Inkluze znamená, že dobře je všem zúčastněným

Vydáno:

V poslední době se slova integrace a inkluze skloňují mezi pedagogickou a rodičovskou veřejností velmi intenzivně. Často ne zrovna v pozitivním vyznění. Teprve v posledních dnech se objevují první předběžné podklady blíže konkretizující změny, které nás ve školství od září 2016 čekají. Dosavadní informační vakuum dává nebývalou příležitost kritikům této změny a zejména nechává bujet nejistotu v řadách ředitelů škol a běžných pedagogů. Tak zásadní změna, která se od září chystá, potřebuje důkladnou přípravu, aby nebyla předem odsouzena k neúspěchu. To jde bez informací jen velmi těžko, a tak se skeptikům v řadách učitelů i rodičů nelze divit, jakkoliv jsem přesvědčena, že změny budou pro společnost a její soudržnost velkým přínosem a investicí do budoucna.

Inkluze znamená, že dobře je všem zúčastněným
Mgr.
Jitka
Hřebecká,
ředitelka CZŠ a MŠ ARCHA, Petroupim - Benešov
Inkluzivní vzdělávání má ve školním vzdělávacím programu naší školy své pevné místo už mnoho let. Integrace dětí s různými obtížemi u nás dosahuje 30 %. Ze zkušenosti ale víme, že mnohé „běžné děti“, to znamená děti bez diagnózy, nám mnohdy dávají více zabrat a pro skupinu jsou větší zátěží než děti, které mají nárok na individuální přístup podepřený vyšetřením u odborníků. Integrujeme i mimořádně nadané děti, takzvaně pozitivně handicapované. Kdo má s jejich výukou zkušenost, ví, že celkově není mimořádné nadání pro děti žádnou výhodou. Mnohdy mají zásadní problémy vejít se do hlavního vzdělávacího proudu a potřebují hodně podpory.
Můj článek nese název Inkluze znamená, že dobře je všem zúčastněným. Dovolte mi tedy, abych na začátek vyjmenovala, kdo těmi zúčastněnými vlastně jsou:
-
integrované dítě,
-
jeho rodiče,
-
další děti ve skupině,
-
jejich rodiče,
-
pedagogové, kteří s dětmi pracují,
-
asistenti pedagoga,
-
speciální pedagog (školní psycholog, školní sociální pedagog),
-
ředitel školy.
Tihle všichni dohromady tvoří společenství, které denně nese břemeno, ale i radost z inkluze. Tito všichni se denně potýkají s každodenními starostmi, ale i radostmi, které ve společenství nastávají.
Za dvacet let existence naší školy se domnívám, že s inkluzí máme dostatek zkušeností na to, abych si mohla dovolit shrnout své poznatky do základních bodů, které jsou podle mě pro skutečnou, funkční inkluzi potřebné.
Pro přehlednost volím shrnutí podle jednotlivých aktérů dobré inkluze. První dva aktéři, tedy integrované dítě a jeho rodiče, jsou prozatím nešťastnými žadateli o vzdělávání postiženého dítěte v běžné třídě. Donedávna často naráželi na absolutní odmítání, na zavřené dveře. To se dnes pomalu začíná měnit. Mnoho ředitelů běžných škol má snahu tyto děti do svých tříd integrovat, mnohdy dobrá snaha ztroskotá na zdánlivě neřešitelných problémech - zahlcenosti škol, administrativních problémech, neochotě nebo neschopnosti změnit zaběhnuté pořádky. To by právě nové znění školského zákona mělo měnit - doufejme.
Další v pořadí, tedy ostatní děti ve skupině, bývají často velmi otevřené, tak nějak automaticky inkluzi nakloněné, připravené přijmout beze zbytku nového spolužáka či spolužačku. Pokud jim „dospěláci“ podvědomě nepodsunou obavy z neznámého, přijímají (zvláště menší děti) nové spolužáky velmi spontánně a tolerují jejich odlišnosti. Tím právě i zdravé děti mohou hodně získat. Naučí se s odlišným spolužákem vycházet, tolerovat jeho zvláštnosti, přizpůsobí se mu, vznikají nová přátelství obohacující obě strany. Tedy pokud je inkluze správně uchopena a děti nejsou hozeny do problému bez pomoci.
S rodiči těchto „běžných“ dětí to už tak snadné nebývá. Mnohdy trpí řadou předsudků. Není divu, dosud si nikdo ve vládních kruzích nedal práci vysvětlit široké veřejnosti, že změny ve školství nemají být jen o tom, že se děti s handicapem přemístí z jedné školy do druhé. Rodiče mají logicky obavu o kvalitní vzdělání svých dětí. Setkala jsem se i s názorem, že teď budou muset vždy všechny děti čekat na ty pomalejší. Pokud by to takto mělo být, je to nejrychlejší cesta ke konci tohoto „experimentu“, jak bývá aktuální změna zákona často označována. Nemusím zde asi dlouze rozebírat, že tento bezesporu špatný způsob řešení situace by velmi rychle vedl k šikaně dětí, které mají problém, možná i jejich rodičů.
Od toho, aby tato situace nenastala, je tu naštěstí připravený pedagog. Tedy informovaný pedagog, jenž má předem nastudované zprávy z pedagogicko-psychologických poraden a speciálně pedagogických center či jiných odborných zařízení, a to zprávy všech dětí ve skupině. Zná způsoby, formy a metody práce, které je vhodné pro to či jiné dítě použít, tak aby bylo v rámci svých možností úspěšné. Varuje se hodnocení dětí před ostatními, nevede svou třídu ke srovnávání. Dává žákům dostatečně otevřené úlohy, tak aby mohly být v rámci svých omezení úspěšní všichni. Nechává je pracovat ve skupinách, lépe se tak poznají. Dopřeje sobě i dětem společné zážitky. Počítá s tím, že bude mít více příprav na výuku, dle různých úrovní dětí, tak aby každé dítě ve skupině pracovalo dle svých možností. Záměrně děti nechává občas vybrat, kde a s kým chtějí spolupracovat. Nedrží se jen frontálního uspořádání třídy. To mu umožní rychleji zachytit dynamiku skupiny, může lépe pozorovat pokroky dětí, umožní jim vyhledat bezpečný prostor a partnery pro učení. Má vypracovány funkční individuální vzdělávací plány, což mu umožní definovat rozdíly ve směrování integrovaných a běžných dětí. Velmi důležitou vlastností takového učitele je jeho ochota pracovat týmově s dalšími dospělými.
Nepostradatelnou osobou v takové skupině je asistent pedagoga. Od toho se očekává, že je také připravený pracovat v týmu. Sám dovede navázat svůj vlastní vztah se všemi dětmi ve skupině. Důležitou vlastností je jeho otevřenost aktuálním změnám dle potřeb skupiny. Je schopný vést, ale nemanipulovat jednotlivé děti ani skupinu, kterou dostane právě na starost. Musí se účastnit operativních krátkých i větších porad dle potřeby. Důsledně vede zápisy o pozorování dětí dle zadání. Aktivně vystihne jejich problémy a podpoří je v dosažení cíle. Umí vystihnout, kdy je pomoc žákům kontraproduktivní, a v takovém případě ji odepře. Časté mylné očekávání nastupujících asistentů je, že se těší na hezký vztah s dítětem, kterému pomohou a které jim za to bude vděčné. To je nesmysl, který v sobě musí dobrý asistent umět odbourat.
Velmi důležitým členem týmu je a musí být speciální pedagog. V některých školách bývá nahrazen školním psychologem nebo sociálním pedagogem. Dle mého názoru je možné tyto odborníky přizvat do týmu navíc, jistě budou přínosem, nelze jimi ale speciálního pedagoga nahradit. Dobrý speciální pedagog je koordinátorem celého týmu, rádcem každého z jeho členů, děti a rodiče nevyjímaje. Pomáhá pedagogům s tvorbou a vyhodnocením individuálního vzdělávacího plánu, aktivně nabízí nové metody a formy práce s dětmi. S asistenty promýšlí a vyhodnocuje potřebná pozorování dětí. Komunikuje s odbornými zařízeními. Navrhuje způsoby práce se skupinou, účastní se komunitních kruhů a podobných technik. Aby mohl se všemi dobře pracovat, je podle mě nutné, aby měl s třídou osobní zkušenost formou vlastní výuky nebo asistence.
Ne nepodstatnou součástí celého dění je ředitel školy. Ten musí být podporovatelem v této nelehké práci. Věnuje hodně času rozhovorům se všemi zúčastněnými, chodí do výuky, názory všech spojuje do pomyslné mozaiky a s tou pak pracuje, směruje ji. Musí umět opravdu ocenit nadstandardní práci. Bere vážně všechny povzdechy a nejistoty kohokoliv. Nastavuje systémově podmínky pro klidnou práci všech ve škole, například úpravy rozvrhů, rozdělení dětí do skupin, rozvržení místností, ve kterých se bude učit, a podobně. V neposlední řadě investuje v současnosti ředitel školy hodně času a energie na shánění peněz na stále ještě nadstandardní způsob práce. Snad nám přinejmenším v tomto změna zákona život ulehčí. Ředitel školy musí také navenek, přes všechny své nejistoty, neochvějně vyzařovat myšlenku, že jediná správná cesta vzdělávání je inkluze. Nesmí o tom pochybovat. Překážek je na této cestě prozatím tolik, že občas má každý ze zúčastněných pochybnosti. Ředitel je od toho, aby udával směr, dodával sebedůvěru všem ostatním. Odsunout všechno a všechny nepohodlné z očí a v klidu si řešit jen to, na co chceme vidět, to jsme si v minulosti již zkusili.
Podstatnou okolností úspěšné inkluze je práce pedagogického týmu. Pedagog a asistent musejí operativně ráno věnovat chvíli času na domluvu, co se bude daný den dělat, kdo má jakou úlohu. Odpoledne je potřeba den krátce vyhodnotit. Společně se speciálním pedagogem je třeba vyhodnocovat a aktualizovat pozorování, individuální vzdělávací plán a další dokumenty. Všichni dospělí musejí citlivě vyhodnocovat náladu ve skupině, okamžitě funkčně reagovat na negativní jevy či nekomfort skupiny či jednotlivců. Musejí s dětmi pracovat jako s týmem. Umožnit jim společné zážitky, nabízet jim opakovaně správné strategie řešení problémů. V inkluzivní skupině je nutné věnovat dostatek času komunitním kruhům, popisu vlastních emocí a podobným technikám. Nikdo z dospělých si nesmí dovolit bagatelizovat dětské pocity, prožitky, názory.
Důležitá je pravidelná komunikace s rodiči. Ta začíná už před začátkem integrace. Rodiče všech dětí mají právo o zamýšlené integraci vědět. Pedagogický tým jim musí umět vysvětlit pozitiva a připravit je na negativa dané skutečnosti. Je výhodné domluvit se s rodiči integrovaného dítěte na tom, že budete o postižení jejich dítěte smět hovořit nejen s rodiči jiných dětí, ale i s dětmi samotnými. Tady se prozatím nacházíme na legislativně tenkém ledě, proto považujeme za výhodné získat tento souhlas písemně. V naší škole výborně funguje zvyk vzájemně rodiče všech dětí propojit. Dát jim šanci o problému hovořit přímo. Vždy s tím ale obě strany musejí samozřejmě souhlasit. Věnujeme také hodně času společným akcím rodin a školy. Tato neformální setkání hodně uvolňují atmosféru, předcházejí nedorozuměním. O případných vzniklých potížích rodiče otevřeně informujeme, většinou je k řešení problémů přizveme.
Pokud budeme ve škole chtít pracovat důsledně podle výše zmíněných zásad, je nám všem jasné, že jde o velmi náročnou práci jak časově a odborně pedagogicky, tak lidsky. Když jsem tento článek, ve kterém jsem se pokusila popsat naši práci, dala přečíst našim pedagogům, vylekala jsem je. Já vím, že denně v tomto duchu s dětmi pracují, že mají za léta praxe většinu těchto zásad takzvaně pod kůží, přesto je tento přehledný popis překvapil. Jako společnost bychom si měli konečně uvědomit, že práce dobrého pedagoga není jen práce, ale poslání a že se na ni každý nehodí. Ti, kteří tuto práci zvládají, si opravdu zaslouží ocenění ve společnosti a úctu. Já ji před pedagogy z Archy opravdu cítím.