Pravděpodobně každý z nás se jako rodič, učitel nebo jen jako nezaujatý pozorovatel dostal v každodenním životě do situace, kdy se podivoval tomu, co takzvaná generace Z, která kompletně vyrůstá ve světě internetu, dělá nebo sdílí. Častým argumentem dospělých bývá, že dříve, ve světě bez internetu, bylo lépe. Tato retrospektivní projekce je však do značné míry zcestná, protože srovnává nesrovnatelné. V tomto textu chci nabídnout úvahu, která ukazuje, že toto nepochopení může mít hlubší a komplikovanější kořeny. Úvahu, která ukazuje, že zákazy všeho druhu nepředstavují v digitálním světě dostatečně konstruktivní a užitečné řešení, ale jsou spíše jen alibistickým krokem, který pramení z neznalosti a neinformovanosti. Chci otevřít diskusi o digitálním životě dětí, teenagerů a o jejich digitální identitě, která přerostla v celou digitální kulturu.
Mít crush je cringe!
Vydáno:
Mít crush je cringe!
Mgr.
David
Kudrna
designér vzdělávacích procesů a garant pro osvětu 2. stupně ZŠ, oddělení vzdělávání, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost
Ačkoliv se v tomto příspěvku oprostím od akademických definic a budu těžit především z know-how získaného z pozorování a praxe v terénu, definovat kulturu se mi jeví jako důležité pro další vývoj textu. Pojďme si tedy začátkem říct, co to vlastně znamená „kultura“. Definic existuje velké množství – obecně vzato se však jedná o soubor chování a zvyklostí, které jsou v daném společenství považovány za vhodné. Definice kultury je vždy závislá na pozorovateli. Kdybychom například mexickým indiánům naservírovali cibulovou polévku, byl by to vůči jejich kultuře prohřešek. Kultura a kulturní hodnoty jsou tedy přirozeně relativní pojmy. Antropologové však obecně stanovují několik charakteristik, které musejí být naplněny, abychom mohli o vzorcích chování mluvit jako o kultuře. Kultura tedy je:
*
adaptivní – jde o výsledek adaptace na konkrétní prostředí, které dané společenství obývá;
*