Existují děti, které jsou ohrožené školní neúspěšností a u nichž se tato nepříznivá prognóza později během školní docházky naplní. Častěji se vyskytují v rodinách málo vzdělaných rodičů, žijících v pásmu chudoby, sociálně slabých, bydlících v ubytovnách, u známých, pendlujících na hranici bezdomovectví. V těchto rodinách se rovněž hojněji vyskytuje nezaměstnanost, závislost na alkoholu či jiných návykových látkách nebo konflikty se zákonem. Většina z nás si poměrně dobře umí představit materiální problémy. Jenže jejich fungování je poznamenáno i řadou dalších závažných nepříznivých okolností.
Klíčové je posilování rodičovských kompetencí
PhDr.
Václav
Mertin
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
Například zdravotní péče v takových rodinách bývá na podstatně nižší úrovni, podobně kvalita stravování či náplň volného času, s vyšší frekvencí se v nich vyskytují psychické problémy a poruchy, partnerské neshody. Podobně se v nich častěji setkáváme s násilím mezi lidmi a rozmanitými traumaty. V přechodných ubytovacích zařízeních lze předpokládat větší hluk, nedostatek prostoru a klidu na učení. Rodiče ani dítě nemohou zpravidla příliš posilovat rodinnou pospolitost, vytvářet potřebné rituály. V historii těchto dětí i jejich rodičů se výrazně častěji vyskytují stresující události. Zpravidla v nich tedy dospělí a následně i děti řeší mnohem zásadnější otázky, než je docházka do školy a vzdělání. Současně nelze opomenout skutečnost, že děti, které v takových rodinách a podmínkách vyrůstají, pak tyto podmínky pokládají za běžné, protože jiné ani nepoznaly, a naučený způsob života pak v dospělosti předávají i dětem svým.
Otázka zní, jak těmto rodinám a dětem v nich nejúčinněji pomáhat. Je totiž jen malá pravděpodobnost, že taková rodina si pomůže sama ve všech směrech. A dítě v ní si nemůže pomoci už vůbec. Pokud si rodiče najdou stabilní zaměstnání, jsou patrně s to lépe řešit bydlení (neřešené sociální bydlení představuje značný dluh naší politické reprezentace) i další materiální podmínky, ale tím to zpravidla končí. Podpora kvalitního vzdělání přesahuje obvykle jejich kapacitu a nechávají jeho rozvoj v plné míře na samotném dítěti, a tedy na škole. Škola má u těchto dětí mnohem větší význam i zodpovědnost než u dětí, u kterých podstatnou část rozvoje zajišťují rodiče. Značná část našich podpůrných opatření musí být pochopitelně nejprve směřována do jiných oblastí, než je vzdělávání v úzkém slova smyslu.
Pokud by se v českém školství skutečně uplatňovala inkluze včetně avizovaných podpůrných opatření v plném rozsahu, pak by popsaná skupina dětí automaticky měla mít nárok na podpůrná opatření přinejmenším prvního stupně. Jde totiž o děti reálně ohrožené výukovým selháním i výchovnými problémy. Možná by však stačilo, aby učitelé přijali za své, že mají naučit každé dítě, tedy i takové, jehož rodina mu neposkytuje prakticky žádnou podporu. Dítě přece nemůže za to, jak fungují jeho rodiče.
Žádoucí jsou však cílená individualizovaná opatření, a ne plošná. Při nich je totiž výrazně větší pravděpodobnost, že dojde k plýtvání prostředků. Plošné povinné předškolní vzdělávání pro všechny pětileté tak poněkud postrádá smysl, naproti tomu jsou zapotřebí cílená pedagogická opatření zaměřená na děti a rodiny, které jsou ohrožené selháním dítěte ve škole. Pokud vím, tak tyto výběrové postupy český vzdělávací systém příliš nerealizuje. Část dětí, pro které by byla školka velmi prospěšná, rodiče stejně nepřihlásí a státu se je ne vždy podaří dohledat. Budeme je pak pokutovat? Jaký to bude mít smysl?
Máme zřejmě obavy, abychom snad některé rodiny a děti neznačkovali a následně nestigmatizovali tím, že s nimi budeme oficiálně zacházet jako s ohroženými. Jenže když někdo např. dostává dávky z veřejných peněz, měl by strpět (a podepsat informovaný souhlas), že se budeme nadstandardně zajímat o vývoj a rozvoj jeho dítěte a budeme mu poskytovat mimořádnou pomoc i v této oblasti. Totéž ovšem platí i pro rodiny s dětmi v péči OSPOD (tedy například při sporném rozvodu rodičů nebo v rodinách, kde je soudem stanoven soudní dohled nad výchovou), se zdravotními problémy či s výraznými problémy v psychickém vývoji. Vždy bychom pochopitelně měli prvotně uplatňovat jednoduchou zásadu, podle které pokud ohrožená rodina problémy zvládá vlastními silami, není žádoucí zvenčí pomáhat (zasahovat), snad bychom jen mohli uvažovat o nějaké formě monitorování dané rodiny, zejména proto, aby v případně nutnosti bylo možné poskytnout jí včasnou, cílenou a účinnou pomoc. Jestliže poskytujeme pomoc, měli bychom zároveň myslet na to, aby zásahy byly takové, aby neodebíraly rodičům zodpovědnost ani kompetence a dítěti zachovaly maximum pocitu normálnosti. Na druhou stranu se však také mnohdy setkáváme se skutečností, že rodiče naopak své rodičovské kompetence přesouvají na stát, a dokonce instituce následně obviňují, že „něco“ v jejich rodině nefunguje.
Důležité je s pomocí začít včas, nejlépe v předškolním období. Vzhledem k tomu, co víme o vývoji dítěte v této citlivé fázi vývoje, by dnes bylo chybou, kdybychom se dlouhodobě omezili pouze na poslední rok před vstupem do základní školy – byť někde se začít musí, takže např. Američané začali před padesáti roky dokonce pouhým prázdninovým programem před vstupem dítěte do školy (Head Start). Ovšem tento program nebyl určený celé populaci, ale výlučně dětem ze sociálně slabých rodin. Vzhledem k tomu, že se prokázala jeho efektivita, funguje v modifikované podobě dodnes. Žádoucí je tedy začít skutečně co možná nejčasněji. Podobně se výzkumně ukázala jako efektivní prevence u ohrožených dětí i v první třídě základní školy. Nejvhodnější je individuální pomoc nebo intervence v malých skupinkách.
Přestože intervence u samotného dítěte má vždy smysl, jako klíčové se jeví posilování rodičovských kompetencí. Jedině tak může totiž dojít k prodloužení efektu práce se samotným dítětem. Nácvik rodičovských kompetencí je opět nezbytný od nejranějšího věku dítěte. Kolik už asi bylo v průběhu posledních šedesáti sedmdesáti let vyplaceno na honorářích za větu „Zatímco na řízení auta je potřeba absolvovat výcvik a přezkoušení, na výchovu dítěte není potřeba vůbec nic“? Za celou dlouhou dobu se v této oblasti na úrovni státu mnoho neděje. Přitom je evidentní, že existuje segment rodičů, kteří svým dětem prokazatelně ubližují např. tím, že se jim nevěnují, ani v nejmenším nerespektují jejich potřeby apod. I demokratický stát by měl lépe chránit zájmy svých členů – a těch nejslabších zvlášť. Jenže stát pomáhá rodičům s uchováním zdravotního stavu dítěte (povinné očkování, preventivní prohlídky), v oblasti ochrany uspokojování psychických potřeb nikoli. Potřeby dětí v konkrétních rodinách je třeba diagnostikovat z pohledu přinejmenším tří resortů, tedy školství, zdravotnictví a sociálních věcí. Rovněž k naplnění efektivní pomoci dětem je zapotřebí, aby tyto tři resorty těsně spolupracovaly. Běžná zkušenost napovídá, že jednotlivé služby poskytované těmto dětem nebývají dobře koordinovány, mnohdy dokonce v některých oblastech zaujímají rozdílné postoje a stanoviska, takže dochází ke snížení efektivity jejich působení.