Inkluze není integrace

Výrazný odpor učitelů příliš nemírní ani ujišťování ministerských úředníků, že se oproti současnému stavu vlastně nic podstatně nezmění, že pro výrazněji postižené a pro rodiče dětí s postižením, kteří projeví zájem, budou dál fungovat speciální školy, že jde vlastně jen o to, aby dostalo odpovídající podporu to, co už se dnes běžně děje, ovšem většinou bez adekvátního finančního či materiálního zabezpečení.

Tento způsob argumentace však ukazuje na nepochopení myšlenky inkluze a setrvávání na praxi integrace. Integrace totiž skutečně spočívá v začleňování jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami mezi intaktní jedince a v České republice se již léta realizuje. Inkluze je zcela odlišný způsob uvažování o vzdělávání všech dětí. Vychází z názoru, že každé dítě bez výjimky má právo na kvalitní vzdělání v běžné škole, která je co nejblíže jeho bydlišti. Ještě podstatnější však je, že inkluzivní školství respektuje, přijímá, a dokonce vítá hodnotu i jedinečnost každého žáka. Inkluze vychází z filozofie, která vede k vytváření škol založených na akceptaci, sounáležitosti a komunitárním chápání společnosti. Společné vzdělávání všech žáků bez výjimky je dáno právě touto filozofií. V extrémní podobě mizí všechny zdravotní diagnózy a jiné nálepky. Edukace vychází z potřeb každého dítěte.

Z toho jasně vyplývá, že na společné kvalitní vzdělávání mají nárok (ne povinnost!) skutečně všechny děti. Prvotní však musí být zájem a představy rodičů. Ti mají zákonnou odpovědnost za edukaci dítěte. Skutečnost, že nejsou vhodné podmínky ve spádové škole pro integraci dítěte, je snad omluvitelná pouze s ohledem na stavební úpravy, které nelze v plném rozsahu zajistit ze dne na den. V ostatních případech je na vedení školy i na učitelích, aby podmínky zajistili. Může se zdát, že v některých případech jde o nesplnitelný požadavek, ale děti ani rodiče si tuto změnu nevymysleli, takže na ně nemohou dopadat případné nepříznivé následky.

Protože si ministerští úředníci uvědomují některá úskalí inkluze a navíc chtějí poněkud zmírnit protesty veřejnosti, začali mluvit o tom, že se netýká všech zdravotně postižených dětí a že o zařazení bude rozhodovat nejlepší zájem dítěte. Jenže kdo bude o tomto nejlepším zájmu rozhodovat, kdo bude arbitrem? Víme z jiných oblastí, že nejlepší zájem dítěte se dá ohýbat všemi směry podle toho, jak se to aktuálně hodí silnější straně sporu anebo jaké aktuální poznatky mají úředníci či odborníci, kteří rozhodují. Sám zastávám názor, že by klíčovou roli měli hrát rodiče. Samozřejmě po nestranném vysvětlení všech možných předností i rizik jejich rozhodnutí.

Přestože v diskusích o inkluzi obvykle věnujeme největší pozornost začleňování žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, rád bych pozornost obrátil na intaktní část populace. Protože ani té se nemohou vyhnout dopady myšlenek inkluzivního vzdělávání. Nejde o homogenní skupinu, rozdíly mezi žáky v této skupině jsou obrovské, a to jak v nadání, tak i v samotné výkonnosti, projevech, chování i podmínkách, které pro vzdělání mají. Pokud bychom pro ilustraci celou problematiku zjednodušili na otázku nadání, v pásmu normy se nacházejí na jedné straně jedinci s hraničním a na straně druhé žáci s velmi nadprůměrným intelektem. Podobně však můžeme uvažovat o výkonnosti, chování, podnětnosti rodinného prostředí. I zde jsou rozdíly obrovské.

Přitom jen část z nich dosáhne na některou diagnostickou nálepku (nejpřístupnější je ADHD a specifické poruchy učení). Přesto se i u intaktních žáků vyskytují přechodné nebo i trvalejší problémy, nevědí si s něčím rady nebo naopak dosahují v některé oblasti výsledků, které by si zasluhovaly větší pozornost a kultivaci. Lépe se mi to, co mám na mysli, ukazuje na minus variantách. Jsou zcela běžní žáci, kteří jsou v některém předmětu na dostatečnou, nebo dokonce nedostatečnou. Někdy pozorujeme, že žák se zhoršuje v průběhu roku, jindy dojde ke zhoršení známek z roku na rok. Jsou žáci, kteří dostanou poznámku do žákovské knížky, napomenutí třídního učitele nebo ředitele školy a na vysvědčení dvojku nebo trojku z chování.

Jak v případě uvedených výukových, tak výchovných nedostatků se jedná o podstatný podnět k automatickému zavedení potřebných pedagogických opatření. Škola se nemůže tvářit, že dá pětku nebo poznámku a dál nic. Vyhláška o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných na to pamatuje prvním stupněm podpůrných opatření a plánem pedagogické podpory.

Tato opatření jsou v plné kompetenci školy, vycházejí z běžné pedagogické praxe učitele. Vlastně až na ně zpravidla může navazovat doporučení školy k vyšetření v poradenském zařízení. Samozřejmě tento poslední bod lze obejít tím, že škola doporučí rodičům, aby o vyšetření sami požádali.

Jestliže alespoň slovně zdůrazňujeme prevenci, máme vynikající příležitost zabývat se počínajícími či drobnými problémy, z nichž později často vyrůstají problémy zásadní. Určitě proto budu u svých klientů s problémy, které uvádí škola nebo které jsou signalizovány v žákovské knížce nebo v sešitech, doporučovat podpůrná opatření prvního stupně.

Samozřejmě předpokládám, že školství radikálně změní přístup v duchu inkluze. Konkrétně to bude znamenat, že bude na minimum omezovat hromadný přístup a bude ke každému žákovi přistupovat individuálně. Samozřejmě že budou učitelé potřebovat mnohem výraznější systémovou podporu. Inkluzivní vzdělání se příliš „nekamarádí“ s porovnáváním žáků, jednotným testováním, se sumativním hodnocením. Bude třeba snížit průměrné počty žáků ve třídách.

Je škoda, že již druhý stupeň podpůrných opatření je vázaný na návštěvu poradenského zařízení. Jsem přesvědčený, že ještě jeden stupeň intenzivnějších opatření, včetně mírného finančního příspěvku, měl být v kompetenci samotné školy. Tuto myšlenku jsme s A. Kucharskou a dalšími rozvedli již v roce 2008 v publikaci Integrace žáků se specifickými poruchami učení - od stanovení kritérií k poskytování péče všem potřebným žákům (Pedagogicko-psychologické poradenství, 2007, no. 50, s. 6-16).

Za poněkud odrazující pokládám administrativu, která je už s prvním stupněm spojená. Vždyť v případě některých jasně vymezených problémů stačí velmi jednoduchá, několikařádková, písemně zpracovaná opatření. Myslím, že návrh vyhlášky připravovali odborníci, kteří nemají velké zkušenosti z praxe nebo dobře nechápou inkluzi. Na druhé straně je mírná administrativa nezbytná. Zejména u učitelů, kteří mají specifické pohledy na edukaci dětí, je třeba zachytit doporučení písemně. Na rozdíl od podpůrných opatření druhého a vyššího stupně, která mohou výraznějším způsobem modifikovat postupy vyučování žáka i obsah učiva a vyžadují souhlas rodičů, lze první stupeň uskutečnit i bez jejich souhlasu. S největší pravděpodobností se totiž bude jednat o běžná pedagogická opatření, která budou uplatňována systematicky a důsledně. Někdy půjde například o to, že konkrétní opatření uplatňujeme u staršího žáka, tedy v době, kdy máme za to, že už by činnost měl zvládnout sám. Rodiče by se měli dozvědět, že učitelé zavádějí drobná opatření ve prospěch dítěte.

Inkluze představuje rovněž výzvu pro všechny v poradenském systému. Měli bychom hledat individuální cesty rozvoje každého dítěte a narušovat tak dosavadní hromadnost školního vzdělávání.