde hledat pomoc, kam se obrátit. A proto často volí nevhodné kroky, či naopak nepodniknou nic. V konečném důsledku pak nastává situace, kdy je další zdravý vývoj mladého člověka . Buď zůstává viset na krku svým rodičům a zahajuje parazitický způsob života, nebo naopak odchází z rodiny do nejistoty, často na úkor svého dalšího vzdělávání. Případně zůstává v nevhodném prostředí a trpí.

Proč se vůbec zabývat problematikou mladých dospělých na středních školách? Domnívám se, že v mnoha případech škola ani nepotřebuje rozlišovat mezi nezletilými a zletilými žáky a vytvářet zvláštní pravidla pro ty, kteří ke zletilosti dospěli. To platí tehdy, když všechno funguje, jak má, "děti" si plní své povinnosti a jejich rodiče, kteří už nejsou jejich zákonnými zástupci, se chovají zodpovědně, mají se svými dětmi dobrý vztah, vytvářejí jim dobré zázemí a v jejich studiu či učení je podporují - a také se přirozeně zajímají o jejich prospěch a docházku, komunikují se školou a jejich děti to považují za samozřejmé. Vyskytne-li se problém (většinou s prospěchem či docházkou), je spolupráce školy, rodičů i dítěte zpravidla úspěšná a daří se nalézat řešení. Mladý člověk pokračuje postupně a adekvátně svému věku na . Tak by to mělo být a snad většinou i je.

V praxi však bohužel není nouze ani o případy, kdy jsou s nástupem zletilosti studenta pedagogové stavěni do nové situace, a někdy dokonce i do nové role. Vycházet přitom musejí z našeho , podle kterého je teď hlavním zodpovědným právě mladý, čerstvě zletilý člověk, který ve škole selhává, nebo naopak ve své roli selhávají jeho rodiče (jak jsem popsala výše). Již zde nefiguruje OSPOD, na který by bylo možné se obrátit s žádostí o spolupráci, rodiče není možné volat k odpovědnosti a do hry vstupuje kreativita, osobní nasazení a zkušenosti pedagogů, zejména pak pracovníků školního poradenského pracoviště.

Mladí dospělí jsou žáky i nižších ročníků středních škol. Je to jednak dáno již léta rozšířenou praxí odkladů povinné školní docházky, tak také poměrně snadným přecházením z jedné školy na druhou. Stává se, že po předcházejících selháních nastupuje žák do další školy, která jej ochotně přijme a dá mu další šanci. Pak vedle sebe sedí ve třídě šestnáctiletí, ale i devatenáctiletí a starší. Už to samo o sobě přináší specifickou situaci do klimatu třídy a může vést k problémům. však přináší i rozdíly v přístupu, například v oblasti omlouvání absencí nebo komunikace s rodiči ohledně případných problémů. Na některých školách je např. ve školním řádu stanoveno, že v určitých případech může škola nařídit, aby omluvenky byly zásadně potvrzeny lékařem - většinou tomu předchází výchovná komise kvůli nadměrným absencím.

Podle školského zákona mají u zletilých žáků osoby, které vůči nim plní svou vyživovací povinnost, o jejich prospěchu a docházce. Velmi často je to však ponecháno na jejich aktivitě, která může být nulová. Pokud pak ze školy odchází jakákoliv písemnost, je adresována zletilému žákovi a rodiče se nemusejí nic dozvědět. Mohou tak být odříznuti od důležitých informací, které by jim umožnily včas zasáhnout v případě, že jejich dítě ve škole selhává.

Podle pedagogů, se kterými jsem mluvila, existuje velký . Školy se studijními obory se mohou soustředit především na svou vzdělávací funkci, i když ani zde to neplatí vždy. Do učebních oborů však nastupuje mnoho dětí bez dostatečných znalostí, se závažnými výukovými problémy a rizikovým chováním. Zároveň je navštěvuje výrazně vyšší počet žáků bez podporujícího zázemí, s přítomností sociálně patologických jevů v rodině. Je to kombinace negativních faktorů, která pak vzdělávací proces velmi komplikuje.

Střední odborné školy, kde převažují učňovské obory, tedy plní (chtě nechtě) daleko častěji než školy se studijními obory i funkci socializační, kterou kompenzují špatný vliv rodiny. Škola se může stát prostředím, ve kterém se takto ohrožení mladí lidé mohou cítit dobře, nacházet úspěch a uznání a případně i pomoc a podporu v obtížných situacích. ve spolupráci s dalšími pedagogy, zejména třídními učiteli, přitom sehrávají významnou roli. Má to tak skutečně být? Domnívám se, že je to zcela v souladu s vyhláškou, která jejich činnost upravuje. Aby to však fungovalo, stávají se pracovníci školních poradenských pracovišť často jakýmsi předvojem sociálních a terapeutických služeb, což klade velké nároky na jejich profesionální - především na komunikační dovednosti a celkový přehled o těchto službách.

Obecně platí, že řešení problému včetně jeho (to je velmi důležité) je postupný proces, v němž je určující vůle a připravenost (opět velmi důležité) žáka, ať už si o pomoc řekl, nebo jsme mu ji s odkazem na své podezření sami nabídli. Většinou není třeba všechno řešit hned a teď, mladý člověk si potřebuje spoustu věcí promyslet, proto je dobré počítat s více setkáními a na nich se také dohodnout.

Základ pomoci představuje citlivý a respektující s žákem, kterého se případně může zúčastnit i ten, na koho se původně obrátil. Je třeba smířit se i s žákovým odmítnutím. Nabízíme pak, že kdykoliv může přijít, případně odkazujeme na Linku bezpečí či jinou pomoc (podle okolností, regionu apod.).

Vždy, když rodiče nejsou přímými aktéry poškozování žáka, je důležité jej motivovat, aby je do řešení svého problému . Pokud žák souhlasí, nabízí se více způsobů, jak vše může proběhnout, někdy zcela mimo kontrolu pedagoga (např. jim to řekne sám). V tomto případě je užitečné domluvit si s žákem další schůzku. Pokud s rodiči o svém problému nemluvil nebo mu nijak nepomohli, je třeba hledat jiné možnosti, například pozvat rodiče do školy a dát jim tak šanci k nějaké aktivitě. Pokud žák zapojení rodičů odmítá, opět je třeba to respektovat. Pedagog získal od žáka citlivé informace, které bez jeho souhlasu nemůže dál sdělovat. Řešení pak hledá pouze s žákem.

Někteří žáci byli nebo jsou obětí trestných činů (znásilnění, fyzické týrání, neplnění vyživovací povinnosti, nezákonné vyhození z domova). V závažných případech je zákonem dána , např. při opakovaném znásilnění, případně nahlásit, např. při těžkém ublížení na zdraví (viz § 367 a § 368 trestního zákoníku). Pokud pedagog podobnou informaci dostane, doporučuji, aby si nechal čas, nezůstal v řešení situace sám a někde se poradil. V případě méně závažných trestných činů je zcela na žákovi, zda chce řešit svou situaci i za pomoci trestního oznámení, nebo se rozhodne pro jinou možnost (např. dohodu) - nebo vše nechá být a chce se se svou situací vypořádat sám.

Školní poradenská pracoviště by kromě vlastní intervence (pokud je v jejich možnostech) měla nabízet i adekvátní ve svém regionu jak rodičům, tak i zletilým žákům. Předem se omlouvám těm, kteří nabydou dojmu, že nosím dříví do lesa, nicméně považuji za důležité na závěr svého článku podat krátký , která je možné rodičům či zletilým žákům doporučit.

Poradenské a terapeutické služby nabízejí např. poradny pro rodinu, střediska výchovné péče a intervenční centra (obětem domácího násilí). Bezplatné sociální a právní poradenství poskytují občanské poradny, ale měl by je poskytnout i kurátor pro dospělé na obecním úřadu. Osobám v krizi slouží krizová centra, některá nabízejí i ubytování (bezplatně a zpravidla maximálně na sedm dní). Existuje také řada krizových linek důvěry, z nichž jsou některé bezplatné. Pro děti a mladé lidi do 26 let je tu nepřetržitě a zdarma Linka bezpečí, pro rodiče Rodičovská linka. Pro oběti trestných činů funguje bezplatná linka Bílého kruhu bezpečí. Mladým lidem bez domova či ohroženým nevhodným prostředím nabízejí ubytování a další služby "domy na půl cesty". V jednotlivých regionech pak působí řada neziskových organizací, které se mj. věnují rodinám nebo ohroženým mladým lidem. Přehled o nich mají regionální linky důvěry.

V článku jsem pojednala o hlavních problémech, které školní poradenská pracoviště u svých zletilých žáků řeší. Doporučený postup je jen zhruba nastíněný, spíše v obecné rovině, protože skutečnost bývá velmi složitá. Pracovníci, kteří si nejsou jisti nebo by se chtěli o podrobnostech poradit, mohou využít naší Rodičovské linky. Úplně na závěr bych chtěla poděkovat kolegyním, které mi věnovaly čas a pomohly mi více se zorientovat.

ZDROJE