Individuální vzdělávací plán

Vydáno:

Už je to téměř třicet let, co se začaly v českém školství tvořit a používat individuální vzdělávací plány (IVP). Přesto se stále setkáváme s tím, že se jedná o formální dokumenty, o dokumenty, které fakticky vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami nepomohou, nikdo příliš neví, co v nich je napsáno, rodiče je bez většího zapojení formálně podepisují. Jak z IVP udělat živý dokument, který skutečně pomáhá?

Individuální vzdělávací plán
Nač nezapomenout při jeho tvorbě
PhDr.
Lenka
Krejčová,
Ph. D.,
katedra psychologie FF UK v Praze, DYS-centrum® Praha, o. s.
Na uvedenou otázku si můžeme odpovědět z různých úhlů pohledu. Na prvním místě je zřejmě porozumění tomu, za jakým účelem IVP tvoříme. Zní to jednoduše - žák má speciální vzdělávací potřeby, je integrován do výuky v hlavním proudu, proto potřebuje IVP. Když je to tak jednoduché, proč se stává, že IVP vypadá jako opsaný tematický plán příslušného vyučovacího předmětu? Vždy musíme myslet na to, že IVP znamená, že se žák bude učit trochu jinak. Potřebuje upravit podmínky vzdělávání, aby se látku dokázal naučit.
U většiny žáků to znamená, že se budou učit shodná témata, jež probírají ostatní žáci v daném ročníku, pouze někdy žák nedochází na určitý vyučovací předmět nebo je některé učivo redukované. Zpravidla však absolvuje výuku v plném rozsahu, avšak za využití odlišných postupů práce, za déletrvající podpory učitele, s uplatněním některých speciálních pomůcek, nebo i moderních technologií. IVP tvoříme, protože žák určité věci v důsledku svých speciálních vzdělávacích potřeb nezvládá v plném rozsahu či tradičním způsobem výuky a my musíme zajistit, aby mohl projevit svůj potenciál a učit se v (někdy jen trochu) jiném režimu než jeho spolužáci. Je zcela neopodstatněné divit se, že žák navštěvující ten a ten ročník studia stále ještě něco neumí. Kdyby to zvládal, nepotřeboval by IVP!
IVP jako dohoda
IVP musí být vždy dokumentem, který je aktivně využíván. Všichni, kdo jsou pod ním podepsaní, vědí, co je v něm uvedeno, chápou, co jednotlivé popisy postupů práce říkají, a kdykoli mohou doložit, že výuka probíhá v souladu s nimi. Jinými slovy, nejde o kus papíru, který založíme do úředního šanonu a odškrtneme si, že tuto část administrativy máme vyřízenou. Mnohem podstatnější než onen tiskopis je jeho naplňování v praxi. A nutno dodat, že bez ohledu na současnou či budoucí legislativu právě ony postupy práce při výuce zůstanou rozhodně shodné, možná jen budou konkrétněji definované.
IVP je vhodné chápat jako společnou dohodu mezi školou, žákem a jeho zákonnými zástupci. V praxi se osvědčuje, když jsou rodiče žáka i on sám co nejvíce zapojeni do jeho vzniku. Už žáci na prvním stupni základních škol mnohdy dokážou poměrně přesně definovat alespoň některá opatření, jež by měla být v IVP zahrnuta.
Příkladem může být dívka ze 3. třídy, která měla obtíže se soustředěním a současně specifické poruchy učení. Velmi výstižně a prakticky komentovala opatření, které spočívalo v prodloužení času na zpracování písemných prací. Čas jí byl sice navýšen, ale když pokračovala v psaní, ostatní žáci ve třídě se už věnovali jiným činnostem, což ji natolik rušilo, že dále nedokázala pracovat. Potřebovala mít nejen prodloužený čas na práci, ale také pracovat v samostatné místnosti (ve vedlejší třídě, která byla prázdná, nebo u stolku na chodbě jen za dveřmi vlastní třídy, v kanceláři výchovné poradkyně a podobně). Mimochodem, argument, že žák musí být pod dozorem a není možné ho uvolnit ze třídy, není namístě. Když to potřebovala, aby předvedla, co umí, bylo nutné to nějak zařídit. Jsou situace, kdy se škola musí více přizpůsobit žákovi, nikoli obráceně - toto je jedna z nich.
Než vytvoříme definitivní verzi IVP, je vhodné se rodičů i žáků ptát, co by bylo užitečné do něj zakomponovat. Některé postupy pochopitelně následně upravujeme podle možností školy a s rodiči i žáky diskutujeme o tom, jak budou podpůrná opatření naplňována. Rodiče většinou své děti velmi dobře znají. Mnozí se s nimi poměrně intenzivně učí, protože chápou, že speciální vzdělávací potřeby vyžadují pečlivou domácí přípravu. Vědí tedy, co dětem pomáhá, za jakých okolností se naopak učí hůře nebo nedokážou samy pracovat. Vždy je důležité rodičům vysvětlit, že nechceme, aby IVP tvořili za nás, ale že je žádáme o náměty postupů, jež by bylo žádoucí do IVP zapracovat. Vzdělávání je zodpovědností rodiny i školy. Co se žák naučí, záleží nejen na učitelích, ale i na rodičích a žákovi samotném. Když je zapojíme do tvorby IVP, spíše v nich tento pocit zodpovědnosti probudíme.
U žáků na 2. stupni ZŠ (zejména v 8. a 9. třídách) a na středních školách se mnohdy osvědčuje, že místo rodičů navrhují opatření pro výuku oni sami. Někdy je důležité dávat jim na výběr z více obvyklých alternativ, pomáhat jim uvědomit si, co potřebují. Pak si žáci umějí, a mnohdy velmi racionálně, sami stanovit, co potřebují - například zda jim více vyhovuje ústní zkoušení nebo by raději psali písemnou práci v prodlouženém čase (třeba i přišli na nultou vyučovací hodinu či po vyučování, aby práci dopsali), zda jim pomáhá, když mohou při výkladu jen poslouchat a nepsat si, protože pak si toho hodně pamatují.
Chápeme-li IVP jako dohodu, pak je také důležité sledovat její naplňování. Proto má smysl, když se učitelé (někdy třeba jen výchovný poradce nebo třídní učitel) dohodnou s rodiči, potažmo žákem na pravidelných schůzkách (nebo jiných formách kontaktu - telefonát či e-mail někdy stačí). V průběhu školního roku je žádoucí sdělovat si, že se daří IVP plnit. A pokud něco nefunguje, jak má, je nutné ihned hledat řešení - změnit postupy, upravit dané opatření nebo třeba jen s učiteli, rodiči i žáky hovořit o důsledném dodržování toho, co bylo stanoveno. Problém někdy tkví v úpravě podmínek učení, ale mnohdy také v příliš povrchním a nepečlivém realizování opatření, jež byla dohodnuta.
Struktura IVP
IVP nemají přesně danou strukturu, neexistuje žádný oficiální dokument, který by školám říkal, jak by měly vypadat. Je ovšem výhodné, když je co nejpřehlednější a co nejbohatěji členěný. V ideálním případě mají školy vlastní dokument pro tvorbu IVP, který učitelé pro konkrétního žáka pouze adaptují (respektive naplní informacemi) v souladu s jeho individuálními potřebami.
Vždy je výhodné, když IVP obsahuje úvodní obecnější část, v níž jsou zmíněny hlavní výstupy z vyšetření ve školském poradenském zařízení. Mnohdy není tolik podstatné uvádět konkrétní diagnózu (ve většině případů nám neřekne, co přesně žák potřebuje), ale spíše je vhodné uvést výčet obtíží, jimž žák v souvislosti s danou diagnózou čelí (například doba soustředění je kratší, má oslabenou krátkodobou sluchovou paměť, čtení mu trvá déle, potřebuje číst vícekrát, aby porozuměl obsahu, psaní mu trvá déle, psací písmo je nečitelné). Součástí obecné části IVP je také informace o době jeho platnosti, výčet vyučovacích předmětů, jichž se týká, případně i některá obecnější opatření, která platí napříč veškerou výukou (například nutnost bezbariérového přístupu, zvětšení písma, uvolňování na WC v průběhu vyučovacích hodin).
Druhou důležitou částí IVP je pak popis opatření pro jednotlivé vyučovací předměty, v nichž žák potřebuje podporu. Někdy se může jednat o drobnou úpravu podmínek, někdy o významné změny. Ačkoli výchovný poradce IVP ve škole garantuje, postupy práce v jednotlivých vyučovacích předmětech musejí zpracovat konkrétní vyučující, aby odpovídaly tématům, jež budou v daném školním roce probírána. Pro jednotlivé vyučovací předměty aktivity popisujeme vždy ve třech oblastech:
1.
opatření, která souvisejí přímo s průběhem výuky -jak žákovi pomůžeme, aby učivu porozuměl, jaké pomůcky a postupy práce může používat;
2.
opatření související s domácí přípravou do školy a plněním domácích úkolů - IVP může znamenat zadávání alternativních domácích úkolů (například vypracování přehledu učiva místo vyplnění několika cvičení v učebnici, poslech audioknih místo čtení povinné literatury), dále je často nutné vyřešit, zda žák za domácí úkol dokončí to, co nestihl ve škole, nebo naopak splní domácí úkol zadaný celé třídě, není možné, aby dělal obojí, učitel musí kvalifikovaně rozhodnout, co mu více pomůže, pokud jde o osvojení a nácvik příslušného učiva;
3.
opatření vztažená k realizaci zkoušení a písemných prací - mezi základní mnohdy patří prodloužení času na práci, předčítání zadání žákovi, ač ostatní si čtou zadání sami, ústní zkoušení místo písemného, umožnění využívání přehledů učiva (pokud je žák používá při běžném učení, potřebuje je pochopitelně i při prověřování znalostí, na něm pak je, aby dané učivo adekvátně aplikoval v zadaném zkouškovém úkolu - tím prokazuje své znalosti), někdy také užití slovního hodnocení místo numerického.
Veškeré popisy postupů práce v jednotlivých vyučovacích předmětech musejí být maximálně konkrétní a srozumitelné. Fráze, že bude dodržován individuální přístup k žákovi, jsou nesmyslné. Celý IVP popisuje tento individuální přístup. To je hlavní princip, z něhož vychází a který je formulován přímo ve školském zákoně. Při vytváření IVP stanovujeme zcela konkrétní cíle, co se žák naučí a za jakých okolností. Snažíme se přitom co nejvíce využívat jeho silných stránek. Je-li někdo nadaný výtvarně, ale nedaří se mu psát souvislé texty, může si výpisky tvořit formou obrázků a popisek. Když někdo umí dobře hovořit, ale čtení a psaní mu činí obtíže, bude mít více příležitostí k promluvám a méně bude psát. Když si někdo pro lepší soustředění potřebuje informace přeříkávat nebo zapisovat, v rámci možností mu to umožníme. Když někoho baví počty, snažíme se mu i informace v dalších vyučovacích předmětech transformovat do údajů o množství nebo těmito údaji podpořit, co se učí verbálně. Bezpochyby lze vymyslet mnoho dalších situací, jen je nutné žáka poznat a ptát se, co mu vyhovuje.
Při popisu opatření je pak zcela namístě, že uvádíme, co žák může očekávat od učitelů, jak mu přizpůsobí výuku i zkoušení. Současně však formulujeme společně s žáky a jejich rodiči, co očekáváme od nich. Domlouváme konkrétní pravidla společné práce. Příkladem může být poskytování individuálních konzultací ze strany učitelů, je-li to nutné, ale na druhou stranu „povinnost“ žáka o tuto konzultaci iniciativně požádat, nečekat, že se postará učitel. Dovolíme-li žákovi používat pro zápisy počítač, musí se nejprve naučit psát všemi deseti prsty a při psaní poznámek se na počítači nesmí věnovat žádným jiným činnostem. Pokud pravidlo nedodrží, nebude smět počítač používat. Žák smí při výuce nahlížet do přehledů učiva, ale musí si je sám pečlivě archivovat, mít v nich pořádek nebo si některé i sám tvořit jako formu domácího úkolu. Rodiče se pravidelně o práci potomka zajímají, docházejí na konzultace, doma kontrolují zadané domácí úkoly a podobně. Vždy je zapotřebí zvažovat věk žáka a co už dokáže samostatně. Někdy je velmi důležité, že ho k takové samostatnosti postupně ve spolupráci s rodiči vedeme.
Zmínila jsem trojici situací, k nimž je žádoucí podpůrná opatření vztáhnout. A nabízí se ještě jedna trojice, o níž je vhodné uvažovat při formulování postupů práce v jednotlivých vyučovacích předmětech. Výčet opatření zahrnuje:
1.
alternativní postupy práce, při nichž popisujeme, jak lze dopad určitých deficitů a obtíží na učení minimalizovat - jinými slovy, jak jinak se žák bude učit, když tradiční způsoby nepomáhají a příliš zatěžují právě ty oblasti, jež má oslabené;
2.
seznam používaných kompenzačních pomůcek, které napomohou rychlejšímu a pohodlnějšímu osvojování učiva;
3.
způsoby, jak budou případná oslabení trénována a posilována - to je někdy více práce rodičů a žáků v domácím prostředí, ale učitelé tomu mohou napomáhat (například volbou vhodných domácích úkolů, které využívají pracovních listů a pomůcek posilujících oslabené oblasti, namísto tradičních domácích úkolů, které plní ostatní žáci, nácvikem pracovních strategií, doporučením vhodných tréninkových programů).
IVP neznamená úlevy!
Někdy se ze škol ozývají hlasy, že když žákům upravujeme podmínky pro vzdělávání, nepřipravujeme je tím na dospělý život. Individuální přístup, na němž IVP staví, je formulován již ve školském zákoně, takže tento argument je lichý z hlediska litery zákona. Neposkytuje-li škola podpůrná opatření, chová se v rozporu s legislativou. Kromě tohoto hlediska je ovšem také důležité si uvědomit, že IVP neznamená úlevy. Jde o úpravu podmínek do takové podoby, aby žák učení zvládal, aby mohl projevit svůj potenciál. Neposkytování IVP může někdy žáka výrazně omezit v jeho možnostech učení, takže mu naopak bráníme, aby se na budoucí život připravoval. V dospělém životě totiž nebude potřebovat psát písemné práce ve stanoveném časovém limitu, zato bude možná potřebovat některé znalosti, které se mu nepodaří získat, pokud pro něj nebudou upraveny podmínky k jejich osvojení.
Prostřednictvím IVP bychom se naopak měli snažit vést žáka k samostatnosti, k uvědomění si svých potřeb a zajišťování podmínek, jak může pracovat navzdory svým obtížím. On se potřebuje naučit vytvářet si pracovní situaci tak, aby ho obtíže rušily při práci minimálně, aby dokázal reflektovat, co se mu daří, kdy potřebuje pomoc, nač si musí dát pozor, možná i které činnosti je lepší delegovat na někoho jiného, a naopak pomoci s tím, co umí a v čem je dobrý. Nikdo z dospělých v okolí daného žáka nemůže říci, co bude dělat za deset dvacet let, zda bude úspěšný. Je ovšem morální povinností těch, kteří se na jeho vývoji a vzdělávání podílejí, aby mu pomohli projít dětstvím a dospíváním tak, aby se mohl co nejvíce rozvíjet a jeho budoucnost byla otevřená.