Homoparentální rodiny

Mimo jiné se ukazuje, že jedna samotná osoba v roli rodiče je pro rozvoj dítěte méně výhodná než osoby dvě. Platí to i pro výsledky ve škole. Kus těchto výsledků podporuje selský rozum: výchova dítěte je náročná jak po stránce materiální, tak po té psychické a časové. Při neustálém a téměř výlučném soužití jednoho rodiče s dítětem mají společné aktivity tendenci poněkud upadat do stereotypu, častěji dochází k únavě obou stran. Podpora rozvoje dítěte pak nebývá tak veliká, vyčerpanost rodiče naopak ano. V případě dvou rodičů přece jen mezi nimi dochází k jakési dělbě, takže druhý rodič si může občas odpočinout, realizovat se sám a nabrat tak nové síly i chuť věnovat se dítěti. Každý rodič nabízí částečně odlišné aktivity, takže obě strany se na ně víc těší. Dítě v běžné rodině navíc přebírá podněty od dvou významných modelů a vidí i interakci mezi nimi.

Jednu možnost v této nepřeberné paletě utváření rodin dnes představuje spojení dvou stejnopohlavních partnerů v roli rodičů. Přestože v průběhu času dochází v české společnosti ke zlepšování postojů veřejnosti vůči této minoritě, nechuť vůči homosexuálům a lesbám v některých kontextech spíš přetrvává. Jestliže už jsme vzali na milost, že spolu žijí samotní dospělí, stále v nás zůstává silné přesvědčení, že by takoví lidé neměli vychovávat děti. A jestli jsme fakticky ochotni přijmout dvě ženy v roli matky a tety (v tomto případě jsme navíc stejně absolutně bezmocní a nic jiného nám nezbývá), tak dva muže šmahem odmítáme. A přestože k tomu v reálném životě dochází, bráníme se formálně postavit tyto páry na roveň klasické rodiny. Připomínám obstrukce , ke kterým docházelo a dochází při adopcích nebo při uznání stejných práv ve vztahu k dětem u partnera biologického rodiče v homoparentální rodině.

Pro odborné hodnocení by mělo být zcela irelevantní, jaký máme soukromý vztah k homosexuálům a lesbám. Je naší povinností rozebírat, z čeho pramení naše případné obavy, a hlavně se zamýšlet a věcně zkoumat, jaký dopad má konkrétní uspořádání rodinného prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, na uspokojování jeho potřeb a podporu jeho tělesného i psychického rozvoje. Tedy zda je konkrétní konstelace dospělých v nejlepším zájmu dítěte v reálných podmínkách života. Teprve následně bychom měli hledat vhodná opatření. Někdy bohužel logiku obracíme a reálný život se snažíme naroubovat na ideály, které mu však neodpovídají. Nebo také řešíme primárně potřeby a přání dospělých a zapomínáme, že pozornost musíme vždy soustřeďovat na nejslabší článek, což jsou v tomto případě děti. Stejný problém vzniká, když zaměňujeme ideální představy s realitou života. Děti si zasluhují všestrannou podporu, ať vyrůstají v jakémkoli uskupení dospělých.

Při hodnocení toho, kteří dospělí jsou pro výchovu vhodní, jsme zčásti v zajetí letitých genderových stereotypů, podle kterých je k výchově malého dítěte vhodná pouze matka. Tuto tendenci zdánlivě podporují i vědecká data, jež jsou stále ještě genderově nekorektní, když popisují matku jako jedinou významnou osobu pro dítě, mluví se o mateřské lásce, přilnutí k matce apod. Je to dáno zejména zaměřením výzkumů v minulosti, které se rolí otce při výchově prakticky nezabývaly. Představa muže pečujícího o batole nám tak pořád ještě připadá nepřirozená. A když si máme představit, že v takové „rodině“ budou muži dva, to už je zcela proti všem našim znalostem. Jenže nesporný fakt, že matka dítě porodí a je první pečovatelka, neznamená, že nemůžeme od prvních okamžiků zapojovat do péče i muže. Především když existující výzkumy ukazují, že jsou pro tuto úlohu stejně způsobilí jako žena. A že dítěti tato varianta nepůsobí újmu.

Pokud toho jsme schopni, měli bychom výchovu v různých typech rodin vztahovat k výsledkům dětí v dospělosti. Je pochopitelné, že zatím není příliš velké množství výzkumů dětí vyrůstajících v homoparentálních rodinách, protože jejich počty jsou malé, nicméně ty, které existují, nepoukazují na žádné odlišnosti ve srovnání s ostatními typy rodin.

Rozhodně nemusíme mít obavy, že se z dětí vyrůstajících v homoparentálních rodinách stanou homosexuálové nebo lesby ve větší míře než v běžné populaci. Toto tvrzení navíc postrádá elementární logiku, je spíš demagogickým útokem na nižší city občanů.

Rozhodně nemusíme mít obavy, že se z dětí vyrůstajících v homoparentálních rodinách stanou homosexuálové nebo lesby ve větší míře než v běžné populaci.

Argumentuje se rovněž například tím, že v homoparentální rodině dítě nevidí vzory chování obou pohlaví. Je zajímavé, že totéž stejně vehementně nenamítáme vůči jednotlivým rodičům nebo vůči rodinám, kde je rozdělení rolí jiné než podle těchto autorů obvyklé. I v tomto případě bychom tedy měli takové uspořádání odmítat, a ne mu poskytovat podporu. Jenže jak bychom se mohli podívat do očí všem dětem, které vyrůstají pouze s jedním rodičem a mají problémy vzniklé právě touto situací? Takže i je bychom měli fakticky maximálně podpořit, což ovšem v realitě nečiníme.

Ti, kteří zcela oprávněně propagují tradiční rodinu, by současně měli podpořit i přesné rozdělení rolí rodičů. Jenže současná doba vytváří v řadě rodin chaos. Naplnění rodičovské role tak není dáno výlučně pohlavím rodiče. My se totiž tváříme, že stačí, aby spolu byli muž a žena, a už tím jsou automaticky pro dítě zajištěny optimální podmínky. Přitom je zřejmé, že tomu tak rozhodně není. Role v rodině skutečně není v plné míře dána pohlavím, ale konkrétními osobnostními charakteristikami obou aktérů, jejich představami o životě, dovednostmi i specifickou konstelací v rodině i zkušenostmi z vlastní rodiny. Takže pak i v běžných rodinách známe mámy generály, muže pod pantoflem, otce despoty, otce vařící a uklízející, matky živitelky atd. Muži se všeobecně podstatně víc zapojují do rodinného života a do péče o dítě, zůstávají na rodičovské dovolené, nejsou s to zabezpečit rodinu, mnoho matek naplňuje svůj život budováním profesní kariéry. Neměli bychom také zcela opomíjet nálezy, které signalizují, že v souvislosti se snahou o rovnost obou pohlaví (ovšem patrně také kvůli masovému užívání hormonální antikoncepce u žen a změnám převládajících činností u mužů) dochází k hormonálním změnám, které se mohou následně projevit v měnícím se tělesném i psychickém fungování obou pohlaví. K podobné diferenciaci rolí však dochází též v homoparentálních rodinách.

Nedopadne však zásadní odlišnost v rodinné struktuře na samotné dítě, nebude vyčleňováno z kolektivu vrstevníků, nestane se častěji objektem šikany? Nebál bych se. Dětí, které vyrůstají jen s mámou, s mámou a jejím přítelem a jeho dětmi, chodí k tátovi, který má přítelkyni s dětmi, je řada. Tím se mírně obrušuje nápadnost dalších „odchylek“.

Předškolní děti neřeší odlišnosti, pokud je na ně neupozorní dospělí a pokud přitom nezaujmou negativní hodnoticí stanovisko. Děti přijímají svět takový, jaký jim nabízíme. Občas si všimnou rozdílů v rodinách, ale příliš o nich nepřemýšlejí. Pouze když se rodiče rozejdou, často si přejí, aby byli zase všichni pohromadě. Teprve školní věk a rozšiřování zkušeností a stále výraznější schopnost náhledu na sebe, vlastní rodinu i svět kolem mohou způsobit, že dítě začíná vnímat rozdíly a klade (si) otázky. Na otázky je třeba odpovídat vždy, vhodná je rovněž prevence. Ale na druhé straně bych na tuto skutečnost neupozorňoval mimořádně, spíš mimoděk. Mně osobně připadá perspektivnější přijímat tyto odlišnosti jako běžnou věc, jako jednu z možností.

Neměli bychom zapomínat na podstatný vliv dospělých. Naštěstí už jen z literatury známe neblahý osud „panchartů“. Kdo by dnes řešil, jestli se dítě narodilo v manželství, nebo se osamělá žena rozhodla, že si ho „opatří“. Podobně první černošské děti vzbuzovaly pozornost, dnes je snad nikdo ve zvýšené míře ani nezaznamená. Jestliže je pro hodnocení rodiny pro ostatní dospělé na prvním místě prospívání dítěte, neočekávám, že by homoparentálním rodinám někdo věnoval pozornost. Podle mých zkušeností jde o rodiče nadprůměrně se zajímající a pečující.

Pro poradenské pracovníky platí, že při posuzování jakékoli okolnosti musejí striktně oddělovat profesionální postoje (ty jsou jednoznačně dány aktuálními odbornými poznatky) od soukromých. Ne vždy se jim to daří - pořád jsou ještě tací, kteří z odborné neznalosti, lidské antipatie a stereotypního uvažování odmítají domácí vzdělávání, střídavou péči po rozvodu, vhodnost péče o děti stejnopohlavními páry apod. Totéž platí i pro učitele. I oni by měli například respektovat pojmenování členů rodiny, které používá dítě. Známe z doplňovaných rodin, že některé děti časem začnou říkat „tati“ novému partnerovi matky, přestože jsou informováni, že „Jarda není táta“. Táta je psychologické oslovení, ne biologické. Podobně může být v jedné rodině „mamka“ a „máma“.

Homoparentální rodiny nepředstavují ani pro budoucnost ideál rodiny, leč nejsou známa žádná data z vývoje dětí, která by vysílala varovné signály, že jde o nevhodnou variantu. Z toho vyplývá, že bychom měli vzít na vědomí, že takové dvojice existují a podpořit je úplně stejně, jako podporujeme jiné rodinné konstelace.