Jak mluvit s dětmi o lhaní

Než se podíváme na to, jaké metody lze využít při výchově dětí a zvláště při řešení občasného i příliš frekventovaného lhaní, povězme si něco o tom, jak se dětské myšlení a vnímání toho, co je pravda a lež (nebo také co je dobro a zlo), liší v závislosti na věku dítěte. Díky tomu si snáze uvědomíme, že pokud chceme dosáhnout změny v chování dítěte, musíme s ním mluvit adekvátně jeho věku, tedy tak, aby dobře rozumělo, co mu říkáme a hlavně proč. Na místě je možná i dvojité proč - jednak proč dítěti danou věc sdělujeme, tedy proč je pro nás důležitá, a dále proč by mělo dítě něco změnit, tedy proč je daná věc důležitá pro něj samé. I když to není vždy snadné, měli bychom s dítětem mluvit tak, aby vidělo, že změna v chování by neměla nastat proto, že jsme to řekli, ale proto, že něco přinese jemu samotnému. Tady samozřejmě nemáme na mysli zištné, materiální výhody, ale spíše zisky jako zlepšení vztahů s okolím, vyřešení problémů a konfliktů nebo předcházení jim a podobně.

Vývoj dětí probíhá mílovými kroky a někdy se nám zdá, že co den, to další velká změna, není tedy divu, že například pojetí morálky u dvoua čtyřletého dítěte je nápadně odlišné. Jejich pojetí dobra a zla a toho, co se smí a co je naopak přísně zakázané, se liší. Kvůli tomu odlišně vnímají i to, co jsou lži a zda se lhát může, nebo ne, navíc ani jejich dovednost lhát není na stejné úrovni.

Celou situaci komplikuje i to, že u menších dětí se setkáváme s tzv. . Není to žádná porucha, ale vývojový stupeň myšlení, který má na svědomí to, že dětský svět je plný různých pohádkových a strašidelných bytostí, které jsou pro nás dospělé neviditelné. Magické myšlení je iracionální, založené na bohaté a zatím ničím nesvazované fantazii. Pokud vám děti tvrdí, že na vlastní oči viděly, jak u rybníka vysedává vodník nebo jak z jejich okna právě vylétl duch, není to tím, že by vám schválně lhaly, u malých dětí je to způsobeno právě magickým myšlením. Malé děti na taková stvoření věří (nezřídka až třeba do sedmého roku věku), prožívají s nimi různá dobrodružství a často nedovedou odlišit, co byla jen fantazie a co se opravdu stalo.

Experimentování s magickým myšlením jde ruku v ruce se zkoušením jiné dovednosti - . Míra těchto změn, tvořivost i smělost, kterou do nich děti vkládají, a stejně tak i četnost lží se mění spolu s věkem dětí. Zatímco menší děti mohou lhát častěji, protože teprve zkoušejí, co všechno si mohou dovolit, k čemu jim lži vlastně slouží, a jejich hodnotový žebříček navíc ještě není zcela utvořený, lži starších dětí nemusejí být tolik frekventované, ale na druhou stranu jsou mnohem důmyslnější, přirozenější a hůře odhalitelné.

Pokud ale dětské lži přece jen odhalíte, chcete si o nich se svými dětmi promluvit a snad potomky i vést k tomu, aby lhali co nejméně, je dobré mít věkové rozdíly na paměti a rozhovor jim přizpůsobit. Mluvit s pětiletým dítětem stejně jako s jeho náctiletým sourozencem vám dosáhnout cíle nepomůže a spíš mezi vás v dané chvíli postaví zeď. Jak tedy reagovat přiměřeně věku dítěte? Pojďme se podívat na změny, kterými dětské myšlení a dovednost lhát i vnímat lži procházejí od batolecího až do prepubertálního období. Ačkoli i další období mají různá specifika, je v pozdějším věku dětské lhaní a také morální hodnocení již na úrovni blízké nám dospělým.

Každé vývojové období přináší pro vzájemnou komunikaci těžkosti vyplývající z řečových dovedností dítěte, z jeho osobnosti i z toho, jací lidé v jeho okolí na něj momentálně mají největší vliv. se řečové i další dovednosti teprve objevují a postupně rozvíjejí. Dítě ještě nemá přesně utvořenou představu toho, co je dobré a zlé, a také pojetí pravdy a lží není takové, jaké mají dospělí, a bude se ještě proměňovat. Děti sice dovedou lhát již od dvou let, ale to neznamená, že si uvědomují negativní význam lží a považují je za něco špatného. To, co rodiče nazvou lží, může být ve skutečnosti například zmíněná barvitá fantazie nebo se může jednat o prosté experimentování s novou dovedností, kterou v sobě dítě objevilo.

Stejně jako třeba dítě, které se učí dělat první krůčky, radostně objevuje nový prostor a zkušenosti, které se mu tím otevřely, je i objev lhaní pro dítě novým světem, který stojí za to prozkoumat. Už při nástupu do mateřské školy se tak mohou vychovatelé setkat s tím, že děti používají jednodušší formy lhaní, zatajují informace, případně obtížně odlišují své fantazijní představy od skutečnosti. Pokud se s takovou situací setkáte, místo autoritativního prosazování vašich názorů a postavení dítěte před jednoznačný závěr je lepší dát najevo určité pochyby a nechat dveře otevřené pro jakékoli informace, které vám děti nakonec svěří. Místo rozhodného „Vím, že jsi to udělal ty a teď mi tu lžeš“ vás možná dál dostane méně určité „Zdá se mi, že se možná stalo něco jiného, co myslíš ty?“.

Pokud zjistíte, že vám dítě lže, žádné tresty vás před budoucími lžemi neuchrání, pokud nebudete pracovat na tom, abyste u dítěte podporovali čestné a pravdomluvné chování a pomáhali mu rozlišovat, co je dobré a co špatné. To lze dělat zcela přirozeně a nenásilně a prostředí mateřské školy k tomu poskytuje mnoho příležitostí - pomáhá například čtení pohádkových příběhů, ve kterých je kladné, žádoucí chování oceňováno a odměňováno (pozor - příběhy, ve kterých je zdůrazňováno pouze potrestání špatných skutků, na chování dětí přílišný vliv nemají a nevedou k tomu, že by děti byly čestnější nebo hodnější). Nemusíte ale sahat hned po knize, dětem můžete vyprávět i příklady z vlastního života a jednoduše jim vysvětlovat, co je dobré a špatné, na svých, jejich nebo společných zážitcích. Je dobré se do toho pustit co nejdříve poté, co se dětské lhaní objeví, když si dítě ještě zřetelně uvědomuje, co ho ke lhaní vedlo. Pokud jde o rozhovor o konkrétním případu lži, snažte se mluvit vždy jednoduše, srozumitelně a směřovat k cíli.

Pokud budeme první známky dětského lhaní ignorovat, brát je jako samozřejmost a nebudeme na ně reagovat, můžeme být později nepříjemně překvapeni tím, že děti ze lží „nevyrostly“, ale naopak lžou častěji než dříve. Mezi pátým a šestým rokem se dovednost lhát zdokonaluje a děti objevují nové a složitější způsoby lhaní - místo prostého zamlčení se více objevuje pozměňování faktů nebo úplné fabulace a dětské lži je složitější odhalit. Děti se navíc dostávají do zcela nových situací, které souvisejí s významným mezníkem tohoto věku - nastupují do základní školy a v záplavě nových pravidel, příkazů a zákazů častěji hrozí, že nastane situace, kterou děti nebudou umět vyřešit, a budou cítit potřebu se z ní jednoduše vylhat.

Děti nejsou nikdy úplně připravené na všechny nové úkoly a povinnosti, které s sebou povinná školní docházka přináší, a to zahrnuje nejen každodenní vstávání, chození do školy, plnění domácích úkolů a dodržování různých pravidel správného chování, ale také kontakt s učiteli a spolužáky. Různé neúspěchy, selhání a konflikty, se kterými se mohou střetnout, vedou k pocitům studu, viny nebo rozhořčení, které děti nechtějí nebo neumějí rodičům přiznat, a lhaní pro ně představuje řešení, jak sebe i okolí ušetřit zklamání, případně vzteku a nápravných opatření.

Na počátku školní docházky naštěstí bývá ještě vcelku snadné většinu lží dříve nebo později odhalit - a děti tak lze naučit, jak jinak mohou nastalé problémové situace řešit, jak se mohou vyrovnávat s překážkami, konflikty nebo prohrami. Děti dobře reagují, pokud s nimi sdílíte vlastní zkušenosti s podobnými problémy a ukážete jim, že i pro vás byly tyto situace kdysi nové a složité, ale postupně jste se naučili je zdolávat. Vaše vlastní zkušenosti mohou rozšířit „arzenál“ řešení, která mají děti k dispozici pro příští střetnutí s překážkou, a nebudou tedy muset nutně sahat po lži. Pokud vám příště děti místo lhaní raději přiznají pravdu, i to je dobré ocenit, protože stejně jako v předchozím vývojovém období ani zde rozhodně není pozdě na podporu zdravého morálního vývoje.

Nezapomínejte také na to, že děti se stále spoustu věcí učí pozorováním svého okolí a napodobováním toho, co dělají lidé kolem nich. Pokud jsou často svědky toho, jak dospělí okolo nich někomu lžou, bude takové chování vzorem, který mohou napodobovat. Pokud se naopak často setkávají s pravdomluvností a upřímností, přenášejí je i do svého chování. Trestat děti, když je přistihneme při lži, sotva přinese výsledky, pokud jsou děti denně svědky toho, jak lidé, ke kterým vzhlížejí, sami lži používají.

Zatímco v předchozích obdobích je výhoda na straně dospělých, během se situace obrací, protože odhalení lží našich dětí je stále obtížnější. Konečně mezi 12. a 14. rokem se dovednost lhát dotváří a je na přibližně stejné úrovni jako u dospělých. Pokud tedy jde o lhaní, jsou dospělí a děti rovnými protivníky. Komunikace ve chvíli, kdy máte podezření, že vám dítě lže, by proto neměla nabývat atmosféry policejního výslechu s ostrým světlem namířeným do nevinně vypadajícího obličeje, protože snaha donutit dítě přiznat se ke lži nejspíš nebude úspěšná. Mnohem pravděpodobněji bude výsledek připomínat zaseklou gramofonovou desku, na níž jeden zpěvák opakuje „Přiznej, že nám lžeš“ a druhý naopak „Říkám, že nelžu“, a nikam se nedostanete.

S dětmi v prepubertě a pozdějším, pubertálním období může být mnohdy obtížné vyjít a naladit se na stejnou notu, protože jejich emoce jsou někdy nepředvídatelné a velmi proměnlivé, vždy ale velmi intenzivní. Kromě toho, že mohou takové emoce znesnadnit vzájemnou domluvu, je můžete překvapivě považovat i za jakési spojence, pokud jde o lhaní dospívajících dětí. Děti v tomto věku sice dovedou říkat hůře odhalitelné lži a oproti svým mladším verzím již umí velmi dobře zachovávat konzistentnost mezi první lží a jejím dalším opakováním, na druhou stranu ale lhaní provázejí i výraznější emoce viny nebo strachu a děti si mnohem více uvědomují možné následky jak lhaní, tak toho, když budou při lhaní přistiženy.

Díky pokročilému morálnímu vývoji dítěte můžete tedy v situacích, kdy děti nachytáte při lži, zvolit i vážnější, dospělejší rozhovory, i když i zde se vám mohou osvědčit předchozí strategie, například s vlastními příklady ze života. Zlatým pravidlem by nadále mělo být zůstávat srozumitelní, neodbíhat a směřovat k cíli a děti zbytečně netrápit a netrestat. Navíc by takové rozhovory měly být vždy vedené v klidu a mezi čtyřma očima, případně za přítomnosti rodičů. Tedy ne před plnou třídou, a zrovna tak není na takový rozhovor vhodná krátká přestávka mezi hodinami, během které se na cíl ani jeden z vás nedovede soustředit. Dítě by nemělo po rozhovoru odcházet s nálepkou lháře, kterému už raději nebudeme věřit - když odhalíte příčiny lži, najdete řešení situace a domluvíte se na případných následcích, mělo by být jasné, že je situace vyřešena a pokračuje se s čistým štítem. Jenom tak můžeme současně podporovat pravdomluvnost a dovednost adekvátně řešit problémy, ale také vzájemnou důvěru.