Lhaní dětí a dospívajících

U dříve pravdomluvného dítěte začnou rodiče stále častěji odhalovat drobné i větší lži a bojí se, zda to není pouhý začátek větších výchovných obtíží. Vícekrát jsem se setkala i s prarodiči, kteří se přišli potají poradit, jak svá vnoučata odnaučit lhát, když na to ti rodiče zdá se nestačí. Dětské lži jsou však tématem, které zajímá i odborníky, a narůstá počet studií snažících se odhalit, od jakého věku a jak se děti učí lhát, jaká je frekvence jejich lhaní nebo zda existují rozdíly ve lhaní mezi chlapci a dívkami a mezi dětmi z odlišného kulturního prostředí. Získané informace jsou přínosné nejen pro zpřesnění teoretických konceptů lhaní a pro porozumění dětskému sociálně-kognitivnímu vývoji, ale jejich přenesení do praxe může být cenné také pro rodiče, psychology i pedagogy. Může pomoci při vytváření výchovných programů pro podporu sociálních kompetencí a modifikaci rizikového chování dětí nebo při návrhu efektivnějších strategií pro získávání výpovědí dětských svědků či obětí trestných činů.

Celé téma přitom není nové, už koncem 19. století dospěl Charles Darwin na základě pozorování vlastního syna ke zjištění, že lhaní je běžným projevem i u teprve třicetiměsíčních dětí. Zkoumání vlastních dětí bylo nejprve hlavním zdrojem informací o dětském lhaní, jak dokládají i práce Alfreda Bineta nebo Jeana Piageta. Výzkumy i tyto každodenní zkušenosti dokázaly, že dětské lži nejsou nic neobvyklého. Je tedy důvod dívat se na ně s obavami a hledat cesty, jak se jim vyhnout nebo je děti odnaučit?

Lži v dětském světě mají komplikovanou povahu, protože vyžadují, aby děti dovedly rozlišovat mezi fantazií a realitou. Pro děti přibližně do čtyř let věku, které žijí v pohádkovém světě plném strašidel, draků, duchů a kouzelných bytostí, nemusí být koncept lhaní srozumitelný, ačkoli již po druhém roce si děti začínají uvědomovat rozdíl mezi pravdou a lží. V této době se v důsledku dozrávání mozkových struktur objevují i první dětské lži. Můžeme tedy říci, že lhaní je do určité míry i projevem toho, že mozek dítěte se vyvíjí správně. Lhaní je náročný kognitivní proces a vyžaduje zapojení volní kontroly a pracovní paměti, jejichž rozvoj probíhá ve významné míře kolem druhého až třetího roku věku. Tyto funkce nám umožňují potlačit rušivé myšlenky a okolní vlivy, adekvátně interpretovat a v paměti uchovávat informace a zachovávat jejich konzistentnost.

Právě posledně zmíněná dovednost je pro lhaní zásadní, její ovládnutí se ale objevuje až po sedmém roce. U mladších dětí proto rodičům lež nejčastěji prozradí právě nekonzistentnost mezi prvotní lží a jejími následnými opakováními; stejným způsobem se ale prozradí i řada dospělých lží. U menších dětí se i proto nesetkáme tolik s úplnými lžemi, ale spíše se zatajováním celých informací nebo jejich částí, což je jednodušší forma lhaní. Tyto pokusy se často objevují, pokud jsou děti o zatajení požádány dospělou osobou. Rodiče si ne vždy uvědomují, že výchova dětí je plná momentů, ve kterých děti ke lhaní přímo pobízejí - nejde však o negativní jev, jak o lhaní zpravidla uvažujeme, ale o pozitivní, prosociální formu lhaní, kterou si se lžemi většinou nespojujeme. Tyto drobné lži bývají neškodné a patří mezi soubor jiných pečujících a sociálních dovedností, přesto se jedná o formu lhaní.

Typickým příkladem jsou situace obdarovávání, tedy Vánoce nebo narozeniny, kdy jsou děti pobízeny i k neupřímným projevům radosti a naopak jiné pocity a myšlenky, jako zklamání, vztek či lhostejnost, nesmějí dát najevo. Malé děti se učí, že vhodné chování zahrnuje i zatajování informací, které by druhým mohly ublížit, zlehčování vlastních úspěchů nebo zveličování zásluh druhých. Rodiče navíc k takovým prosociálním lžím nemusejí děti přímo ponoukat, uplatňuje se zde i proces nápodoby - pokud děti vidí, že dospělí vyjadřují radost nad darem, který je ve skutečnosti nepotěšil, začnou takové chování napodobovat a jeho oceňováním jej dále upevňují. Děti přibližně do tří let jsou v těchto drobných lžích neobratné a spíše řeknou pravdu i v nevhodném kontextu, později však již dobře rozlišují, ve kterých situacích je lepší zvolit prosociální lež, aby druhé neranily a udržely dobré vzájemné vztahy.

Ne každá lež má samozřejmě prosociální základ a mezi časté motivy dětských lží patří vyhnutí se trestu a odpovědnosti za porušení pravidel a falešné obvinění sourozenců z vlastních přestupků. Lhaní v těchto situacích závisí na řadě faktorů, jako je zvážení možných dopadů lži, vzájemné vztahy zaangažovaných osob, věk dětí nebo morální pravidla, která má dítě zvnitřněná. Děti, které se na dopady svých lží dívají více relativisticky, mají tendenci lhát častěji v než děti s přísnými morálními názory, které se snáze přiznají k přečinu bez ohledu na následky, které z toho pro ně vyplynou. Děti také spíše než sourozence nebo rodiče obviní neznámou osobu, a to i když jsou přímo svědky toho, jak se blízký člověk přečinu dopouští. To má značný význam především ve forenzní oblasti, protože výpověď dětských svědků nebo obětí může být tímto faktem výrazně ovlivněna.

I děti, které vědí, že by lhát neměly, mohou v takových případech zalhat, zvláště pokud je o to blízká osoba požádá. Silný efekt především u menších dětí má také to, pokud se rodič snaží děti zavázat tajemstvím. Případy falešných obvinění ze zanedbání péče nebo naopak krytí rodiče, který spáchal přestupek, nejsou ničím neobvyklým ve forenzním kontextu ani například v oblasti školství. Jako školní psycholožka jsem se setkala se situacemi, kdy děti lhaly kvůli rodičům ze strachu, aby nebyly odebrány z rodiny, aby se rodiče nedostali do problémů nebo aby je nepotrestali za to, že se svěřily cizí osobě se svými starostmi. Nezřídka se objevuje i nepravdivé obviňování spolužáků z psychického či fyzického ubližování, můžeme se ale setkat i s opačnou situací, kdy například oběti šikany kryjí agresora.

Včasné odhalení lží v těchto případech může zabránit dalekosáhlým následkům, nejedná se ale o snadný úkol, protože přesnost detekce dětských lží dosahuje v průměru 50%. Ani pro odhalování lží u dospělých, které bylo zkoumáno v řadě studií, nemáme jednoznačný klíč a poznatky z výzkumů detekce dětské lži jsou ještě méně četné, ať už se zaměřují na detekci dětských lží dospělými, nebo naopak na odhalování lží dětmi.

Lhaní se projevuje například v naší mimice a v této oblasti mohou být děti v nevýhodě - mimické svaly nekontrolují v takové míře jako dospělí a jejich výraz může lež snáze prozradit. Na druhou stranu mluví děti v kratších větách, neprožívají tak silně emoce viny nebo strachu z odhalení a také jejich uvědomování si možných následků lhaní není tak intenzivní jako u dospělých. Díky tomu mohou své chování méně kontrolovat, působí méně rigidně a upřímněji.

Zajímavé je, že dospělí jsou mnohem méně přesní při určování pravdivosti dětských tvrzení, mají tedy tendenci hodnotit děti jako lhoucí, a to zvláště v případě psychicky náročných, stresujících situací. To je významná skutečnost pro řešení již zmíněných incidentů zahrnujících psychické nebo fyzické ubližování, ať ze strany rodiny, spolužáků, nebo cizích osob. Naopak drobné, každodenní lži dětem mohou projít snadno, především po desátém roce věku, kdy se dětská dovednost lhát vyrovná té u dospělých.

V některých případech však nejde o posouzení toho, zda dítě klame ohledně určitého problému, ale předmětem obav zvláště rodičů se stává lhaní samotné, hlavně pokud je velmi časté. To, že lhaní je přirozený projev dětského vývoje, může rodiče částečně upokojit, ale v případě frekventovaných antisociálních lží je třeba hledat řešení. Redukce nevhodných projevů, jako jsou antisociální lži a podpora žádoucího chování, jako je upřímnost, čest a dodržování morálních principů, je možná již podporující výchovou v rodině, ale také využitím školních programů na rozvíjení prosociálního chování a sociální a emoční inteligence a kompetencí. U mladších dětí se osvědčují i pohádkové příběhy, v nichž je oceňováno čestné a poctivé chování a jsou zdůrazněny jeho pozitivní dopady i naopak příběhy, kde dochází k potrestání, takový vliv nemají. Ve výchově mívají rodiče i pedagogové nezřídka opačnou tendenci, a zatímco vhodné chování dětem „prochází bez povšimnutí“, nevhodné je následováno trestem. Oceňování žádoucího chování, zdůraznění prosociálních hodnot a ocenění jejich projevů přináší často lepší a rychlejší výsledky jak při redukci nežádoucích projevů lhaní, tak při podpoře celkového morálního vývoje dětí.