Jak rozumíme pojmu kariérové poradenství?

Kariérové poradenství je aktuálně ve vzdělávání „hit“, najdete ho ve všech strategických dokumentech ke vzdělávání, patří mezi priority nového operačního programu Věda, výzkum, vzdělávání do roku 2020, existuje Národní cena kariérového poradenství atd. Já sama sebe vnímám jako kariérovou poradkyni. Považuji ale přitom za důležité zdůraznit, že nikomu neradím, a už vůbec (jak se mě někteří ptají) nepomáhám kariéristům. Zrádný je totiž už samotný název této služby.

Podíváme-li se na pojem kariéra, jaké asociace to v nás evokuje? Vsadila bych se, že většinou to budou schody nahoru nebo graf s křivkou stoupající strmě vzhůru. Kariéra přitom v pojetí, jak mu rozumím já, je jednoduše „profesní a vzdělávací dráha každého člověka“ neboli cesta (mnohdy složitá), kterou se jedinec ubírá ve svém pracovním (a s tím souvisejícím studijním) životě. Evropská síť celoživotního poradenství (ELGPN) kariéru definuje takto: „Souhra pracovních a dalších životních rolí v průběhu života člověka, včetně způsobu balancování placené a neplacené práce a zapojování se do učení a vzdělávání.“ V této souvislosti tedy není řeč o dosahování prestižního postavení ve společnosti. Vzhledem k dynamickému vývoji společnosti a tomu, že vývoj profesí není tak lineární, jak byl v předchozích epochách, se totiž předpokládá, že lidé budou měnit své profesní zaměření i několikrát za život, budou proto potřebovat odbornou pomoc, aby těmto novým situacím uměli čelit.

Tím se dostáváme k druhému slovu, a to poradenství. V angličtině rozlišují u kariérového poradenství career advisor a career guide. My to v češtině nerozlišujeme, tím dochází tak trochu k nedorozumění, co od kariérového poradce očekávat. Ten, kdo poskytuje career advice, je totiž v pravém slova smyslu poradce (poskytovatel kariérních informací), je to ten, kdo disponuje kariérními informacemi, například o vývoji na trhu práce, o pracovních pozicích, jejich popisech a nabídce. Tento druh kariérového poradenství se většinou poskytuje na úřadech práce, ale nabízet takové informace může třeba i pracovník personální agentury, popřípadě výchovný poradce, pokud je schopen si je dohledat. Já sama sebe ale považuji za kariérovou poradkyni spíše ve významu career guide neboli kariérový průvodce. Svým klientům totiž neposkytuji většinou žádné informace o trhu práce ani jednotlivých profesích, ale učím je sebepoznání, pojmenovat svoje kvality, uvědomit si své pracovní motivace a životní hodnoty a to všechno promítnout do plánování vlastního směřování, jinak řečeno uplatnění sebe sama v životě.

Kolem kariérového poradenství ale krouží ještě další dilema, a to zda by mělo být doménou pedagogů (učitelů nebo poradců na školách, popřípadě lektorů ve vzdělávání dospělých), nebo psychologů. Dlouhou dobu patřilo do oblasti spíše psychologické, zaměřovalo se na diagnostiku, testování proškolenými psychology. Problém tohoto řešení ale spočívá v tom, že klíč k mému směřování má v rukou odborník a já zůstávám jako klient závislý na jeho odborném posouzení. Na základě toho se pak sice mohu rozhodovat, těžko ale můžu porozumět tomu, jakým způsobem daný odborník ke zjištěním o mně samotném přišel. Nezbývá mi než to přijmout, nebo odmítnout. V určitých složitějších případech, kdy je potřeba odborná účast psychologa, je tento přístup samozřejmě odůvodnitelný. Ve většinové populaci je ale daleko potřebnější, aby si pokud možno každý dokázal o svém životě rozhodovat sám a přitom rozuměl tomu, na základě čeho tak činí. Kariérové poradenství ve významu guidance provází jedince procesem sebepoznání s tím cílem, aby se v životě naučil samostatně přijímat rozhodnutí o vlastním směřování.

Pokud to ilustruji na naší metodě kariérového poradenství, kterou nazýváme CH-Q - mapování kompetencí (ale jsou i další přístupy, jako například kariérní koučink atd.), vedeme klienty k tomu, aby hledali odpovědi na otázky: Kdo jsem? Co můžu? Co chci? Podporujeme je v tom, aby dokázali pojmenovat zkušenosti, které je v průběhu života silně formovaly (jak v oblasti osobní, vzdělávací, pracovní, tak volnočasové), aby si uvědomili, že každý člověk má jiné motivace, aby se učil aktivně pracovat se svými životními hodnotami apod. A aby na základě toho všeho dokázali formulovat svoje životní aspirace, cíle, jichž chtějí během života dosáhnout. Pokud si totiž člověk životní cíle nestanovuje, nemá se o co opřít při tom, když vyhodnocuje, jestli se jeho život odvíjí podle jeho představ. To nic nemění na tom, že se životní plány v průběhu života proměňují. Je ale rozdíl, když o svých krocích rozhoduji sám/sama (samozřejmě s ohledem na své okolí) nebo když sebou člověk nechává jen tak životem zmítat. Výsledkem kariérového poradenství v našem pojetí (mapování kompetencí) je buď, že člověk zjistí, že je se svým směřováním spokojen a je rozhodnut v něm pokračovat, nebo že chce v životě udělat nějakou změnu (a určí si, jaké podmínky si pro to musí vytvořit). Nastavuje si tím sám kvalitu života, protože tak přebírá zodpovědnost za svá rozhodnutí.

I když pracujeme převážně s dospělými klienty, většinou i vysokoškolsky vzdělanými, setkáváme se s tím, že reflexe vlastních zkušeností z formálního a neformálního vzdělávání je pro ně zcela nový zážitek. U pracovních motivací a životních hodnot je pro ně dokonce překvapující, že by se něčím takovým měli v životě zabývat. Z toho důvodu bych chtěla na závěr doporučit, aby se kariérové poradenství uplatňovalo na školách hojně zejména v pojetí sebepoznání (to by mělo být integrováno převážně do samotné výuky) a teprve na to by měla být navázána podpora formou poskytování kariérních informací, popřípadě psychologická diagnostika. Jak se totiž můžu rozhodovat o svém dalším směřování, když o sobě vím tak málo?

ZDROJE