Když se škole daří

Před více než dvaceti lety jsem byla učitelkou v dyslektické třídě jedné běžné základní školy v Mostě. Dnes se tomu říká skupinová integrace. Přestože byla ředitelka milá, osvícená, s aprobací matematika a fyzika, necítila jsem se ve své práci podporována. Nikoho nezajímalo, co a proč ve třídě dělám. Nejdůležitější bylo, abych nebyla se svými malými dětmi v době jejich nemoci doma. Neměla jsem přístup k odborné literatuře, neměla jsem možnost sdílet své poznatky o zvláštnostech a problémech svých žáků. Cítila jsem, že mi naprosto chybí komunita lidí, kteří mají společný zájem. Přestože byla moje třída umístěna uprostřed školy, byla jsem ještě s kolegyní z druhé dyslektické třídy naprosto oddělena od kolektivu učitelů, bez zájmu o nás, naše problémy a bez jakékoli opory. Směla jsem pouze jednou za měsíc vyjíždět na semináře pana profesora Matějčka, který měl tehdy ještě v rámci logopedické společnosti pravidelné středeční přednášky.

Jeho přednášky pro mě byly zdrojem síly na další měsíc. Jemu jsem se svěřila se svou nespokojeností a s nápadem vybudovat školu, která všechny uvedené nedostatky odstraní a předejde stejným problémům u dalších učitelů na běžných základních školách. Svěřila jsem se mu s vizí školy, která bude podpůrným centrem pro budoucí nezadržitelný proces integrace–inkluze. Pan profesor Matějček mne velmi podpořil a povzbuzoval v mé budoucí práci.

V důsledku kritiky stávajícího stavu na dané škole jsem musela školu opustit. Do dyslektické třídy přijali nekvalifikovanou učitelku a já jsem si našla práci ve zvláštní škole. Zde jsem si ověřila, jak může taková škola, kde jsou všichni odborníci, mají znalosti, vědomosti a dovednosti, pomoci. Vůbec neříkám, že vzdělávat tyto žáky lze pouze v konkrétní specializované škole. Navíc by všechny žáky se speciálními vzdělávacími potřebami tyto školy nepobraly, ale budeme-li tyto žáky vzdělávat v běžných základních školách, musejí mít jejich učitelky konkrétní podporu a pomoc právě v odborných a podpůrných pracovištích, ve která se mohou např. transformovat i některé současné školy praktické. Ukázkou takové praxe je právě naše škola, která byla původně zřízená pro žáky se specifickými poruchami učení a specifickými poruchami chování.

Jak jsem již v úvodu řekla, s panem profesorem Zdeňkem Matějčkem jsem spolupracovala velmi intenzivně. Podporoval mě především laskavým slovem, radou a velkým obdivem toho, s jakou energií se vrhám do jednání s úředníky magistrátu a ministerstva školství. Od prvního roku naší existence ve školním roce 1993/1994 k nám začal do Mostu pravidelně dojíždět na velmi milé a povznášející přednášky.

Vzhledem k tomu, že vznikla ve své podstatě skutečně exkluzivní škola, kdy jsme v České republice předběhli dobu nejméně o 15 až 20 let, měli jsme tu čest setkávat se s vynikajícími odborníky a zvát je do naší školy. Prvním z nich byl doktor Václav Mrštík, který u nás přednášel už ve školním roce 1993/1994. Celé roky máme akreditaci MŠMT jako vzdělávací pracoviště a pořádáme nikoli pravidelné, ale mimořádné přednášky na různá témata vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Ze zahraničních odborníků je nejvýznamnější přítelkyní naší školy profesorka Marta Bogdanowicz z Polska, která byla v 90. letech prezidentkou Evropské dyslektické společnosti a přijala naši školu za mimořádného člena této společnosti, což je nám velkou ctí. Dále se o naši školu zajímala společnost Dyslexia International v čele s paní Judith Sanson, která mne pozvala v roce 2010 na první světový kongres této organizace v Paříži. Tady byl prezentován celý film o naší škole. V letošním roce jsem byla pozvána na druhý světový kongres do Rio de Janeira. S těmito organizacemi je pak spojeno mnoho kontaktů s dalšími evropskými, ale i světovými odborníky. Lze říci, že přítelem naší školy je i doktor Gavin Reid, který má velmi podobnou školu v Edinburghu, jezdí po celém světě jako odborník na problematiku dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a zakládá poradenská centra. Z našich odborníků zanechal v naší škole významnou stopu vedle pana profesora Matějčka pan doktor Jaroslav Šturma, který je dodneška naší významnou duchovní posilou, na což jsme velmi pyšní. Další z řady významných jmen jsou doktor Václav Mertin, docentka Olga Zelinková, docentka Vanda Hájková a další. Všechny bych ani nevyjmenovala a nechci na někoho zapomenout. Za všechny kontakty s nimi jsem velmi vděčná.

Jak už jsem v úvodu řekla, založením školy jsem předběhla dobu o 20 let. To je ta výjimečnost. Jde o koncepci a vizi školy, která nejenom vzdělává svých 200 žáků, kteří nemohli být z různých důvodů integrováni ve svých školách (např. spádová škola neuměla integrovat, rodiče si to nepřáli, odborníci doporučovali specializovanou školu), ale především poskytuje podporu a ukázku cesty, jak pečovat o dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, o jeho rodinu, o učitelky. Jde o budování týmu ve škole, kde je vzděláváno toto dítě, o tvorbu „duše“ pracoviště, ve kterém bude všem dobře.

Velmi rychle se ukázalo, že tito žáci mají velkou schopnost empatie a velmi dobře přijímají mezi sebe děti s dalším postižením, ať už tělesným, smyslovým, nebo s psychiatrickými diagnózami. Stejně jako se vyvíjí vše kolem nás, také naše škola tento vývoj přijala za svůj a dnes máme ve škole pestrou škálu dětí s různými diagnózami. V současné době škola velmi účinně pomáhá všem vřazeným dětem a dobře prosperuje. Vyučujeme podle RVP ZV jako v běžné základní škole. O školu je velký zájem ze strany rodičů, zdaleka nemůžeme uspokojit poptávku.

Účast ve všech projektech byla vždy pro všechny žáky, učitele a jejich rodiče důležitá. Do projektů vstupujeme především s Pedagogickou fakultou UK Praha. V minulých letech u nás třeba probíhala praxe pro studenty doktorandského studia z třetích zemí. Bylo to např. v rámci projektu „Erasmus Mundus“. Naši školu opakovaně navštěvovali pod vedením docentky Černé a současné děkanky PedF UK Praha docentky Radky Wildové studenti z Indie, Nového Zélandu, Bhútánu, Austrálie, Japonska atd. Každou nabídku podobného projektu velmi vítáme, protože je to vždy obohacením a naplněním naší koncepce. Chceme být „laboratoří“, kde bychom si ověřovali nejnovější poznatky a především přínos pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami.

Mimořádné aktivity probíhají celé roky i v rámci DYS-centra Most. Všechny nadstandardní činnosti mimo vyučování jsou pořádány DYS-centrem, které funguje při naší škole. V posledních deseti letech (také to je mimořádné, že právě tak dlouho) u nás probíhá Hravé čtení s babičkami a dědečky. Jde o aktivitu seniorů (bývalých učitelek z Mostu a jednoho dědečka našeho žáka), kteří čtou s našimi dětmi pravidelně každé pondělí. Klub Čteme s babičkou a dědečkem jsme nominovali na cenu SENIOR ROKU 2013 v kategorii Nejlepší senzační klub seniorů – NADACE CHARTY 77 a získali jsme 2. místo! Zároveň jsme při této příležitosti nafotili a vydali kalendář s fotografiemi babiček, dědečků a dětí při čtení. S našimi dětmi čtou již mnoho let i studentky středních škol z Mostu.

Myslím si, že vrcholnou akcí každého roku je pořádání jarní konference pod záštitou České společnosti „Dyslexie“. Vždy zveme jednoho významného odborníka, věnujeme se konkrétnímu tématu a zároveň probíhají ukázkové hodiny se zaměřením na aktuální problematiku, např. využití metody CLIL, Feuersteinovo instrumentální obohacení ve výuce, rodič jako učitel, využití tabletů ve výuce, optimální spolupráce asistenta pedagoga s učitelem atd. V loňském roce profesor Štech seznámil posluchače s výsledky své patnáctileté výzkumné práce. V přednášce analyzoval jednak zkušenosti týkající se chování rodičů ve vztahu ke škole, jednak problémy související s prací učitelů. Letos byl hostem této konference MUDr. Michal Považan, primář dětského oddělení Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, jenž se věnoval tématu dětí s ADHD, což je v populaci nesmírně častá diagnóza, která má velmi různorodý obraz. Vždy je zapotřebí tyto děti a jejich rodiče velmi podporovat. Při nedostatečné saturaci potřeb dětí se často objevují vážné problémy v jejich vzdělávání a problémy v celých třídních kolektivech.

V současné době jsou naším největším zájmem děti s Aspergerovým syndromem. Ve škole nám těchto dětí velmi přibývá, takže jim musíme přizpůsobit celý systém práce, což se týká všech zaměstnanců školy (od uklízečky přes všechny technicko-hospodářské pracovníky, učitelky, vychovatelky, asistentky až po školníka). Jedině takto spolupracující tým může být v práci s těmito dětmi úspěšný. Naše běžné školy je zatím umí integrovat nejméně. Problémy činí také žáci s dalšími duševními poruchami, kterých navíc v populaci přibývá. Novinkou v naší škole je klub Tygřík, do kterého docházejí za svými aktivitami děti s Aspergerovým syndromem se svými rodiči nejen z naší školy, ale i z ostatních běžných škol v regionu.

Jak říká Evžen Klouček, paradox není primitivní opak vysloveného, ale jen opak významu vysloveného, který mu člověk přisuzuje. Aby mohla být inkluze v běžné škole skutečně inkluzí, musí být respektována svobodná volba rodiče při vzdělávání jeho dítěte, nesmí o tom svévolně rozhodovat stát. Dále bude inkluze inkluzí, když budeme ve školách uplatňovat princip možnosti sdílení a spolupráce. Zabývám-li se druhou částí otázky, naše děti mohou být mimo hlavní vzdělávací proud pouze na přechodnou dobu. Ty, které k nám docházejí celých devět let, i tak nejsou mimo hlavní vzdělávací proud. S běžnou školou máme společnou školní jídelnu, tělocvičnu, školní hřiště. Účastníme se soutěží, odpoledních aktivit se školními družinami i školními kluby běžných škol. V minulém roce jsme se účastnili zahraniční školy v přírodě ve Švédsku, kdy jsme doplňovali běžnou základní školu, která měla dvě třetiny žáků z celkového počtu, my jsme byli jednou třetinou. Byly to podmínky k úžasně inkluzivní spolupráci. Bohužel moje představa nevyšla. Paní učitelka zběžné základní školy můj návrh na prolnutí našich žáků odmítla se slovy „s takovými nechci mít nic společného“. Přesto škola v přírodě proběhla úspěšně, děti se skutečně prolnuly i bez dotyčné učitelky a já měla pouze velký šrám na duši a obavy, jak s takovými učitelkami půjde realizovat budoucí inkluze...

Má to velký význam. Jsem optimista, i když ne bláznivý snílek. Jsme školou dobré praxe a pro naše budoucí inkluzivní školství bude velmi prospěšné, když budeme v omezené míře v jednotlivých regionech následováni. Pedagogické fakulty a jejich studenti potřebují velmi nutně místa, kde se intenzivně setkají s problémy žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a zároveň s dovedností problémy řešit.

Především za poskytnutí podpory a pochopení. Jistěže v průběhu času vadí některým rodičům naše důslednost, snaha dosáhnout u jejich dětí maximálních výsledků a maximálně využít jejich potenciál, ale převážná většina je velmi spokojena, a proto u nás nechtějí zůstat pouze na přechodnou dobu. Škola zcela naplňuje název našeho vzdělávacího programu „Škola jako rodina“ a také úsloví „Všechny děti jsou všech“, což přináší dětem velké bohatství. Škola je zároveň velmi otevřená rodičovské i odborné veřejnosti.

Rozumné lidi, kteří nemaskují zájem o vlastní prospěch zájmem o obecné blaho.

Rozhovor vedla PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D.