iLive - navazování vztahů online a jejich offline odraz

Převážně laické domněnky a obavy, že nabídka virtuálního světa sníží potřebu vstupovat do sociálního kontaktu, se také naštěstí nepotvrzují. I za vstupem do virtuálního světa stojí prakticky vždy . Vždyť ani tradiční masové hraní her „po síti“ není bez tohoto motivu. Hráči, často introvertní, zdánlivě nepotřebující jiné jedince, přesto jsou v permanentním vztahu s dalšími hráči. V tomto prostoru vznikají nové příležitosti k seznámení se, které mohou vést i k setkání se ve skutečnosti, pokud geografické podmínky dovolí (Trepte a kol., 2012). Na druhou stranu může vést „zacyklení se“ v pobývání v iluzorním světě virtuálních vztahů k prohloubení sociální izolace (Lo a kol., 2005).

Jedna skupina výzkumníků tvrdí, že z možnosti navazovat a udržovat vztahy na sociálních sítích profitují především , sociálně úzkostní a nejistí a ti, kdo si nedůvěřují a mají nízkou míru vědomí vlastní úspěšnosti a atraktivity. Ti tráví na sociální síti (u nás nejčastěji Facebook) více času než jedinci s opačnými osobnostními charakteristikami. V období dospívání, které je pro utváření identity a sociálních dovedností velmi důležité, mohou tyto virtuální komunikační nástroje sloužit jako tréninkové pole či mezistupeň před vstupem do světa, v němž je běžný častější tělesný kontakt, komunikace tváří v tvář a rozšiřování vztahové sítě fyzickými setkáními (např. Sheldon a kol., 2008). Druhá skupina odborníků se přiklání k opaku – více a snáze komunikují a sociálně zdatní jedinci, kteří sociální sítě vnímají jako další příležitost, jak vyhovět své potřebě projevit se a dát o sobě vědět (např. Peter a kol., 2005).

Oba názory lze akceptovat. Není nutností, aby sociální sítě využívali především ti, kteří mají problémy v reálném světě, a naopak není překvapivé, že ti, kterým se daří ve vztazích a komunikaci , mají rovněž potřebu být aktivní i virtuálně. Zde se setkáváme s tím, jak může vypadat funkční propojení online a offline světa a jejich vzájemné obohacování se do podoby toho, čemu můžeme říkat iLive realita. Ta umožňuje využívat dostupných technologií v reálném životě tak, aniž by vznikaly patologie jako chronické užívání internetu, patologické online hráčství či náhrada skutečných fyzických vztahů vztahy imaginárními v online prostoru. Sem také zapadá teorie o využití sociálních sítí jako nástroje k redukci nejistoty a nácviku vstupu do fyzického sociálního světa. Ti, kdo mají problém navázat vztah „naživo“, mohou první kontakt uskutečnit online. A to se také často děje. Vztahy navázané v prostoru sociální sítě mají nadále podobné charakteristiky jako . Lidem zůstává vlastní potřeba tělesné blízkosti a v případě přitažlivosti a lásky také potřeba stále častějšího a intenzivnějšího skutečného kontaktu. V takových vztazích se pak virtuální svět stává jedním z prostředků komunikace mezi partnery a míra jeho využívání se liší vztah od vztahu.

Zajímavým fenoménem světa iLive je management atraktivity. Přitažlivost ve virtuálním světě je mnohem více ovlivněná tím, co je obecně považováno za . To, co je častěji zobrazováno jako pozitivní charakteristika, bude také očekáváno a vyhledáváno. Mnohé znaky virtuální atraktivity jsou však podobné těm, které připisujeme atraktivitě osobní, fyzické. Výzkumy ukazují, že za přitažlivé považujeme především blízkost názorů a pohledu na svět, smysl pro humor, originalitu a také přiměřenou míru předvádění se. Jestliže se tedy chce jeden zalíbit ve virtuálním světě druhému, volí komunikaci, v níž vyjadřuje podobné názory, jako má jeho protějšek, stylizuje své fotografie a videa podle preferencí, které si během chatování zjišťuje (Šmahel, Veselá, 2006). Pokud touží být vnímán jako obecně atraktivní, stylizuje se do obecně platného ideálu, který každý jedinec, který v prostředí internetu a sociálních sítí pobývá často, dobře zná. Virtuální atraktivita tedy umožňuje větší stylizaci a předstírání než atraktivita v reálném životě. Na tom také mohou vztahy, které se následně posunou do osobního setkání, troskotat. Přehnané přikrášlování sebe sama se tedy nevyplácí.

Není cílem pedagogického působení rozmlouvat dospívajícím navazování vztahů po internetu ani jejich váhu a perspektivu zesměšňovat či bagatelizovat. Je však možné uchopit tento trend jako téma a pomoci žákům a studentům ke předností, rizik a možností, které online seznamování přináší. V rámci mají být odkryta témata možného zneužití osobních informací, stalkingu a kyberšikany, hledání hranic odhalování se (fyzického i mentálního) na internetu, rizika přetvářky a stylizace. Na druhou stranu je nutné hovořit o přednostech, jako jsou možnost naučit se pracovat se studem z navazování nových vztahů, poznat protějšek více ještě předtím, než dojde k fyzickému sblížení, či vyšší počet příležitostí k seznámení.

Svět mezilidských vztahů se proměňuje s novými možnostmi jejich navazování a udržování. Virtuální nástroje zřejmě fyzické, skutečně žité kontakty s druhými nenahradí ani je nijak dramaticky neohrozí. Spíše než bojovat proti masovému využívání nových komunikačních technologií je možné nechat oba světy se navzájem prolínat a věřit v neustávající touhu člověka po skutečných podnětech a vztazích. Přátelské, rodinné i partnerské vazby budou díky novým technologiím jiné, ale nebudou nutně chudší nebo rizikovější. Je možné děti, dospívající, ale i dospělé vést k dovednostem využívat internet tak, aby byl „sluhou“, a ne „pánem“. Toho lze docílit přinejmenším tím, že před jeho možnostmi nebudeme zavírat oči a nebudeme se ho snažit redukovat pouze na edukační a informační nástroj, ale budeme vidět a umět v rozumné míře využít i jeho sociální a socializační potenciál.

ZDROJE