Jak studenta (pod)chytit a celé čtyři roky neztratit

V tomto ohledu se za 25 let příliš nezměnilo. Uchazeči o studium na Gymnáziu Jana Palacha (dále jen „GJP“) neskládají na rozdíl od jiných středních škol a gymnázií klasické přijímací zkoušky. K pohovoru si přinesou své portfolio – kopie vysvědčení, certifikátů a diplomů – a během tří zhruba patnáctiminutových rozhovorů se budou snažit prodat sami sebe. První zatěžkávací zkouška je čeká v tom, že si sami rozhodnou, v jakém pořadí tři rozhovory (kulturně-politický přehled v českém a anglickém jazyce a motivační pohovor se školní psycholožkou) povedou a s kým. V první fázi poznáme, jací studenti se k nám hlásí: někteří jsou suverénní, chtějí mít vše rychle za sebou, jiní posedávají a nervózně vyčkávají před zkušebními místnostmi až do pozdních odpoledních hodin – chtějí jít až jako poslední. Některým je jedno, zda povedou rozhovor se mnou nebo s někým z mých kolegů, jiní mají jasno. Chtějí vést rozhovor v angličtině s ředitelem – ať už proto, že jsou odvážní, nebo proto, že jim to poradili rodiče. Někteří vejdou do místnosti a stěží pozdraví, jiní se nadšeně hrnou ke stolu a podávají mi ruku. Při pohovoru vidím – jako vyučující předmětu anglická studia i jako výchovná poradkyně – s kým se budu v následujících čtyřech letech setkávat. Zkušenost, kterou bych nevyčetla ani z vysvědčení, ani z bezchybně vyplněného anglického testu.

Od uzavření přijímacího řízení se rozbíhá zřetelná týmová práce mezi školní psycholožkou, výchovnou poradkyní, budoucími třídními učiteli, případně asistentem pedagoga a v neposlední řadě s vedením školy, jehož má náš tým plnou podporu. Ve škole o 170 žácích je práce výchovného poradce mnohem snazší. O žácích vím maximum, a to především proto, že mi o sobě mnoho řeknou sami, a stejně tak i oni mají poměrně dobře zmapovanou mou povahu a zázemí a brzy pochopí, co pro mě je, a co není v životě důležité a co od nich budu po dobu studia vyžadovat. Domnívám se, že tato vzájemnost se na GJP prolíná v případě všech vyučujících. Učitelé se tak stávají průvodci žáků na celé čtyři roky – třídní učitelé se nemění i pedagogický sbor je v podstatě stabilní. Žákům tak odpadá nutnost zvykat si každý rok na někoho jiného, pouze během studia využívají v rámci jednotlivých předmětů rozšířené nabídky programů, projektů a školních a mimoškolních aktivit. Žáci se během dvou let ve valné většině případů postupně profilují a po čtyřech letech jasně vidí, kam se za dobu studia posunuli, která etapa pro ně případně nebyla nejšťastnější, a mají jasně zmapované své silné i slabší stránky.

Hned v adaptačním kurzu (koná se v rámci nejoblíbenější akce na GJP – školy v přírodě – už v září) se žáci naučí mezi sebou komunikovat, otevřeně mluvit o tom, co je těší a trápí, a o dva roky později při kariérovém tréninku již jasně chápou kladené otázky a dobře rozumějí smyslu daných aktivit. I proto si každoročně skupina žáků ve 4. ročníku vybírá seminář z psychologie.

Adaptační kurz a škola v přírodě ovšem nejsou jedinou akcí, jíž se žáci mohou v průběhu studia zúčastnit. Vedle nesčetného množství sportovních aktivit (víkendové a volnočasové aktivity a sportovní kroužek), na které GJP opětovně získalo grant od městské části Praha 1, jsou v nabídce i následující: studijní a poznávací zájezd do Madridu, poznávací zájezd do Francie a Katalánska, výměnné programy se školou Gesamtschule Bruno H. Bürgel v Rathenow v Německu a se školou Het Amsterdams Lyceum v Nizozemsku, ekologický pobyt ve Stožci na Šumavě, lyžařské výcviky v Rakousku a ve Francii, školní výlety a výjezdy v rámci pravidelné projektové výuky na konci června (která letos reflektovala osobnost Karla IV.). Kromě dvou výše zmíněných udržovalo GJP v minulých letech i výměnný program se střední školou Gregorio Luperon High School v New Yorku v USA.

V posledních letech se ovšem, bohužel, ukazuje, že éra výměnných pobytů pomalu končí. Se zvyšující se ekonomickou stabilitou a finanční nezávislostí už pro žáky není koncept výměnného pobytu lákavý. Ubytovat zahraničního studenta v rodině na týden bývá často pro žáky, ale častěji pro jejich rodiče nepřekonatelným problémem. Poznávat nové kultury je baví, ovšem pokud možno z pohodlí hotelu. Bezprostřední zkušenost z hostující rodiny a následná návštěva studenta ze zahraničí pro české žáky ztrácí svou cenu. V tomto ohledu jsme se posunuli od 90. let minulého století opravdu jinam. Osobně se domnívám, že je to velká škoda, ovšem bylo by chybou se na výměny upínat a neposkytnout žákům to, čeho si žádají více.

Proto jsme se v posledních letech na GJP zaměřili na evropský projekt Comenius. Koordinátor evropských projektů Mgr. Radek Dán uspěl hned se třemi projekty: My Region in Communication, All Different – All Equal – Minorities in Europe a s loni dokončeným projektem Communication Across Generations. Posledně zmíněného projektu se spolu s GJP zúčastnily školy z Polska, Německa a Turecka. Jedná se o evropský akční program, který se zaměřuje na spolupráci v oblasti vzdělávání, mezinárodní spolupráci mezi vzdělávacími institucemi a propaguje jazykové vzdělávání. Způsoby komunikace i fenomén komunikační bariéry se velmi změnily. Společným cílem partnerských škol tak bylo zjistit informace o kulturních i sociálních rozdílech ve způsobech komunikace. Žáci se v rámci čtyř týdenních soustředění v jednotlivých zemích snažili popsat vztahy mezi generacemi a diskutovali o nich. Cílem bylo specifikovat problémy a způsoby komunikace dnešních evropských teenagerů (15–19 let). Dalším neoddiskutovatelným přínosem podobných aktivit je komunikace žáků napříč ročníky a obrovská motivace, která je u nich při podobných projektech vidět. I proto se Comenius zaměřuje především na žáky 2. a 3. ročníku. Právě 3. ročník je většinou pro žáky GJP poslední, kdy se podobných zahraničních akcí účastní.

V posledním ročníku se zpravidla zaměřují pouze na studium a přípravu k maturitní zkoušce, jejíž anatomie prošla na GJP v posledním roce několika změnami. Žáci poprvé maturovali povinně z pěti předmětů a maturitní zkouška z IVT poprvé měla pouze praktickou podobu. Sama jsem velmi ráda, že jako třetí volitelný předmět si většina studentů vybrala profilovou zkoušku z předmětu anglická studia (určité procento z nich se rozhodlo pro náhradu zkoušky mezinárodní jazykovou zkouškou úrovně C2). Na rozdíl od ostatních maturitních předmětů nemají žáci ve 4. ročníku možnost anglického semináře (seminář se otvírá pouze pro žáky 3. ročníků a zaměřuje se na rozvoj rétorických dovedností, schopnost prezentace a body language), neboť hodinová předmětu anglická studia je šest hodin týdně. Tři hodiny s anglickým učitelem a tři hodiny s českým. Záměrně se vyhýbám slovu „lektor“. Dávno odzvonila 90. léta a doba amerických lektorů, jejichž šarm spočíval spíše v tom, že při hodinách „konverzace“ seděli na katedře, směli jsme jim říkat křestním jménem a střídali se skoro s každým čtvrtletím. Současná jazyková vyspělost žáků, kteří přicházejí na gymnázia, vyžaduje opravdové jazykáře, kteří své hodiny stavějí především na akademické náročnosti.

Netajím se tím, že práce na GJP je pro mě srdeční záležitostí. Kromě kontaktu s mladými lidmi mě na ní baví hlavně celkový koncept školy, který mě zaujal už před 25 lety. Je vlastně stále stejný, jen „zmoderněl“ a daří se mu být cool, aby odpovídal požadavkům 21. století. Úzké vazby se studenty mi částečně pomáhá budovat fakt, že vyučuji anglický jazyk, který patří obecně spíše k oblíbeným předmětům, ale i funkce výchovného poradce. Z té plyne též možnost něco nebo někoho ovlivňovat od samého začátku studia po celé čtyři roky. Za čtyři roky se dá spousta věcí vylepšit, což se snažím vysvětlit svým žákům, ovšem také spousta věcí pokazit, což by si měli uvědomovat v první řadě učitelé. Nejen ti, kteří čerstvě nastupují, ale i ti zkušení. Prostě žáka chytit, držet a po celé čtyři roky nepustit.