Dne 1. ledna 2012 nabyl účinnosti zákon č. 472/2011 Sb., který je novelou školského zákona a který upravuje právo dítěte být vzděláváno ve dvou základních školách souběžně za situace, kdy je ve střídavé výchově rodičů. Úprava reaguje na stále častější případy rozhodnutí soudů o tomto typu výchovy. Problém nastává zejména v případě, že je střídání rodičů časté a každý z nich bydlí v jiném, často velmi vzdáleném městě.
Když se rodiče nedokážou dohodnout na výběru základní školy
Mgr. et Mgr.
Petr
Konečný
právník, Univerzita Karlova
Rodinné spory a zvláště spory o děti patří k těm nejkomplikovanějším a rychlost rozhodování soudů a přítomnost dětí vyžaduje maximální pozornost a pečlivost všech zúčastněných stran.
§ 49 odst. 4 školského zákona:
Pokud žák, který byl rozhodnutím soudu svěřen do střídavé výchovy rodičů, plní povinnou školní docházku střídavě ve dvou základních školách, vydává mu vysvědčení základní škola, v které zahájil vzdělávání dříve, pokud k tomu nebyla dohodou rodičů nebo rozhodnutím soudu určena druhá škola. Při hodnocení výsledků vzdělávání žáka za pololetí školního roku zohlední škola, která bude vydávat vysvědčení, hodnocení výsledků vzdělávání žáka druhou školou. Ředitelé škol, v nichž se žák podle věty první vzdělává, mezi sebou dohodnou pravidla spolupráce škol při vzdělávání žáka. Rozhoduje-li ředitel ve věcech uvedených v § 165 odst. 2, vyžádá si před rozhodnutím vyjádření ředitele druhé školy. Rozhodování ve věcech podle § 41, přísluší pouze řediteli základní školy, která vydává žákovi vysvědčení.
Ústavní soud ČR se na začátku roku 2018 vyjádřil v souvislosti se střídavou péčí rodičů1) k nástupu nezletilé do základní školy.2) Nezletilá ve střídavé péči rodičů, kteří bydleli v Brně a Olomouci, se ocitla v situaci každotýdenního přesunu mezi jednotlivými základními školami. V souvislosti s blížící se školní docházkou nezletilé rodiče navrhli změnu péče o nezletilou, kdy měla být svěřena ze střídavé do výlučné péče jen jednoho z rodičů, v jehož bydlišti by také docházela do školy. Nicméně vlivem mnoha okolností soudy ve věci ani po roce pravomocně nerozhodly a matka v reakci na tuto skutečnost začala usilovat o dodatečný odklad povinné školní docházky, jehož podmínkou je mimo jiné souhlas obou rodičů.
S dodatečným odkladem však nesouhlasil otec nezletilé, a tak matka podala návrh na vydání předběžného opatření, kterým usilovala o nahrazení souhlasu otce s odkladem školní docházky ve školním roce 2017/2018. Soud prvního stupně návrhu matky nevyhověl, a to zejména pro nesplnění zákonem stanovených podmínek pro odklad povinné školní docházky, neboť skutečným důvodem byly neshody rodičů, a nikoliv tělesná nebo duševní nevyspělost nezletilé k plnění povinné školní docházky.
Na základě matkou podaného odvolání ale odvolací soud předběžné opatření vydal a nahradil jím souhlas otce s odkladem nástupu do školy. Proti předběžnému opatření podal kolizní opatrovník nezletilé ústavní stížnost. Ve stížnosti namítal porušení práva na vzdělání, práva na rovnost v řízení či práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života, jelikož se domníval, že soud nedostatečně zjistil názor a přání nezletilé v souvislosti s odkladem povinné školní docházky.
Podané ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl, a to zejména z následujících důvodů: Předběžné opatření odvolací soud neměl nařídit, neboť jeho obsah plně nahrazuje rozhodnutí ve věci samé.3) Ústavní soud se dále vyjádřil k zásadě nejlepšího zájmu dítěte, kterou soudy musejí aplikovat při rozhodování ve věcech péče o nezletilé, a uvedl: „Nelze akceptovat dodatečný odklad školní docházky jen proto, že nejprve rodiče, a poté soudy nebyly schopny (ani předběžně) včas poměry nezletilé upravit tak, aby se mohla řádně vzdělávat na základní škole v běžném režimu, tedy od šesti let věku. (…) Nezletilé útlého věku, navíc silně zatížené konfliktem rodičů, nelze bez dalšího ze dne na den obrátit život naruby a sdělit jí, že do školy již chodit nebude, ačkoliv na ní byla připravována a tři měsíce ji také dobře zvládala a že přijde o všechny spolužáky, protože rodiče nejsou schopni dohody ohledně její péče.“
Nejlepší zájem dítěte by měl být vykládán a aplikován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě nachází, a pozornost je třeba věnovat jeho osobním poměrům a potřebám. Ústavní soud je toho názoru, že soud by měl vycházet z předpokladu, že v zájmu každého dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů. Pokud tato ideální situace není naplnitelná, musejí vzít obecné soudy v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů v potaz zejména tato kritéria:
1.
existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou;4)
2.
míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby;5)
3.
schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby;6)
4.
přání dítěte.7)
„V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.“8)
Ačkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, komu z rodičů či jiných osob má být dítě svěřeno do péče, poskytuje obecným soudům návod, jak v takové situaci postupovat. Úkolem Ústavního soudu je posoudit souladnost rozhodnutí se základními právy stěžovatele a taktéž zda se obecné soudy otázkou střídavé péče zabývaly a náležitě odůvodnily její (ne)aplikaci.
Přednost použití střídavé péče při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče, automaticky nevyplývá z ustanovení § 9079) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Je proto na obecných soudech, aby náležitě zjistily skutkový stav a především rodinné zázemí nezletilého a rozhodly o jeho svěření do péče jednoho nebo obou rodičů. Nejlepší zájem dítěte není jediné kritérium, které soudy musejí zkoumat při svém rozhodování. Je třeba brát v potaz i oprávněné zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů atd.). Případný konflikt s těmito zájmy je nutno vždy konkrétně posoudit.
Ústavní soud příkladmo uvádí okolnosti, které brání ve svěření dítěte do střídavé péče; například pokud je dítě ještě kojeno nebo je to nutné vzhledem k jeho specifickému zdravotnímu či psychickému stavu, střídavá péče není možná. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž konstatuje,10) že v případech velmi velké vzdálenosti bydliště rozvedených rodičů, kdy by tato vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte, může soud ve výjimečných případech rozhodnout o nesvěření dítěte do střídavé péče. Velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů tak dle Ústavního soudu zpravidla není důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé péče.11)
Ve věcech péče o nezletilé není přípustné dovolání, proto je nápad stížností k Ústavnímu soudu poměrně značný a stěžovatelé chápou Ústavní soud jako přezkoumatele „nespravedlivých“ rozhodnutí. Ústavní soud přistupuje k přezkumu rodinněprávních věci velmi zdrženlivě. Sám Ústavní soud několikrát uvedl: „Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé.“12)
Závěrem
Neshoda rodičů o výběru základní školy, kterou nezletilý bude navštěvovat, není sama o sobě důvodem pro změnu střídavé péče. Na druhou stranu střídání základních škol by mělo být výjimkou, a to vždy s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Nelze srovnávat střídání docházky u základních škol a mateřských škol, neboť taková školská zařízení se významně liší.
Osobně si nemyslím, že povinná školní docházka ve dvou školách od sebe vzdálených několik desítek kilometrů je v nejlepším zájmu dítěte. Takový způsob neklade zvýšené nároky pouze na samotné dítě, jeho rodiče, soudy a správní orgány, ale i na samotný pedagogický a řídicí aparát obou škol. Ve složitých mezilidských vztazích, jež panují mezi dětmi a rodiči či rodiči navzájem, ostatně žádné ideální řešení, které by měl soud zvolit, nebývá. V takových případech je především věcí rodičů, aby usilovali v zájmu nezletilého o společnou dohodu na způsobu jeho výchovy a mimo jiné i na volbě místa jeho povinné školní docházky13).
1) Mezi formy péče patří:
a) výlučná péče jednoho z rodičů (druhý rodič má právo na kontakt s dítětem, výjimečně lze i zakázat);
b) střídavá péče (dítě žije po určité období s každým z rodičů);
c) společná péče (dohoda rodičů, uplatní se především v případech společné domácnosti rodičů či dospělých dětí);
péče osobou odlišnou od rodičů (pěstounská, ústavní péče atd.).
2) Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3749/17 ze dne 9. 1. 2018.
3) § 471 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů požaduje, aby ve věcech péče o nezletilé bylo rozhodováno zásadně při jednání a o věci samé rozhodnuto rozsudkem.
4) Rodina představuje především biologické pouto.
5) Soud musí náležitě zkoumat rodinné vazby či vazby k osobám, k nimž má dítě silný citový vztah, u nichž má domov. Soud se má zabývat tím, zda některý z rodičů nebrání styku dítěte s druhým rodičem a dalšími osobami, ke kterým má dítě citový vztah.
6) Předmětem zkoumání tak bude především věk, materiální, výchovné a intelektuální zabezpečení, zdravotní stav a morální obraz osoby. Ústavní soud příkladmo uvedl, že toto kritérium plně nebude splňovat například rodič odsouzený v blízké minulosti k výkonu trestu odnětí svobody či který se dopustil násilí na dětech, případně se i v minulosti dopustil domácího násilí na druhém rodiči, byl závislý na drogách, alkoholu či jiných silných lécích, vede nezřízený život, stejně jako rodič, u kterého byly diagnostikovány závažné psychické problémy.
7) U přání dítěte musí soud zkoumat, zda nedochází k manipulaci dítěte ze strany některého rodiče. Soud přihlíží k věku dítěte a v tomto ohledu musí brát v potaz i jiné metody komunikace, zejména u nejmenších dětí, např. řeč těla, malby atd.
8) Srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014.
9) Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.
10) Judikatura v tomto směru není ustálená. Srovnejte například nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012, který se zabýval případem půlročního cyklu střídavé péče s pobytem na jiném kontinentu (jednalo se o Nový Zéland a Českou republiku). Rodič, který měl dítě právě v péči, musel zajistit kontakt prostřednictvím telefonního spojení či připojení přes Skype. Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, které takovou střídavou péči stanovily, a to mimo jiné i s ohledem na rozdílnost vzdělávacích systémů (návaznost školní výuky, harmonogram školního roku atd.). Opačným případem může být nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, kde se naopak rodič přestěhoval ze zahraničí zpět do České republiky (dokonce i do stejného města) a žádal, aby děti byly svěřeny z výlučné péče matky do střídavé péče obou rodičů. Obecné soudy návrhu otce nevyhověly, jelikož dle jejich názoru návrat otce zpět do České republiky nemůže založit změnu poměrů ve výchově dětí. Až Ústavní soud vyhověl otci a řekl, že přestěhování stěžovatele ze zahraničí a usazení se ve stejném městě, kde žijí jeho děti, zakládá změnu rozhodnutí o svěření dětí do péče.
11) Srovnej např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014. Soud konstatoval, že „nemá předem za vyloučené, že by model střídavé výchovy nemohl přetrvat i poté, co nezletilá nastoupí do první třídy základní školy (např. možnost individuálního vzdělávání ve smyslu § 41 školského zákona, plnění základní školní docházky na dvou základních školách ve smyslu § 49 odst. 4 školského zákona, přestěhování vedlejšího účastníka poblíž bydliště stěžovatelky (…)“.
12) Například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3738/17 ze dne 23. 1. 2018.
13) Text byl publikován v Řízení školy 4/2018 – pozn. red.