Komunikace s rodiči

Vydáno:

Učitel by se měl smířit s tím, že existují rodiče, se kterými by nepohnul ani Jan Zlatoústý. Jde totiž o to, aby se zbytečně neobviňoval z vlastního selhání nebo aby neinvestoval přespříliš energie do marné převýchovy z principu nespolupracujících, nevychovaných nebo výrazně odlišně vychovaných rodičů. Stejně tak by měl přijmout, že výjimečně se najdou děti, se kterými toho moc nedokážeme. Jestliže si to učitel neuvědomí, obviňuje sebe i všechny kolem z nečinnosti, nekompetentnosti, zlého úmyslu.

Komunikace s rodiči
PhDr.
Václav
Mertin
 
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK v Praze
Ovšem zcela rezistentních a absolutně nevychovaných rodičů je minimum. Ve většině případů podstatnou měrou záleží na komunikačních dovednostech učitele, na jeho vynalézavosti, angažovanosti, vstřícnosti, vytvalosti až úpornosti, zda spolupráce s rodiči bude alespoň přijatelná, dobrá, nebo dokonce výtečná.
Ani velmi nevhodná dílčí reakce rodičů totiž nemusí znamenat, že rodič nestojí o spolupráci
nebo že je ve své podstatě hulvát. Jen někdy díky shodě nepříznivých okolností nezvládne reagovat adekvátně. Někteří rodiče se nenaučili naslouchat, diskutovat, vyjednávat a veškerý nesoulad řeší afektem nebo silou. Někteří pláčou, jiní jsou hrubí. V takových situacích velmi záleží na učiteli, zda tyto tendence zesílí nebo naopak maximálně obrousí hrany.
Při jakékoli komunikaci s rodiči má učitel na mysli profesionální naplnění vlastní role. Neměl by nikdy zapomenout, že je v práci. Proto při jednání s rodiči nemůže mít žádné místo ješitnost, uraženost, protektorské poučování, křik, výčitky, snaha vyhrát nad rodičem, či snad dokonce pomstychtivost... Důležité je rovněž umožnit rodiči čestný ústup z náročné situace.
Důraz na prevenci nepříjemných situací, snížení pravděpodobnosti nepřátelského, nebo dokonce agresivního jednání rodičů
se opakuje v každém výkladu o spolupráci školy a rodiny, případně o managementu činnosti učitele, takže to pak může znít jako nejbanálnější fráze a naprostá samozřejmost v práci učitelů. Jenže i v tomto případě jde spíše o zbožné přání než o realitu. Mnozí učitelé skutečně začínají komunikovat s rodiči, až když dojde k průšvihu, a pak diví, že s nimi není rozumná řeč. Jiní komunikují zcela neprofesionálně, takže problémy spíše eskalují, nebo dokonce vyvolávají.
Škola a rodina jsou při vzdělávání a výchově dítěte na jedné lodi. Jsou významným způsobem závislí na jeho dobrých výsledcích. Zatímco dříve rozhodovala o školním a někdy i mimoškolním vzdělání škola, v posledních letech stále více fakticky akceptujeme, že
rodina a škola jsou i v této oblasti rovnocenní partneři
a spíše dominuje rodina. Je zřejmé, že pro dítě je v dlouhodobých důsledcích mnohem výhodnější, když škola a rodina táhnou za jeden provaz. Jen bychom neměli zapomínat na eventualitu, že zejména pro starší žáky s výraznějšími problémy může být docela výhodné, když rodiče a učitelé spolu bojují – oni jsou pak „chudáci“ na obou stranách.
První obecný předpoklad úspěchu je tedy přijmout, že s rodiči se komunikuje. Stále jsou ještě učitelé, kteří akcentují fakt, že právě oni jsou odborníci na edukaci (což je pravda, jenže nejsou odborníky výlučnými), zatímco rodiče mohou být nanejvýš poučení laici (mnozí jsou i v pedagogice stejně vzdělaní jako učitelé), a vyvozují z toho, že mají plnit pokyny školy (někdy opožděné, zcela nejasné, protichůdné, zastaralé) a mlčet. Když už s rodiči mluví, tak vynášejí autoritativní soudy, neprosí, ale pouze žádají, poučují, vytýkají, vracejí se do minulosti, vždy nadřazují vlastní jedinečné zkušenosti nad rodičovské. Jenže i rodiče jsou odborníky na výchovu a vzdělání, byť alespoň částečně z nezbytnosti. Jejich teoretické poznatky bývají většinou slabé, jenže mají skutečně bohaté a letité praktické zkušenosti s dítětem, které jsou většinou s to nahradit formální učitelské vzdělání právě v případě edukace jednoho konkrétního dítěte.
S rodiči je třeba komunikovat mnohem dřív, než dojde k jakékoli kolizní situaci.
Mohou nám přijít jako směšná doporučení v některých zahraničních školách, že by se učitel měl setkat se všemi rodiči před začátkem školního roku, že by jim (i dětem) měl poslat „osobní“ e-mail, že by měl od prvního dne vytvářet povědomí, že je samozřejmé, že škola s rodiči spolupracuje a že v této škole platí, že
o tuto spolupráci velmi stojí.
Rodičům na vážkách může i taková maličkost ovlivnit budoucnost. Pokud se rodič nemůže dostavit na třídní schůzku, měl by ho učitel pozvat na osobní setkání. Zkrátka, neměl by dopustit, že některé rodiče do prvního problému ani neviděl. S rodiči je vždy co probírat.
Ve chvílích přátelského rozhovoru je žádoucí zajímat se i o to, jaké mají rodiče názory na vzdělání obecně a svého dítěte zvlášť, co očekávají od učitele, jak si představují vlastní přínos, jak funguje dítě mimo školu, co dělá ve volném čase, na co jsou pyšní v jeho dosavadním životě apod. Vlastně při všech rozhovorech by měl být učitel naladěn přátelsky, vstřícně. Velmi dobře ví, že úsměv a laskavost odzbrojují. Současně vždy spočívá těžiště rozhovoru v budoucnosti, tedy v tom, co je třeba udělat, aby došlo k nápravě minulosti nebo ke zlepšení přítomnosti!
Hned na počátku spolupráce připomene učitel všem rodičům, že on má
povinnost sdělovat
jim důležité okolnosti, které se týkají školního vzdělání a výchovy dětí, a bude tak činit prostřednictvím e-mailů, žákovské knížky, webových stránek třídy, při třídních schůzkách, při individuálních konzultacích; na druhé straně i oni mají povinnost činit totéž. Požádá rodiče, aby případné „poznámky“ v notýsku přijali jako neutrální informaci – rozhodně nejde o výzvu k domácímu trestání, ale pouze o prosbu o podporu učitele ve stejném směru. Učitel totiž už problém fakticky vyřešil a není přípustné, aby dítě bylo za jeden přečin „trestáno“ dvakrát. Jestliže snad rodiče neplní některé povinnosti, měl by rodičům zavolat nebo jim poslat osobní e-mail. Poznámky typu
nemá podepsaný úkol, chybí mu obaly na sešity...
nebývají příliš funkční a hlavně neposilují spolupráci rodičů a školy.
Učitel by měl samozřejmě doporučovat rodičům opatření nejen v případě školních problémů, ale i v případě mimoškolních problémů, pokud podle jeho přesvědčení mimoškolní problém narušuje školní fungování dítěte. Rodič nemůže jen tak beze všeho odmítat návrhy učitele. Pokud dítě nemá žádné problémy, pak je mimoškolní život výlučně záležitostí rodiny. Pokud se však ve škole vyskytují problémy a učitel je přesvědčený, že jsou propojeny s okolnostmi v mimoškolním životě, pak by měl rodiče upozornit a požadovat nápravu. A rodič má povinnost na takový návrh reagovat. Totéž platí, když existují odborné důvody pro návštěvu poradenského nebo zdravotnického zařízení. V tomto případě by měl učitel informovat, jaká opatření již škola realizovala, a požadovat totéž od rodičů.
Jestliže rodiče nereagují příliš vstřícně, je třeba je povzbuzovat ke komunikaci a spolupráci se školou i mírným, společensky přijatelným nátlakem. O to víc je třeba komunikovat v situaci, kdy je problém marginální a relativně dobře a snadno řešitelný. Tato myšlenka dominuje například konceptu individuální výchovný program, který MŠMT oficiálně nabídlo do činnosti škol (podrobněji viz MERTIN, V., KREJČOVÁ, L.
Problémy s chováním ve škole – jak na ně. Individuální výchovný plán.
Praha: Wolters Kluwer, 2013). Jestliže učitel nechá informace o výraznějším problému na čtrnáct dní před klasifikační konferencí, kdy už se s ním nedá nic moc dělat, může se dočkat i hodně nevstřícné reakce rodičů.
Jenže ne všechny problémy se podaří vyřešit v zárodku. V situaci, kdy je problém závažnější, se obvykle jasně ukáže, jakým způsobem učitel pracoval s rodiči i žákem v předcházejícím období.
Učitel by měl vždy položit otázky, co si o situaci myslí rodiče, jak vidí pokračování řešení problému, jak předpokládají, že vše dopadne. Důležitou součástí každého rozhovoru musí být informace o konkrétní pomoci, kterou bude realizovat učitel, a současně by měl rodičům nabídnout i pomoc. Ovšem rodiče by se měli rovněž dovědět, jak bude učitel (škola) postupovat, když nebudou spolupracovat. Přestože je pochopitelným cílem zlepšit chování dítěte, někdy se může stát, že učitel i rodiče se snaží, seč jim síly stačí, a výsledky na sebe nechají čekat. Proto i ve spolupráci školy s rodiči při řešení problémů je podstatným kritériem hodnocení plnění dohody a ne jenom samotné výsledky.
Jestliže dojde k náročné situaci při komunikaci s rodiči, vybočující výrazněji z běžných rámců společenského styku, musí následovat bezprostřední reakce. Rozhodně není žádoucí nechat takovou situaci jen tak „vyšumět“ a následně jen ve sborovně a na poradách krčit rameny nebo si stěžovat, jaký je Novák hulvát. Jsou různé zdroje nevhodného chování, a tedy i různé způsoby intervence. Někdy je pan Novák skutečně nevychovaný a je třeba mu zcela jednoznačně a třeba i rozhodnou silou nastavit hranice. Jindy může mít představu, že učitelé se leknou a budou se chovat, jak si on představuje. Možná také návštěva ve škole byla pověstná poslední kapka v celé řadě denních problémů a rodiči jen došly síly.
Nelze vyloučit ani fakt, že jde o prosté nedorozumění, že dítě doma uvádí verzi, která ho staví do lepšího světla a učitele naopak, dítě popisuje situaci, jak ji vnímalo, někdy si může dokonce vymýšlet nebo i lhát. Někdy má však škola skutečně nedostatečné informace nebo si některý projev dítěte špatně vyloží. Rodič pak zareaguje bezprostředně na domnělou nebo skutečnou křivdu, kterou učitel dítěti způsobil, a on je vlastně jen brání zcela přiměřeným způsobem. Ani takové možnosti však neospravedlňují hulvátství rodičů.
Když „útok“ rodičů přesáhne tolerovatelnou míru, učitel by je měl nejprve důrazně upozornit, a pokud nedojde k bezprostřední nápravě, tak rozhovor okamžitě ukončit a odkázat rodiče na jiný termín nebo na vedení školy.
Vždy je třeba dát rodičům šanci
a nabídnout jim velkoryse cestu k jednacímu stolu. Učitel by měl proto navrhnout hodně brzký termín nového setkání a vyjádřit přesvědčení, že už se určitě domluví. Učitel je sice v práci, a tedy ve specifické pracovní roli, takže jeho pochopení i tolerance vůči odchylkám v projevech a chování rodičů musí být větší než v soukromém životě, přesto by si neměl nechat všechno líbit.
Na druhé straně rovněž nemá za úkol podobné rodiče vychovávat nebo provádět „terapii“. Pro další jednání je žádoucí
zvážit v některých případech posílení autority učitele
např. jednáním v přítomnosti výchovného poradce. Tento postup platí zejména pro rodiče, se kterými už jsou podobné zkušenosti. V podobných situacích se ukazuje slabost povinné školní docházky – povinné vzdělávání by dávalo učiteli silnější vyjednávací pozici.
Výchovný poradce spolu s vedením školy má podpořit učitele v jednáních s rodiči vždy, když učitel cítí takovou potřebu. Učitel také musí mít absolutní jistotu, že v případě korektního přístupu ho vedení školy jednoznačně podpoří při stížnosti rodičea nebude někdy až zbaběle ustupovat jejich případným výhrůžkám, možnému odchodu žáka, ztrátě sponzora... Ovšem výchovní poradci i vedení by současně měli vést učitele, aby s rodiči komunikovali a aby komunikovali jako pedagogičtí profesionálové. Komunikace patří k dovednostem, které lze poměrně dobře trénovat.
Přestože učitel už někdy bývá z neproduktivní komunikace s rodiči unavený, otrávený, zklamaný, snad i naštvaný, stále věří, že se změna podaří a že k této změně přispějí obě strany. Jestliže se skutečně přes veškerou snahu školy nedaří, neměl by učitel rezignovat a měl by komunikovat i s dalšími institucemi, které jemu i rodičům mají pomáhat. Některé z nich mají na rodiče účinnější páky.