Mít odvahu požádat o radu

Do centra jsem nastoupila před více než dvaceti lety a hned na plný úvazek. V tom tehdy pětičlenném týmu jsme budovali koncepci protidrogové prevence, a to podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Stavěli jsme ji možná stylem „pokus-omyl“, ale dnes vidíme, že jsme šli dobrým směrem. Věnovali jsme se vzdělávání pedagogů v oblasti prevence, vše jsme jim vysvětlovali a učili je potřebným dovednostem. Pedagogové byli tehdy touto problematikou nepolíbení. Tvořili jsme pro ně metodiky, jak s dětmi pracovat. V rámci sdílení zkušeností jsme spolupracovali s brněnskou pedagogickou fakultou i s ministerstvem školství. Nyní zdokonalujeme základní kroky, prohlubujeme je a zkvalitňujeme v celé šíři školské prevence rizikového chování.

Víme, proč to děláme, jak to chceme dělat a za jakých podmínek. Podmínky spolupráce se školami jsou důležité. Prevence něco stojí. Jsme pracovištěm pod pedagogicko-psychologickou poradnou v Brně, máme tedy u škol o něco větší respekt než jiné organizace, ale s tím souvisejí i větší očekávání a závazky. Nemůžeme si dovolit školy zklamat. Jdeme cestou: „Jaké máte potřeby? Jak vám můžeme pomoci? Na základě zakázky vám poskytneme, co potřebujete. Ale vše pouze za respektování daných podmínek spolupráce: dáme vám výstupní doporučení pro další práci pedagogů v práci se třídou, ale posíláme jej zároveň i řediteli školy, aby byl informovaný, protože zodpovídá i za prevenci na škole.“ A také vedeme školy k tomu, aby si uvědomily, že nejsme kouzelníci ani opraváři a že dvěma třemi návštěvami jim třídu „nespravíme“. My můžeme učitele nasměrovat, ale vše další záleží jen na nich.

Po řešení vztahů ve třídě, tedy po tématu „klima třídy“. Zodpovědní učitelé jsou někdy úzkostní, chtějí si ověřit, jestli to mají ve třídě „dobré“. Chtějí mít vše v pořádku. Nebo učitelé zachytí signály, že se něco děje, a chtějí od nás zmonitorovat situaci, aby pak se třídou návazně pracovali. To ale hovoříme o ochotných učitelích. Někteří pedagogové „nevidí a neslyší“ a možná ani nejsou schopni či ochotni zachytit signály, že se mezi žáky něco děje. Zametou vše pod koberec. I ředitelé někdy zametají pod koberec...

Dnes dochází k renesanci tématu prevence užívání návykových látek. Zpracovávali jsme teď statistiku, jaký typ rizikového chování učitelé řešili buď s žákem, nebo se třídou, nebo s rodičem. Podle ní dochází k nárůstu případů užívání návykových látek: alkoholu, nikotinu a zaznamenali jsme dva případy experimentování s pervitinem na základních školách v Brně. Na středních školách je výskyt případů užívání návykových látek mnohonásobně vyšší. Tam už jde spíše o prevenci indikovanou, až sekundární.

Máme programy ve všech oblastech primární prevence: v oblasti všeobecné, selektivní i indikované. Kdo má zájem a obrátí se na nás, je mu vyhověno. Kontaktují nás většinou „motivovaní“ učitelé, kteří se o své žáky zajímají. V prvním ročníku mohou využít stmelovacích programů pro třídní kolektivy a preventivní program Šance pro změnu. Do názvů záměrně nevkládáme například téma prevence užívání marihuany. Ti, kteří marihuanu užívají, pak program berou jako možnost předvést se před spolužáky, jak jsou zajímaví, jaké mají zkušenosti, vytahují perličky, prostě se předvádějí. Řekli jsme si, že toto chování nebudeme podporovat. Budeme naopak vyzdvihovat zdravý životní styl a sdělovat, co člověk může dělat pro své zdraví a život. Aby se někam posouval. Nezdůrazňujeme, že někdo experimentuje s drogami. Těmto jedincům nabízíme individuální péči.

Nejvíce mě motivoval výcvik meziresortní protidrogové komise v začátcích drogového boomu. Byl tříletý, intenzivní. Školili nás Američané, Britové, lidé z palermské univerzity. Tenkrát to organizoval Pavel Bém. Vznikly dvě skupiny složené z různých profesí: lékařů, psychologů, lidí z neziskovek a tak dále. Měla jsem štěstí, že jsem byla vybrána, přestože jsem byla v této problematice začátečník. A hrozně mě to motivovalo. Poskytli nám praktické ukázky, nácviky, teorii a informace, kterých u nás v té době bylo málo. Měli je pouze „profíci“ z AT ambulancí a AT oddělení psychiatrických léčeben. Dělali jsme také první průzkumy mezi brněnskou mládeží. Byla to sice metoda „tužka-papír“, ale přinesla informace, na kterých jsme mohli stavět svou koncepci. Začali jsme připravovat preventivní programy šité na míru potřebám mládeže. Programy se změnily na interaktivní, prožitkové a v neposlední řadě i nácvikové.

Pro mě byla vzorem paní doktorka Magdalena Frouzová. Odbornice s letitou praxí. Vedla jednu odnož sebezkušenostního výcviku SUR pod Skálovým institutem. Uměla úžasně pracovat s klientem, naprosto přirozeným, vysoce profesionálním terapeutickým způsobem. Teorii můžete nastudovat, ale to není vše. Její praxe mě fascinovala.

Je nesmírně důležitý. Učitelé by měli poznat a pochopit sami sebe. Najít své limity, naučit se zacházet sami se sebou, se svými emocemi. Pak si dokážou představit, co prožívají děti, když jim zadají nějakou preventivní aktivitu. Porozumějí tomu, proč některé dítě mlčí, nechce se zapojovat, proč se stydí a podobně. Vhodný výběr technik a aktivit v rámci primární prevence je vůbec nesmírně důležitý. Měly by být pro žáky bezpečné, adekvátní jejich věku, s konkrétním cílem pro dané preventivní téma. Ve škole by se nikdy nemělo terapeutizovat!

Je důležité začít v rámci vzdělávání školních metodiků prevence od teorie k praktickému nácviku dovedností. Jak zvládat funkci školního metodika prevence směrem ke všem cílovým skupinám - kolegům pedagogům, žákům a v neposlední řadě i k rodičům, a to nejen v oblasti samotné koncepce primární prevence, ale i ve vybavenosti praktickými dovednostmi v základním poradenství a v komunikaci s těmito rozlišnými skupinami.

Ředitelům radíme či doporučujeme, aby na škole provedli anketu typu: „Za kým bys ve škole šel/šla se svými problémy?“ Takto vybraní učitelé (školní metodici prevence) nám pak říkali, že pro ně bylo zavazující, že si je zvolily samy děti. Že to bylo hlavním důvodem, proč funkci přijali, a že je nemohou zklamat.

Mohou za námi přijít, když si nejsou jistí v určitých situacích. Poskytneme jim konzultaci i supervizi. Mají u nás zázemí. Mohou si u nás zanadávat. (smích) Cítí se často podhodnocení, potřebují povzbudit, poradit se o konkrétním žákovi, třídě, situaci. Přicházejí i se vztahy s kolegy, rodiči.

Ano. Pak jim citlivě doporučíme, ať organizují, sepisují, mají přehled, plánují další kroky a vyhodnocují. „Tady máte nástroje, jak tyto základní věci dělat, ale do poradenství se raději nepouštějte. Pokud máte schopného školního psychologa, výchovného poradce nebo speciálního pedagoga, přenechejte tuto činnost jim. Neintervenujte.“

Vztah k dětem: umět se na ně naladit, mít k nim pozitivní přístup a mít o nich přehled, vědět, v čem jsou výjimečné, co se jim daří a co ne, v jakém prostředí se pohybují, jaké mají rodinné zázemí a tak dále. Metodik by měl mít i organizační, komunikační dovednosti a měl by umět s žáky i s rodiči přirozeně hovořit, být vzorem, přirozenou autoritou.

Potřebuje užší spolupráci s výchovným poradcem, větší kompetence, podporu vedení školy a dobrou vzájemnou komunikaci. Dále úlevu v úvazku. Školními metodiky prevence jsou často i češtináři, matikáři, kteří mívají tak nabitý program, že s dětmi nemohou trávit dostatek času. Potřebují také úlevu od dozorů, někdy dává ředitel i úlevu z třídnictví. Chystáme nyní naši každoroční krajskou konferenci k PPRCH, kde bude tématem dobrá spolupráce školního metodika prevence s třídním učitelem. Zazní na ní příklady dobré praxe z různých škol. Vzájemná podpora a spolupráce třídních učitelů se školním metodikem prevence je více než žádoucí.

Ve skupinách v rámci specializačního studia pro školní metodiky prevence rozebíráme i toto téma. Je důležité hledat a najít vnější i vnitřní zdroje pro svou práci, aby pedagog předcházel syndromu vyhoření. Dnes jsem měla například skupinu metodiků, kteří si libovali, že si v rámci studia vytvořili mezi sebou vazby, že si mohou vzájemně napsat, sdílet své zkušenosti, podpořit se či požádat o radu. Chtějí se pravidelně scházet, aby načerpali zkušenosti dobré praxe a v neposlední řadě energii. Potřebují sdílet své zkušenosti, což jim v každodenní práci a v jejich kolektivech na školách chybí.

Měli by si najít alespoň v určitých obdobích čas na pravidelné porady se členy svého školního poradenského pracoviště, řešit preventivní strategii, zabývat se cíli minimálního preventivního programu školy a jejich vyhodnocováním, seznamovat se s výsledky monitoringu na škole vzhledem k rizikovým projevům chování u žáků, zpracovávat návrhy opatření pro různé situace, vyjadřovat se k projektové činnosti a podobně. Měli by být těmi, kdo směrem k ostatním učitelům vytvářejí dobré podmínky pro výkon funkce školního metodika prevence.

Když se s metodiky zasmějeme, když jsou dobře naladěni, motivováni, když vzájemně mezi sebou i s námi spolupracují. Vezměte si třeba, co dokázali v projektu VYNSPI 2. A taky když se k nám do centra vracejí a my vidíme, jak si váží i naší práce.

Kolegové v týmu, rodina, kamarádi. A jiné. (smích)

a... Počkejte, ještě tam dejte, že odvaha požádat o radu, pomoc není z naší strany vnímána jako prohra. Jde vždy o zisk, o malé vítězství.