Jak předcházet zbytečným konfliktům s rodiči žáků

Vydáno:

Pro učitele jsou rodiče žáků velmi důležitými partnery. Informují je o významných momentech školního roku, spolupracují s nimi v rámci organizace různých akcí, řeší s nimi prospěch žáků a také se na rodiče obracejí v případě řešení výchovných problémů.

Jak předcházet zbytečným konfliktům s rodiči žáků
PhDr.
David
Čáp
 
katedra psychologie FF UK v Praze, psychoterapeut v soukromé praxi
Zřejmě bychom našli spoustu dalších situací, kdy je jednání, spolupráce a vytváření dohod s rodiči důležitou součástí práce učitele.
Učitelé a škola s rodiči vycházet potřebují.
Přesto se poměrně často setkáváme s většími či menšími nedorozuměními, a někdy i konflikty, které rozhodně k dobré spolupráci nevedou. Rodiče si v takových případech stěžují na chování a neprofesionalitu učitelů a učitelé zase na nezájem a nespolupráci rodičů. Všem konfliktním situacím se určitě vyhnout nelze, ale přesto je vhodné si přiznat, že velká část takových situací vzniká naprosto zbytečně.
Budeme-li se chtít takovým zbytečným konfliktům vyhnout, musíme přijmout několik pravidel komunikace, která se odehrává
mezi profesionálem
(učitelem) a
laikem
(rodičem). Rodič totiž vždy vystupuje v roli laika. Jeho chování je motivováno mnoha emocemi, přirozeně brání své dítě, dále vůbec nemusí chápat některé principy či pravidla ve škole. Stejně tak je nutné si přiznat, že
roli rodiče se všichni učíme „za pochodu“.
Většinou kopírujeme chování a upřednostňování některých hodnot vlastních rodičů, opakujeme spoustu chyb a hlavně
se rodičovství neučíme formálním způsobem.
Role učitele
je na tom jinak. Je
formalizovaná, je výsledkem konkrétního vzdělávacího procesu
a opravňuje nás k ní diplom. Možná se čtenáři může zdát, že je tu opakováno něco, co je všem jasné. Ale právě tento pohled na roli učitele a roli rodiče nám objasňuje, proč musíme přijmout, že učitel má o něco vyšší zodpovědnost za to, jak se vzájemná komunikace vyvíjí.
Na co bychom neměli zapomínat:
 
Rodič, který do školy přichází, spolupracovat chce.
Někdy to možná dává najevo méně vhodnou formou, ale to, že přišel, znamená, že spolupracovat opravdu chce. Pokud si na něco stěžuje nebo užívá ostřejší výrazy, kritizuje nás, zvyšuje hlas, nebo nás dokonce uráží, nepřecházíme do protiútoku. Protiútok např. v podobě vyjádření
Co si to dovolujete? Uklidněte se!
by konfliktní situaci prohluboval a mohl by vést právě k nemožnosti spolupráce. To, že je rodič rozčilený, znamená, že se jedná o pro něj důležitou věc, pravděpodobně o ochranu dítěte. Z toho důvodu je vhodnější vyjádření pochopení závažnosti situace. Můžeme použít popis toho, co vidíme:
Vidím, že je to pro vás důležité, že vás to trápí, že to chcete řešit...
Také je vhodné jej ocenit za to, že přišel. Jen si představme, co se v něm odehrávalo, když se o situaci dověděl, když se rozhodoval, zda přijít, eventuálně za kým. Pro zklidnění třaskavé atmosféry a pro navázání spolupráce v rozhovoru je vhodné rodiči sdělit, že potřebujeme znát souvislosti, abychom mohli nalézt společné řešení, a že si budeme dělat poznámky, abychom na nic nezapomněli.
 
Rodiče vychovávají své děti nejlépe, jak dokáží.
Žádný rodič totiž nevychovává své dítě „hůře“, než by mohl. Někdy můžeme být v rozporu s tím, jaké hodnoty předávají rodiče svým dětem. Jindy s nimi nebudeme souhlasit v názorech na výchovné metody. V takových situacích je ale vhodné místo kritiky spíše poukazovat na nevýhodnost daného jednání pro dítě. Stejně tak se při sdělování informací o nevhodném chování dítěte vyhýbáme obecným a nicneříkajícím vyjádřením. Pro rodiče je přijatelnější, když slyší konkrétní popis daného chování s následnou nabídkou řešení.To je také důvod, proč poznámka v žákovské knížce funguje jednou nebo dvakrát. Je-li ale třicátá šestá, tak už nemá žádný význam ani pro žáka ani pro jeho rodiče. Vždy je totiž lepší řešit problémy za přítomnosti všech. Snadněji můžeme hledat řešení a doporučovat jiné postupy. To je ostatně princip individuálního výchovného programu.
 
Ocenění funguje lépe než kritika.
Z teorie učení si můžeme půjčit jeden velmi praktický koncept. Je to rozdíl mezi tzv. nálepkováním a tvarováním. Nálepkování spočívá v tom, že na nevhodné chování či na chybu upozorňujeme a myslíme si, že takové chování následně vymizí. Tvarování spočívá v pravém opaku. Jakmile se totiž objeví námi očekávané, tedy vhodné chování, tak jej oceníme. A nechtěné, tedy asi nevhodné chování se snažíme přecházet nebo alespoň příliš nekomentovat. Výsledek je jasný. Daleko účinnější z hlediska výskytu „vhodného“ chování je tvarování. Toho můžeme úspěšně využívat i v komunikaci s rodiči. Místo opakovaného stěžování si, že se něco jejich dítěti nepovedlo nebo že něco nefunguje, je lepší rodiče informovat okamžitě, když se něco povedlo a něco funguje. Zde platí skoro přímá úměra.
Čím komplikovanější situace kolem žáka nebo v rámci komunikace s rodiči se nám zdá, tím více bychom měli oceňovat.
Ono se nám to vrátí právě ve spolupráci s rodiči. Také nezapomínejme na to, že když kritizujeme chování žáka, rodiče v takovém sdělení slyší i kritiku či selhání sebe sama.
 
Není lež jako lež.
V rozhovoru s rodiči se občas setkáváme s tím, že odmítají námi popisované chování jejich dítěte ve škole. Když říkají, že to není možné, že toto by jejich syn nikdy neudělal, že se takto doma nechová a že ho takto neznají, máme tendenci je podezřívat z vědomého lhaní. Často se ale o lež nejedná. Situace ve škole je hodně odlišná od situace v rodině. Ve škole jsou spolužáci, doma nikoliv. Rodiče opravdu nemusí znát své dítě v kontextu situací, ve kterých hrají důležitou roli spolužáci. Proto je vhodné
v rozhovoru vyjádřit pochopení nad překvapením rodičů a nad tím, že není jednoduché daným věcem věřit.
Jindy nemusí jít o lež, ale o stud. Rodiče někdy popírají určité výchovné potíže svých dětí, protože se před učiteli stydí. I v tomto případě je vhodné vyjádřit pochopení nad tím, že není snadné takové věci slyšet, a doporučit spolupráci s poradenským zařízením. Tam bývají takoví rodiče sdílnější.
 
Když nemáme čas na rozhovor, tak nic nevyřešíme.
Dostatek času je vlastně základní podmínkou uspokojivé komunikace. Z toho důvodu je pro učitele nanejvýš nevýhodné, pokud za ním přijde rodič řešit důležitou věc nečekaně. Dnes stále ještě mnoho škol využívá klasické třídní schůzky (ty jsou mimochodem velmi vhodné pro řešení organizačních záležitostí) a mimo ně se rodič buď musí objednávat předem na schůzku, nebo se pokusí učitele „chytit“ někdy během dne. Takový přístup školy by mohl být chápán jako „vysokoprahový“ a vlastně není příliš výhodný ani pro jednu stranu. Naopak
pravidelné konzultační hodiny každého učitele např. jednou týdně jsou pro obě strany výhodnější
a takový model bychom mohli nazvat „nízkoprahovým“. Rodič má jistotu, že učitele zastihne, a učitel si zase zajistí dostatek času na jednání.
V rámci výkonu učitelské profese bychom neměli zapomínat ani na určité dovednosti týkající se komunikace s rodiči žáků. A ačkoliv se nějakým nedorozuměním a konfliktům asi nevyhneme, tak těch pár zmíněných pravidel či přesvědčení může situaci výrazně zjednodušit. Učitel bude vždy v roli toho, kdo má větší odpovědnost za to, jak se komunikace vyvíjí. Některé dovednosti je ale nutné trénovat, proto bych chtěl vyučujícím doporučit i kurzy a semináře, které se právě komunikace s rodiči týkají.

Související dokumenty