Úspěch knihy mě nesmírně těší. Zároveň si ale kladu otázku, co je příčinou, že v záplavě našich i zahraničních publikací s tematikou poruch učení má právě tato kniha tolik čtenářů. Pojďme se podívat na její dlouhý život s připomínkou postřehů a zážitků s ní spojených
První vydání vyšlo v roce 1994. Knihu jsem napsala během několika týdnů. Shrnula jsem v ní téměř dvacetileté zkušenosti získané při práci s dětmi s dyslexií ve specializované třídě a poté v pedagogicko-psychologické poradně. A nejen to. Kniha byla současně odrazem poznatků, které přinášely knihy prof. Matějčka. Jednotlivá doporučení pro práci s dětmi bylo možné teoreticky zdůvodnit, nešlo o kroky typu „mně se to osvědčilo“. Další vydání následovala velmi brzy. Nejen učitelé, ale i rodiče měli zájem o knihu s konkrétními postupy, které byly účinné a pomáhaly překonávat obtíže spojené s poruchami učení.
Dovolím si zde ocitovat část lektorského posudku prof. Matějčka. „Základní dojem z této práce: Je to něco, co u nás dosud scházelo. Bude to velmi užitečná metodická příručka pro všechny, kdo se zabývají nápravou specifických poruch učení... Autorka navíc prokazuje, že ji tato oblast,sedí’- má s ní zkušenosti z praktické terapeutické činnosti i ze své praxe učitelské.“
U příležitosti mé habilitace jeden z oponentů napsal, že kniha Poruchy učení rozpoutala zájem pedagogické veřejnosti o problematiku poruch učení. K jejímu šíření nepochybně přispěla skutečnost, že jsem od počátku 90. let působila jako lektorka kurzů pro učitele. O knihu, v níž si učitelé mohli přečíst vše, o čem jsem mluvila, byl velký zájem. Šířila se pod označením „fialová Zelinková“. Kromě „fialové Zelinkové“ jsem se setkala ještě s jedním příkladem tvořivosti. Při vstupu do budovy, kde se konal jeden z kurzů, jsem se dočetla, že „Poruchy dr. Zelinkové jsou ve 2. patře.“
V roce 2003 vyšlo přepracované a rozšířené vydání, které se opakovaně vydává dosud. Kniha je obohacena o několik kapitol. Především v teoretických poznatcích jsem se snažila předat nové informace, které jsem načerpala v zahraniční literatuře a zejména na konferencích v zahraničí. Nově byly zařazeny kapitoly věnované včasné diagnostice a prevenci v předškolním věku, výuce cizích jazyků u dyslektiků a poruchám učení na 2. a 3. stupni. Bohužel bylo i rozšířené vydání knihy omezeno počtem stran, takže byla vynechána kapitola o alternativních metodách vyučování čtení.
"Domnívám se, že jsme trohu zapomněli vidět problém z druhé strany, že totiž každá tolerance má své meze."
Poznatků přibývalo, ale rozsah knihy z roku 2003, šířené nyní jako „tlustá Zelinková“, nebylo možné dále zvětšovat. Přitom oblasti byly více než důležité. Již v roce 2000 vydalo nakladatelství Tobiáš knihu Dyslexie a cizí jazyky. Kapitola o předškolním věku byla rozpracována a knihu s názvem Dyslexie v předškolním věku? vydalo nakladatelství Portál v roce 2008. Nyní se prodává již druhé vydání. Čas běžel dál, mí klienti rostli, studovali a ukazovalo se, že poruchy učení u dospívajících a dospělých jsou závažným problémem. Spojila jsem síly s terapeutem dr. Mílou Čedíkem, který zvýraznil terapeutický moment a „osekal moje učitelské přístupy“. Výsledkem byla kniha Mám dyslexii.
A co dál? Připravuji knihu, která je též rozšířením jedné z tehdy nových kapitol. Zabývám se v ní dyspraxií, protože se domnívám, že bychom měli pochopit nejen děti, které mají obtíže v učení, ale též ty, které nezvládají požadavky učitelů v tělesné výchově a dalších předmětech vyžadujících zručnost a šikovnost.
Co v knize není a mělo by být? Profesor Matějček a jeho spolupracovníci usilovali o to, aby rodiče, učitelé, celá společnost pochopili a tolerovali obtíže dětí se specifickými poruchami učení, hledali to dobré a pozitivní, co bývá zakryto školními neúspěchy. Domnívám se, že jsme trochu zapomněli vidět problém z druhé strany, že totiž každá tolerance má své meze. Student s dyskalkulií nemůže požadovat toleranci ve škole, kde je jedním z profilových předmětů matematika. Dívka, která nemůže předávat předškolním dětem krásu mluveného slova ukrytého v pohádkách, protože má dyslexii a nemůže číst, nemá co dělat na střední pedagogické škole.
Věřím, že si kniha najde i v dalších letech své čtenáře. Mohla by pomoci i těm, kterým diagnóza slouží jako nálepka, zdůvodnění, proč „to nejde“. Moc děkuji všem, kteří knihu přečetli, poznali na jejích stránkách své žáky, studenty, vlastní děti a sdělují mi své postřehy, poděkování. Co může autor chtít víc?
ZDROJE
-
ZELINKOVÁ, O. Poruchy učení. Portál, 1994 a rozšířené vydání 2003.