Kde se bere agresivita u dětí?

Co je tedy pravděpodobnou příčinou zvýšené agresivity u jedince? Výraznou roli hrají genetické faktory. Agresivita je, resp. její míra, dědičná. Pokud je otec silně agresivní, těžko můžeme předpokládat, že dítě bude holubičí povahy. Jak může učitel poznat, že se jedná o dědičné zatížení? Docela jednoduše. Dítě je agresivní, ale zbytek rodiny není a prostředí rodiny není patologické. Zde je možné předpokládat, že agresivita dítěte je geneticky podložená biologická abnormita.

V druhém případě je dítě agresivní a i další členové rodiny se jeví jako agresoři. Zde nelze úplně vyloučit faktor rodinného prostředí, ale lze předpokládat na základě dědičnosti. Je potřeba si uvědomit, že reakce organismu je buď zděděná, nebo naučená, případně kombinací obou. Protože se přikláním k teorii, že u lidí hraje nejdůležitější roli učení, nedávám vrozenou zvýšenou míru agresivity na první místa důvodů zvýšené agrese u dětí a mládeže.

Mnohem častějším důvodem zvýšené agresivity u dětí je organické poškození mozku. Jedná se o poškození v kterémkoliv období vývoje dítěte. V prenatálním období má vliv léčba matky farmaky, popřípadě nezdravý životní styl matky (látkové závislosti) nebo úraz v těhotenství. V období perinatálním jsou příčinou vzniku agresivity jakékoliv abnormality (protahovaný porod, překotný porod) a v období postnatálním se nejčastěji uvádí jako příčina jakékoliv onemocnění mozku (zánětlivé, horečnaté, nádorové onemocnění, úrazy hlavy). V těchto případech se zvýšená agrese dítěte často pojí s dalšími onemocněními na bázi poškození mozku. Tito jedinci mnohdy reagují na ohrožení impulzivní agresí.

I ve škole může vznikat prostředí, které je podhoubím pro vznik agrese (školský systém, který nepočítá se zkušenostmi a možnostmi dítěte, šikana, nevhodný přístup učitelů, hodnocení, nerespektování individuálních potřeb atd.). Všechna tato ohrožení vzniklá ve výchovných prostředích zanechávají na dětech následky v podobě ohroženého rozvoje osobnosti, traumat, frustrací. Na takovéto zátěžové situace dítě reaguje zvýšenou agresí.

Vliv rodiny je velmi důležitým faktorem při diagnostice agresivního jedince, resp. pro nastavení dalšího terapeutického a pedagogického postupu. Rodina plní nespočet funkcí. Mezi její nejdůležitější funkce patří Velmi důležitá je mravní výchova rodiny. Mravní ve smyslu morální, která vede k prosociálnosti dítěte, kdy je morálka chápána ve smyslu souhrnu etických norem a pravidel a jim odpovídajících způsobů jednání a chování. Zde se může škola velmi často dostat do rozporu s rodinou.

Rozpor je v tom, že to, co je pro rodinu morální a normální, je pro školu, jako nositele společenských, mravních a zákonných norem, nemorální. V tuto chvíli se škola cítí bezmocná, neví si s dítětem rady, zhoršené známky v chování nepomáhají. Na druhou stranu je ale pro ostatní děti, musí zamezit sociálně patologickému chování, nesmí dopustit, aby byli žáci vystaveni jakékoliv agresi.

Jakákoliv je spouštěčem agrese dítěte. Pokud je dítě každodenním svědkem násilí, odnese si do svého života násilí jako základní vzorec chování. Sem se řadí rodiny s brutální výchovou, rodiny, kde probíhá partnerské násilí v jakékoliv podobě (fyzické, psychické, sociální, ekonomické zneužívání apod.), dysfunkční rodina, rodina, kde je dítě bito, ponižováno, týráno v jakékoliv podobě, ale také dítě s CAN. Takovéto dítě je často velmi brutální k ostatním, je vykonavatelem fyzické útočné agrese.

Většina z nás si myslí, že velkým problémem při výchově je agresivní otec. S maminkou si agresi málokdo spojuje. Praxe však ukazuje, že s agresivitou mají velký problém děti, které vyrůstaly se skrytě agresivní matkou. Tato matka je pedagogům velmi dobře známa. Své dítě netrestá a odmítá jeho jakékoliv potrestání. Ale pouze před cizí osobou, nejčastěji právě před učitelem. Staví se před učitelem do role ochránkyně dítěte: To jsou časté věty, které může učitel od takovéto matky slyšet. Ona dítě opravdu netrestá, ale stačí pošťouchnout otce, který je „pruďas“, a on vše vykoná za ni.

Takovéto matce sdělí učitel prohřešek dítěte, ona přijde domů a řekne svému dítěti: Po příchodu otce domů mu barvitě vylíčí stávající situaci, mnohdy ji přikrášlí v neprospěch dítěte a otce popostrčí k jednání. Otec dítě potrestá a matka všemu přihlíží. Přenáší tak zodpovědnost na otce a staví se do pozice „já jsem hodná“. Dítě ji pak považuje za zrádkyni, za člověka, kterému nemůže důvěřovat. Samozřejmě matka v sobě popřela pud bránit své dítě, což je v přírodě běžná a normální věc. Dítě začne považovat svět okolo sebe za nebezpečný, nemá nikoho, kdo by ho chránil, a na jakýkoliv popud obsahující ohrožení reaguje agresí.

Ve škole jsou tyto děti popudlivé, vznětlivé a stávají se zdrojem pobavení pro své vrstevníky. Vypadají jako agresoři, ale jsou ve své podstatě oběťmi. Třídu baví spolužáka provokovat, pokud není na blízku pedagog, a vytočí ho přesně v té chvíli, kdy kantor vchází do dveří. Celá třída je vzorná, jenom toto dítě „letí“ někomu ublížit. Učitel okamžitě zareaguje, dítě potrestá a kolotoč zrazování dítěte se točí stále dál. Zde se jedná o tzv. instrumentální nutnou agresi. Dítě bylo vyprovokováno, bránilo se a za své bránění je potrestáno. Stává se bezmocnou obětí agresorů ve třídě. Je vždy nezbytné pátrat po příčinách vzniku agresivního chování ve škole a vystavit agresorům stopku.

Dát jim najevo, že jsme jejich hru prokoukli a nebudeme ji s nimi dál hrát. U rodiny pomáhá terapeutické vedení.

Každé dítě ve věku zhruba tří let se chová přirozeně agresivně. Zkouší, co to s okolím udělá. Zkouší, zda získá agresí nějaké výhody (v obchodě křičí, pláče, aby mu rodič koupil čokoládu, mlátí kolem sebe ručičkami, že se v žádném případě neoblékne, kope do věcí, že ono tedy spinkat nepůjde). Ve chvíli, kdy rodič takovéto agresi ustoupí a řekne mu, že ho oblékne, nebo podá z regálu žádanou čokoládu, dává dítěti najevo: Tedy potvrzuje dítěti jednání, že Děti, kterým rodiče dávají tyto signály, potom Dokážou rozklížit pedagogický sbor, stávají se vládci školy a učitelé jsou pouze nastrčenými manipulovatelnými figurkami. Zde pomohou pedagogům pouze jasná a přesně definovaná pravidla chování ve škole, která budou zároveň hodnotitelná, vymahatelná a kontrolovatelná. Rodina je opětovně zralá na terapii.

Rodiče, kteří jsou stiženi tzv. výchovnou slepotou, jsou velmi problematickými rodiči. Nikdy nikde nevidí problém, mají totiž problém se svým dítětem pouze ve škole, od které ale chtějí, ať si tento problém vyřeší sama. Nejsou schopni přijmout žádnou kritiku směrem k chování dítěte. To je v jejich očích hodné, za vše mohou kamarádi, učitel si na jejich dítě zasedl. S těmito dětmi, potažmo rodiči, škola nic nezmůže. Zde nepomáhají ani psychologové, ani etopedi. Jediné, co škola může, je „otrávit“ život těmto rodičům a neustále je zvát do školy při jakémkoliv prohřešku dítěte vůči společenským nebo zákonným normám. Třeba své chování vůči dítěti změní, aby nebyli omezováni ve svých volných chvílích chozením do školy. Při řešení této agrese se v mnohých případech nedá působit terapeuticky a je potřeba sáhnout po represi.

je nenahraditelná a je podstatou základní, tzv. bazální jistoty dítěte. Tato vazba je pro dítě zdrojem bezpečí, sycením jeho podnětů, uspokojováním potřeb nutných k přežití. Dítě je od narození připraveno být v úzkém kontaktu s matkou. Není připraveno na moderní dobu. Není připraveno na přenášení péče z matky na jinou osobu, nepříjemný hluk, nevšímavost matky. Citová vazba mezi matkou a dítětem měla vždy základní význam pro přežití dítěte. Vyvíjí se po celý život jedince. A to od „nezralé“ ke „zralé“ vazbě.

Postupem let doplňuje dítě tuto vazbu o nové vznikající vazby na základě své socializace a psychického vývoje. Děti s jistou, bezpečnou vazbou jsou ve školním prostředí radostnější, žádají adekvátně o pomoc. Děti, které mají neuspokojenou bazální jistotu, jsou ve škole nejisté, snaží se na sebe upozornit za každou cenu, mají problémy se soustředěním, pozorností, jsou hyperaktivní. Také lze předpokládat, jak uvádí ve své publikaci Martínek, že porušení základní vazby mezi matkou a dítětem vede k poruchám chování (opoziční porucha, lhaní, zneužívání návykových látek, únik do part, antisociální porucha).

K projevům agrese u dítěte nebo mladistvého vedou i další důvody. Dítě se chová agresivně proto, že jeho vychovatel (učitel, rodič) je nečitelný. Tedy nemá jasná a srozumitelná pravidla, odměňování, trestání, to vše závisí na jeho momentální náladě. Když má vychovatel dobrou náladu, přejde prohřešek bez povšimnutí, je-li v „nenáladě“, okamžitě trestá. U rodiny je nutná terapeutická pomoc, u učitele stačí, aby si uvědomil, že svou nečitelností vyvolá u žáků velmi jednoduše agresi. S nečitelností vychovatele se pojí nejenom agrese, ale i lhaní, záškoláctví, podvody.

Škola má samozřejmě vždy tvrdší pravidla chování, než jsou v rodině. Ale ohledně hlavních a zásadních norem společnosti by se měla tato pravidla vždy překrývat. Pokud jsou však v rodině užší pravidla než ve škole, každý úkrok stranou je tvrdě trestán, pak se učitelům jeví toto dítě jako dobře vychované, ale pouze do té doby, dokud je v naší bezprostřední blízkosti. Ve chvíli, kdy se pedagog vzdálí, stává se z tohoto „slušňáka“ agresor, který se nikdy agresí neušpiní. Na ubližování má pomocníky. Ti vykonávají tu „nečistou“ práci. Na svou obranu má vždy nachystané věty typu: „Já nic nedělal, já neubližoval. To ostatní ho bili, kopali, schovávali mu věci.“ A protože se před učitelem chová vzorně, rád mu uvěří. Terčem jeho útoků bývá často dítě od skrytě agresivní matky.

Někdy se stane, že v rodině nejsou žádná, nebo velmi široká pravidla, dítě je vychováváno jako ušlechtilý divoch, jako jedinec, který přece ví, jak se má chovat. Může zde být nezájem rodičů, jejich neochota nastavit a vymáhat pravidla chování v rodině, mohou se bát svého dítěte apod. To, co je pro rodinu normálním vzorcem chování, je pro školu nepřijatelné. Škola tyto rodiče obtěžuje, ti velmi často osočují učitele ze „zasednutí si“ na jejich dítě. A učitelé jsou při práci s tímto dítětem velmi bezradní. Zde je zbytečné psát poznámky. Rodič stejně vidí chybu v učiteli. Někdy může pomoci zvát rodiče do školy na častá jednání, donutit ho, aby se o dítě zajímal.

Parta je pro tyto děti místo, kde jsou jasná pravidla, kde je navozen pocit bezpečí, kde jsou chváleny, kde jim není ubližováno. V pubertálním věku máme tendenci tvořit partičky, zajímat se o subkulturu, vymezovat se vůči rodičům. Ve chvílích, kdy jsou rodinná výchova a rodinné prostředí nějakým způsobem patologické, děti z těchto rodin mají tendenci sklouznout do part s kriminálním nebo sociálně patologickým podtextem.

Tam, kde jsou tzv. výběrové třídy, se opětovně setkáváme s agresí. Děti jsou nevhodně zařazeny, „nestíhají“ ve výběrové třídě, jdou do agrese nebo autoagrese, případně se stávají terčem schopnějších žáků. V těchto třídách vzniká agrese i mezi třídami, tedy mezi výběrovými a spádovými (vy jste „tupci“, my jsme elita). Zároveň vzniká agrese mezi rodiči a od rodičů ke škole, ať už se jedná o rodiče dětí, které skončily ve spádové třídě, nebo o rodiče ve výběrové třídě, které iritují pomalejší, nevhodně zařazené děti. A v neposlední řadě vzniká agrese mezi pedagogy, kteří se potýkají s problémy ve spádových třídách, a pedagogy, kteří si „užívají“ práci ve třídě výběrové. je jedním ze spouštěčů agresivního chování žáků přímo ve škole. Zastavit ji může jenom vhodně zvolené směřování školy.

Protože naše děti nežijí pouze ve skleníkovém prostředí rodiny a školy, žijí také ve společnosti, je potřeba se zmínit o mediálním násilí a rostoucí vulgaritě společnosti. Ano, je těžké vychovávat žáky ve společnosti, která svou hrubostí a vulgaritou získává pozornost už i zahraničních médií, ale tady pro školy platí jedno jediné pravidlo: U nás ve škole ne.

Aby mohl pedagog, potažmo škola, vůbec pracovat s agresivním chováním dětí ve škole, je dobré vědět, kde se agresivní chování bere. Protože na každý typ agresivního chování dítěte je potřeba zvolit jinou metodu, jinou techniku. Jinak se snaha učitele obrátí vniveč a on je zklamán výsledkem své práce.