Každého klienta je třeba posuzovat s ohledem na jeho životní příběh

Vydáno:

Když se někomu říká Dulina, všimnete si ho už kvůli jménu. Když ale toto jméno nese dáma, která své názory vždy bezprostředně vyjadřuje, své profesi se neúnavně věnuje již několik desítek let a stojí za ní davy kolegů, absolventů výcviků i účastníků supervizí, v nichž zanechala nesmazatelnou stopu, je nepřehlédnutelná. Po více než čtyřech dekádách poradenské práce se dr. Masáková rozhodla jednu etapu svého profesního působení ukončit, aby bezpochyby započala nějakou novou (určitě o ní ještě uslyšíme!). Povídaly jsme si o poradenství v ČR, o supervizi, výcvicích i životních a pracovních zkušenostech, které si zaslouží být sdíleny.

 

Každého klienta je třeba posuzovat s ohledem na jeho životní příběh
PhDr.
Václava
Masáková
dětská psycholožka
-
Letošní školní rok jsi po mnoha letech nezahájila jako ředitelka PPP pro Prahu 1, 2 a 4. Kolik let jsi ředitelováním strávila?
Na podzim tohoto roku to bude dvacet let. V prvním desetiletí jsem si naplňovala svou vizi - vybudovat menší moderní poradenské pracoviště s potřebnou erudicí nejen v diagnostice, ale také v intervenci jak speciálně pedagogické, tak psychoterapeutické. Byl to tým sedmi lidí, dobře orientovaných odborně. A lidsky jsme tvořili nejen pracovní tým, ale i takovou virtuální rodinu. Věděli jsme o svých starostech, znali své životní příběhy. Přesto to nepřekáželo profesním diskusím o hledání optimální podpory dětí. Stejně tak i kontakt se školami byl dobře přehlédnutelný, a tím pádem z hlediska organizace bližší. Po deseti letech jsem byla pověřena ředitelováním současné poradny, složené tehdy ze tří pracovišť - Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 4, pro Prahu 1 a pro Prahu 2. Byla to pro mě výzva. Řadu pracovníků jsem znala osobně, ale přesto vybudování vzájemné důvěry chvíli trvalo. Pokud něco vnímám jako dost složitý problém, byla to ztráta osobního kontaktu s řediteli škol, která se nedá v takové kapacitě zvládat. Nicméně co se týká poradny, mám dnes dobrý pocit. Stala se celistvým seskupením lidí - nejen psychologů a speciálních pedagogů, ale i sociálních pracovníků a kolegů, kteří se zabývají administrativou. Mou snahou bylo a je nekastovat podle jednotlivých profesí - všichni jsme na jedné lodi a každý máme svůj úkol, své poslání. Vypadnutím jednoho článku se může ohrozit chod poradny a směrem ke klientům podlomit jejich důvěru.
-
Kolik let už v poradenství působíš?
Celkem čtyřicet čtyři. Už je to tak dlouho, že někteří mí minulí klienti přivádějí své děti. Na podzim roku 1972 jsem nastupovala jako elévka do Krajské psychologicko-výchovné poradny v Hradci Králové. To jsem před sebou měla ještě jeden rok vysokoškolského studia. V roce 1977 jsem přešla do Prahy a pak se stala součástí Pedagogicko-psychologické poradny hlavního města Prahy, založené profesorem Hrabalem.
-
Co myslíš, že se za tu dobu v pedagogicko-psychologickém poradenství podařilo? V čem vnímáš pokroky?
Co vnímám jako posun, je zpřesnění diagnostiky a intenzivnější kontakt se školami, ale také snaha jednotlivých profesí o další vzdělávání bez ohledu na stále neexistující kariérní systém (který je mimochodem neformálně budován, tedy alespoň jsou o to snahy, od roku 1990). Další jsou využívání i možnosti supervize a tím i podpora zkvalitnění péče, včetně péče o psychickou rovnováhu kolegů v zátěžových situacích. Stejně tak se zlepšuje profesionální přístup k intervenci. Chvíli jsem byla vděčná za odpolitizování celého systému, ale v poslední době je politika bohužel opět hybnou silou při prosazování vlastních principů státem garantované poradenské péče. Je to takový kruh - v počátcích bylo poradenství vnímáno jako služba škole (a státu), poté se cílem staly děti, jejich rodiče a práce s nimi - pochopitelně ve spolupráci se školami. Dnes se dostáváme opět na začátek v poněkud jiné podobě - poradenství slouží pod rouškou práce s žáky opět škole a jejím potřebám - tentokrát v podobě vyčíslení nákladů. Doporučení, která jsme se naučili předávat prostřednictvím rodičů dětem, mají sloužit jako podklady k práci s dítětem někdy bez ohledu na jeho opravdu psychologické potřeby - důraz na vztah a průběžnou intervenci s pochopením dynamického přístupu k dítěti se prostě vytrácí.
-
Je naopak něco, co se nedaří? Máš dojem, že v něčem vývoj stagnuje, nebo jde dokonce zpět?
Stagnuje nejen budování systematického dalšího vzdělávání kolegů, ale v poslední době mám dojem, že se nedaří ani hledání vlastní kvality péče o klienty, kterými jsou nejen žáci, ale i jejich rodiče. V legislativních předpisech, jak jsou momentálně nastavené, je to jen péče o prosperitu žáka ve škole. V předpřipravených kolonkách určených pro statistiku se dle mého soudu vůbec nepočítá s nutností práce s celou rodinou. Poradenství jako by se redukovalo na speciálně pedagogický přístup - snad i s podporou psychologického přístupu k dítěti, ale zcela se opomíjí možnost i nutnost komplexní péče o klienta, jako jsou intervenční programy, práce s rodinami apod. Předpoklad, že školám nabídneme možnost intervence, není zárukou, že žákům bude vždy odpovídající péče poskytnuta. Narážím tím vlastně i na nepřipravenost škol akceptovat všechny změny. Tím je chci ale spíše hájit - není to jejich vina, ale spíše důsledek nesystémového řešení problémů.
-
Na zkušenosti „starších“ bychom v dnešní postmoderní době neměli zapomínat. Co bys současné i budoucí generaci poradenských pracovníků doporučila, ať zbytečně neopakují stejné chyby, ať se nepouštějí do slepých uliček, v nichž už někdo před nimi byl?
Aby se zabývali celými příběhy. Ať se nezabývají jen diagnostikou, ať se věnují diagnostickým postupům, zaměří se na celý proces. Jedině když budou svou práci vykonávat opakovaně a kontinuálně, získají realističtější pohled na dítě. Číslo není všechno. Nováčci by vždy měli mít oporu v garantovi, zkušeném pracovníkovi. Něco jako bývali zavádějící učitelé. Doporučila bych také úzkou spolupráci se školami a poznání klimatu jednotlivých škol, které mají na starosti, eventuálně školních poradenských pracovišť, a vzájemné konzultace v oblasti intervencí. Psychologie je něco jako umělecké řemeslo. Už profesor Matějček říkal, že psycholog je vlastně renesanční umělec, je potřeba každého žáka (klienta) posuzovat s ohledem na jeho životní příběh, okolnosti, ve kterých se pohybuje, faktory, v nichž vyrůstá. A z toho vycházet při volbě doporučení a hledání a nabízení intervencí. Člověk by měl vědět, odkud jde a kam kráčí. Řada současných vzdělávacích programů je zaměřena na „tady a teď“. Ale je dobré znát souvislosti, ať zbytečně neopakujeme chyby, které už udělali druzí.
-
A z trochu jiného soudku - jsi stále aktivní ve vedení výcviku SUR?
Jsem. V současné době jsem ukončila komunitu lidí ze školství a paralelně budu končit komunitu pro vychovatele ze zařízení ochranné a ústavní výchovy. A vedu skupinu v rámci komunity otevřené při Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Doufám, že mi tato aktivita ještě chvíli vydrží, protože program těch komunit vnímám jako možnost zkvalitnění profesních i osobnostních kompetencí.
-
Vím, že jsi hodně dbala na to, aby i tví podřízení v poradně měli výcvik. Proč jsi to pokládala za důležité?
Naše profese, ať psychologů, nebo speciálních pedagogů, nebo sociálních pracovníků, vyžadují porozumění faktorům, které ovlivňují příběh každého z nás. Bez uvědomění si vlastních omezení v rámci svého vývoje, ale možná i silných momentů, hrozí, že budeme vnímat klienta filtrem svých osobních prožitků, což může být zavádějící a škodlivé. Jsem ráda, že více než polovina pracovníků současné poradny má nebo je v různých směrech psychoterapeutických výcviků. Převažuje výcvik v systému SUR, v linii gestaltterapie. Jedna kolegyně má výcvik v psychoanalytické terapii a jedna v logoterapii. A v práci všech těchto lidí se odráží jejich výcviková zkušenost. SUR považuji za základ. Je založený na komunitní práci, to je něco, co vyžaduje i práce ve školách, se třídami, sborovnami. Skrývá v sobě řád a režim, což většina našich klientů potřebuje, spolu s vhledem do dynamiky prožívání. Respektuje humanistickou psychologii, což je snad dědictví naší generace - my jsme produkt vzdělávání v humanistické psychologii.
-
A třetí významný pilíř tvé práce - supervize ve školství. Jestli se nepletu, patřila jsi mezi průkopníky, kteří supervizi ve školství etablovali. Proč jste to pokládali za důležité?
Protože ochrana profese ve školství nebyla naprosto zajištěná a supervize umožňuje jakousi míru psychohygieny pro vlastní pracovníky. Redukuje možnost chyb, které se při práci s klientem dělají. Jsem přesvědčená, že supervize není podstatná jen pro psychology a speciální pedagogy, ale také pro učitele. Slovo supervize se ve školství používá, přestože není přesně vymezeno ve školských předpisech. Nicméně řada poradenských pracovišť supervizi využívá. Supervizory jsou akreditovaní supervizoři z mnoha odborných institucí. Hlavně ji využívají poradny, zařízení ochranné a ústavní výchovy - tam už se supervize stala přímou součástí péče o odborné pracovníky. Mimochodem i naše zkušenost se supervizí učitelů je velmi dobrá. V naší poradně funguje supervize už čtvrtým rokem. Průběžně sem chodí tak dvanáct až osmnáct lidí, zejména z řad výchovných poradců, napříč všemi stupni a typy škol. K tomu ještě formou Balintovské skupiny v naší poradně pracujeme s metodiky prevence.
-
Jaká je situace se supervizí ve školství nyní?
V Českém institutu supervize je organizace, která jako první začínala s výcvikem supervizorů, a v rámci toho proběhly už tři běhy výcviků supervizorů pracujících přímo ve školství. Pak vznikl Českomoravský institut pro supervizi a koučing. Existuje
Remedium
. Tady všude také probíhá výcvik supervizorů. A všechna tato sdružení mají na svých webových stránkách adresář supervizorů, kteří jsou i supervizory ve školství. U supervize se objevují dvě důležité charakteristiky. Z principů vlastní supervize vyplývá, že je dobrovolná. Zároveň je to vždy placená služba, takže to souvisí s vlastními možnostmi supervizi si vyžádat. Vzhledem k tomu, že není přímo zakomponovaná do systému škol a školských poradenských zařízení, často si o ni říkají přímo vedoucí pracovníci. Potom je někdy mnohem náročnější motivovat všechny zúčastněné, ale daří se to. Je zajímavé, že MPSV ČR svým zaměstnancům supervizi přímo nařizuje. Mají nařízenou supervizi, ať chtějí, nebo nechtějí. Výkaz o supervizi je nedílnou součástí žádostí o mnohé granty.
-
Vím, že ses hodně angažovala jako supervizorka v neziskovém sektoru, ale i v různých státních organizacích. Jak jsou na tom poradny - žádají také o supervizi, pokládají to za důležité?
Poradny žádají, ale spíše sporadicky. Více přicházejí žádosti z neziskového sektoru a hodně také z OSPOD. Možná že nižší poptávka poraden plyne i z nepoznaného. Supervize přece jen odkrývá i slabá místa supervidovaných, někdy se dotýká i problémů celého týmu a vedoucí či ředitelé poradenských pracovišť mohou mít představu, že se jedná o jinou formu kontroly včetně z toho plynoucích důsledků. Chtěla bych ale podotknout, že i supervizor je vázán mlčenlivostí a co se na supervizním setkání odehrává, zůstává jen mezi ním a supervidovanými. Pokud někdo tento princip poruší, potom není na svém místě.
Rozhovor vedla PhDr. Lenka Krejčová, Ph. D.