Školy zřízené pro žáky s konkrétním druhem zdravotního postižení v České republice existují mnoho desítek let, jejich zakládání sahá do 19. století a počátku 20. století. Za jejich vznikem ve většině případů stáli osvícení lékaři, kteří hledali cesty, jak zlepšit životní perspektivy a kvalitu života dětí se zdravotním postižením, překračující možnosti jejich oboru. Speciální školy byly od prvopočátku zřizovány pro konkrétní druh zdravotního postižení, aby byla zajištěna nejvyšší možná kvalita podpory dětí tyto školy navštěvujících. A tímto směrem se vydal i obor speciální pedagogiky, protože nebylo a není v možnostech jednoho člověka postihnout v dostatečné kvalitě specifika vzdělávání dětí se všemi druhy zdravotního postižení.
Kam kráčí české speciální školství
PhDr.
Lenka
Felcmanová
Ph.D.
katedra speciální pedagogiky, PedF UK
V době minulého režimu rodiče dětí s postižením neměli možnost volby, byli často nuceni své děti umísťovat proti své vůli do ústavů či internátních škol. Ti, kteří tak neučinili, byli vystaveni nátlaku nejen ze strany ústředních orgánů, ale i svého okolí. Neexistovaly služby, které by rodinám dětí s postižením péči o ně jakkoliv ulehčily. Děti, které byly z různých důvodů v běžných základních školách neúspěšné nebo se jejich nespěšnost předpokládala, byly z rozhodnutí ředitele posílány do zvláštních škol, jejichž absolvování omezovalo možnost středního vzdělávání.
Tato doba je naštěstí pryč a všichni rodiče, včetně rodičů dětí se zdravotním postižením, mají možnost volby školy, kde se jejich dítě bude vzdělávat. Tato možnost byla všem rodičům zajištěna přijetím školského zákona v roce 2004. Letos to tedy bude již 15 let. Za tu dobu přirozeně stoupal podíl dětí se zdravotním postižením v běžných základních školách. Ve školním roce 2017/2018 se z celkového počtu 95 631 žáků se zdravotním postižením a specifickými poruchami učení a chování v běžných základních školách vzdělávalo 72 %.
Nejedná se o změnu, kterou by přinesla novela školského zákona v roce 2016, snaha o rozvoj společného vzdělávání je dlouhodobý trend, který byl nastolen bezprostředně po listopadu 1989, a jednotlivci o něj usilovali již za minulého režimu. Zástupce Asociace speciálních pedagogů Jiří Pilař se však stále snaží přesvědčovat veřejnost, že se jedná o pokus na dětech, který byl do zcela nepřipravených škol zaveden v září 2016. Statistické ročenky školství však jednoznačně dokládají, že tomu tak není. Ve svém prosincovém vystoupení pro DVTV hovořil Jiří Pilař nelichotivě o učitelích běžných základních škol, kteří dle jeho názoru nechávají děti se speciálními vzdělávacími potřebami trvale zažívat neúspěch. Velmi nelichotivě, až urážlivě hovořil o dětech se zdravotním postižením, na což reagovali v otevřeném dopise rodiče dětí s mentálním postižením, kterých se jeho vystoupení dotklo nejvíce.
(…) Možná, že nevěříte ve schopnosti učitelů běžných škol. Je to ale dostatečný důvod k tomu, abyste odmítali se na inkluzi podílet a zastrašovali rodiče, kteří si pro své dítě cestu inkluze vybrali? Svým vystupováním jednáte proti zákonům, právům a zájmu našich dětí (…).
(úryvek z otevřeného dopisu rodičů dětí s mentálním postižením Jiřímu Pilařovi)
Speciálnímu školství tak svým vystoupením udělal spíše medvědí službu, protože pro řadu diváků může být po zhlédnutí jeho vystoupení opravdu těžko uvěřitelné, že hájí nejlepší zájem dětí s postižením, což by jako speciální pedagog měl.
Čí zájmy hájí?
V době Pilařova vystoupení v DVTV byla v legislativním procesu novela vyhlášky o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, která obsahuje ustanovení omezující dosavadní proinkluzivní nastavení této vyhlášky. Pro rodiče dětí se zdravotním postižením je nejcitlivější návrh odstranění ustanovení, které pro jejich děti upřednostňuje vzdělávání v běžné škole. Přestože se jedná o ustanovení deklaratorní (vzdělávání v běžné škole nenařizuje), bylo některým osobám trnem v oku, jak v důvodové zprávě změnu uvádí ministerstvo školství. Dlužno podotknout, že ministerstvo již neuvádí, komu přesně.
Další změnou, kterou novela přináší, je zrušení tradice speciálních škol zřízených pro konkrétní druh zdravotního postižení. Nově chce zavádět pouze třídy pro konkrétní druh zdravotního postižení. V praxi by to znamenalo, že každá speciální škola by si bez ohledu na to, zda má vybavení či specialisty na konkrétní druh zdravotního postižení, mohla zřídit třídy pro jiná postižení. V důvodové zprávě je uvedeno, že toto právo by měly mít především školy pro žáky s mentálním postižením. Ministerstvo však již nijak neřeší aprobaci učitelů v těchto školách pro výuku na druhém stupni podle standardního obsahu Rámcového vzdělávacího obsahu pro základní vzdělávání, odbornou připravenost pedagogů těchto škol pro zajištění specializované podpory žákům se smyslovými a jinými postiženími ani potřebné materiální a prostorové vybavení.
Asociace speciálních pedagogů, jejímž je Jiří Pilař představitelem, ještě v rámci svých připomínek usiluje o to, aby ve třídách zřízených pro dané postižení mohlo být až 50 % dětí s jiným postižením. V jedné třídě by tak mohly být děti nevidomé, neslyšící, s poruchou chování, autismem, mentálním postižením… v zásadě jakákoliv kombinace, která by třídu naplnila alespoň na minimální povolený počet.
Můžeme zde hovořit o kvalitě vzdělávání dětí se zdravotním postižením? Rozhodně ne. O tu ani předkladatelům nejde. Snahou je za každou cenu udržet dosavadní počet škol pro žáky se zdravotním postižením. Připomeňme, že se ve speciálních třídách mohou vzdělávat žáci napříč ročníky i stupni vzdělávání. Existují školy, kde v jedné třídě vzdělávají žáky 2., 3., 4. a 6. ročníku. Pokud by se ještě výrazně rozrůznila skladba žáků a jejich speciálních potřeb, je zajištění potřebné kvality vzdělávání téměř vyloučeno.
K čemu tato změna povede? Z dlouhodobého hlediska možná až k likvidaci speciálních škol. Sveřepá snaha udržet některé může mít za následek postupný zánik všech. Přijetí těchto zatím stále jen navrhovaných změn způsobí, že se speciální školy stanou spíše výchovnými zařízeními, kde se bude primárně jednat o to, nějak zvládnout dění ve třídě, aniž by některé z dětí došlo k úhoně. Jejich jediná přednost, kterou je vysoká specializace na konkrétní druh postižení, bude ztracena. Ztraceny bohužel mohou být i jedinečné znalosti a zkušenosti učitelů speciálních škol, které by mohly být využity ve prospěch dětí se zdravotním postižením bez ohledu na to, kde se vzdělávají.
Paradoxně jsou to zastánci inkluzivního vzdělávání, kteří se zajímají o budoucnost speciálního školství – dokladem budiž Prohlášení ze Salamanky. Speciální školy mají a nadále by měly mít své nezastupitelné místo ve vzdělávacím systému. I nadále by měly zajišťovat vzdělávání žáků s nejtěžšími handicapy, u nichž ani podpůrná opatření nemohou zajistit kvalitní vzdělávání v prostředí běžné školy. Jejich role by se však měla proměňovat směrem k podpoře žáků se zdravotním postižením v běžných školách. Inspirace pro úspěšné zvládnutí transformace speciálního školství nalezneme v zahraničí dost. Ministerstvo školství však bohužel s žádným plánem transformace speciálních škol nepřichází, jen se za cenu ohrožení celého oboru snaží udržet věci, jak byly před 30 lety, což však speciálnímu školství nenabízí žádnou perspektivu.
V České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání věříme, že se situace ještě může změnit. Speciální pedagogika nepotřebuje budovy z 19. století, potřebuje lidi s velkým srdcem a odbornými znalostmi, kteří napomohou zajištění kvalitního vzdělávání dětí se zdravotním postižením bez ohledu na to, zda v běžné, nebo speciální škole. Navzdory vystoupení Jiřího Pilaře věříme, že takových lidí je v Asociaci speciálních pedagogů většina.