Fyzické tresty

Materiál představuje důkladnou (leč vcelku stručnou) přehledovou studii vycházející z výsledků existujících výzkumů a shrnující získané poznatky na uvedené téma. Vzhledem k tomu, že shromažďuje výsledky lékařských i psychologických výzkumů, je vhodný rovněž jak pro poradenské odborníky, tak pro výchovné poradce, učitele a koneckonců i samotné rodiče, neboť i pro řešení otázek výchovy bychom měli aplikovat principy založené na důkazech. Před 20 lety vydala stejná organizace první zprávu ke stejnému tématu. Za uplynulé období přibyly další studie, jejichž závěry je žádoucí reflektovat, a vlastně tak posílit původní závěry.

Zásadní výchozí podněty pro diskusi představuje Úmluva o právech dítěte z listopadu 1989 (v Česku platná od února 1991). Článek 19 hovoří jasně:

Přestože všichni máme představu o tom, co znamená bít dítě, je žádoucí připomenout, že jde o využití tělesné síly, jehož účelem je způsobit dítěti i jen drobnou bolest nebo nepohodu. Určitě sem tak patří i plácnutí přes zadek nebo ruku u malého dítěte či „výchovný“ pohlavek u starších. Máme tedy na mysli jakékoliv bití, které má modifikovat chování dítěte. Řada rodičů výsledky nepochybně odmítne, protože oni přece své děti nebijí. A to, že ho občas plácnou nebo na ně zakřičí, není nic hrozného. Dopady na dítě se nepochybně liší podle toho, jestli jde o jednorázové a spíše symbolické uhození, nebo systematické a leckdy dosti brutální a ponižující bití, nicméně principiálně jde v obou případech o totéž.

Optimální rozvoj dítěte vyžaduje aktivní angažovanost dospělých, kteří je mají naučit mj. akceptovatelnému chování. Cílem je naučit dítě prostředky odpovídajícími jeho věku a vývojové úrovni regulovat své chování, posílit ochranu před nebezpečím, podpořit jeho kognitivní, socioemocionální i exekutivní funkce. Podstatné přitom je převést postupně vnější řízení na autoregulaci. Současně je třeba brát v potaz dobu i společenské podmínky, ve kterých se výchova realizuje.

Metaanalýza z roku 2016 dospěla k závěru, že současná odborná literatura (rozuměj výzkumy) nepodporuje přínos tělesného trestání v dlouhodobém horizontu. Pouze několik starších a menších studií z osmdesátých let prováděných vesměs u rodičů, kteří se obraceli o pomoc s dětmi s poruchami chování, zjistilo krátkodobý subjektivně chápaný pozitivní efekt tělesného trestání.

Velmi často rodiče uvádějí, že tělesný trest je až poslední prostředek – nejprve vysvětlují, odebírají výhody, křičí a teprve pak bijí. Výzkum v rodinách využívající audionahrávky skutečně ukázal, že rodiče využívají nejprve verbální výchovný prostředek, nicméně už po přibližně 30 vteřinách následoval fyzický trest. To poukazuje na to, že rodiče reagují impulzivně a emotivně spíše než promyšleně. Efekt tělesného trestu v uvedené studii byl krátkodobý – 73 % dětí ze vzorku zopakovalo po 10 minutách inkriminované chování.

Longitudinální studie na vzorku 5 000 amerických dětí ukázala, že tělesné trestání batolat bylo spojeno s následným agresivním chováním. Pokud děti ve věku tří let byly bity více než dvakrát měsíčně, vykazovaly v pěti letech statisticky významně vyšší míru agresivity. Podobný vztah je mezi tělesným trestáním v pěti letech a poruchami chování v devíti. Zvýšené množství nevhodných projevů vedlo k vyššímu počtu tělesných trestání. Každá negativní interakce tak posiluje minulé negativní interakce a vytváří komplexní negativní spirálu.

Pro ty, kteří mají v oblibě propojování fungování mozku a konkrétních aktivit, budiž řečeno, že se ukázaly změny v anatomii mozku v souvislosti s výraznějším tělesným trestáním. U mladých dospělých (n = 23), kteří byli dlouhodobě vystaveni výraznému bití, došlo k redukci šedé hmoty v prefrontálním laloku a snížení performančního IQ ve srovnání s kontrolním vzorkem. Podobné výsledky ukázala studie zabývající se verbálními útoky. Studie z roku 2016 zjistila vztah mezi tělesným trestáním a množstvím kortizolu. Vyšší hladiny kortizolu signalizují stres a opět se promítly do následných změn v mozkové architektuře.

Výraznější tělesné trestání souvisí rovněž s takovými charakteristikami rodičů, jako jsou deprese, v minulosti prožité trauma. Depresivní symptomy u matek i otců byly spojeny s negativnějším hodnocením chování dítěte a častějším tělesným trestáním. To vedlo ve zkoumaném vzorku k vyššímu výskytu problémů s chováním v pěti a půl letech.

Jen okrajově se stanovisko zabývá křičením a nadáváním. Hrubé verbální zacházení s dítětem před 13. rokem věku bylo spojeno s vyšším výskytem problémů s chováním a depresivní symptomatikou ve věku 13 až 14 let. Za pozornost jistě stojí, že souběžná vřelost rodičů nezmírnila dlouhodobé spojení přísné disciplíny a problémů s chováním a depresivními symptomy u adolescentů.

Když bagatelizujeme negativní působení ojedinělého plácnutí u malého dítěte, tak si zkusme představit aplikaci téhož u dospělých. Představuji si, jak by dopadl ředitel školy, který by dal pohlavek paní učitelce (nebo naopak) s tím, že má jen jedny nervy a je také jen člověk. Nebo by se mohl zaštítit tím, že jde o výchovný pohlavek, pro který měl jednoznačný důvod (a bylo by možné mu věřit). Mohl by ještě dodat, že paní učitelce se tak moc nestalo a že ochránci práv žen (ve druhém případě ředitelů) s tím moc nadělají.

Je mi také líto, že české odborné společnosti nemají ambice vyjádřit stanovisko k otázkám, které by odrážely úroveň poznání v konkrétní oblasti a z něho vyplývající závěry. Přitom témat, ke kterým lze shromáždit dostatek poznatků a na která pravděpodobně mají jejich členové názor, a dokonce by se shodli, je nepochybně celá řada. Takže pak se vyjadřují jednotlivci a často se v rámci vyváženosti najde odborník s opačným názorem (je lhostejné, že leckdy zastupuje zcela marginální názorový proud) a veřejnost může být ztracená.

Zatímco dřív patřilo fyzické násilí ke standardům řešení řady problémů, u dítěte se snad ani jiné postupy nehledaly, dnes se snažíme najít takové způsoby disciplinace, které budou efektivní a které současně odpovídají poznání 21. století, tedy nebudou např. narušovat důstojnost dítěte. Pokládal bych za ostudu, kdyby ti, kteří mají ovlivňování výchovy dětí v popisu práce, tedy psychologové, speciální pedagogové, výchovní poradci a učitelé, zastávali názory z roku raz dva.

Vzhledem k historickým souvislostem a tradicím pokládám zatím za nevhodné vnucovat v Česku absolutní zákaz fyzického trestání explicitním právním předpisem. Osobně preferuji náročnější cestu vysvětlování a přesvědčování. Samotný zákaz nevede k porozumění. Přitom zrovna v této oblasti je žádoucí, aby se rodiče zajímali o to, jaké současné (alternativní) způsoby prevence i následného vypořádání se s problémy je žádoucí používat. Pokud někdo nevěří, že i v oblasti reakcí na nevhodné chování dochází ke změnám, nechť si prolistuje nějakou přibližně sto let starou publikaci o výchově. Určitě narazí na tehdy legitimní způsoby trestání dětí i dospělých, které mu přijdou velmi nepřijatelné. Možná pak pochopí, že vývoj se nezastavil ani dnes. S podstatně lepší znalostí potřeb dítěte, jeho vývojových možností, ale i měnících se cílů výchovy musíme měnit i používané prostředky.

Pro zpracování článku jsem využil stanoviska Americké akademie pediatrů: SEGE, R. D. a B. S. Siegel. Effective Discipline to Raise Healthy Children. Pediatrics. 2018, roč. 142, č. 6. Dostupné též z: http://pediatrics.aappublications.org/content/142/6/e20183112.