Pojem emoční inteligence použili poprvé v roce 1990 Peter Salovey a John Mayer k popisu emočních vlastností člověka, opravdovou slávu mu ale zajistil Daniel Goleman. Přitom už o několik let dříve Howard Gardner ve svém modelu mnohostranné inteligence, protikladu k tradičnímu chápání inteligence jako jediného faktoru, popisoval schopnost vyznat se sám v sobě a sociální adaptabilitu, tedy dovednosti, které bychom mohli považovat za součást emoční inteligence.
Emoční inteligence
PhDr.
Lenka
Mynaříková,
Ph.D.,
Masarykův ústav vyšších studií při ČVUT v Praze
Emoční inteligence podle L. Shapira nezávisí na tom, jak jsme chytří, ale spíše na osobnostních rysech neboli charakteru. Pro úspěšnost člověka v životě může být mnohem důležitější než zmíněné intelektuální schopnosti, což je jedním z důvodů, proč se v posledních dekádách zařadila mezi oblíbená témata v mnoha psychologických i jiných disciplínách. Ať už se na její význam díváme z pohledu vývojových psychologů, personalistů, manažerů, nebo jednotlivců, kteří u sebe chtějí tuto kompetenci rozvíjet, lze říci, že emoční inteligence je dovedností pro život důležitou, ale v rámci rodinné výchovy, školy i profesní přípravy stále poněkud opomíjenou.
Emoční učení vedoucí k rozvoji emoční inteligence je sice celoživotní proces, klíčovým obdobím je však dětství. V této době probíhá jedna z nejintenzivnějších etap učení, zvláště pomocí nápodoby různých vzorů, děti tedy dělají to, co vidí u rodičů, sourozenců a dalších blízkých osob. Rozvoj emoční inteligence probíhá v rámci socializace již od narození dítěte, nejprve v rodině a dále velkou měrou ve školním prostředí. Dítě se sice rodí s určitými emočními dispozicemi, jeho mozek však umožňuje jejich další rozvoj a zdokonalování. Rané období je v tomto zásadní, protože malý předškolák je zvídavý a otevřený všemu novému, podle E. Eriksona si právě v této době buduje základní důvěru či nedůvěru vůči světu.
Kladné emoční prožitky a vytvoření základní důvěry jsou předpokladem k plnému rozvoji vloh dítěte a vytvářejí základ pro plnohodnotný citový i společenský život v dospělosti. V předškolním věku se začínají rozvíjet sociální, intelektuální, estetické a etické city, je to tedy ideální doba pro osvojování správných postojů k sobě i okolí, k porozumění svým emocím i emocím druhých a také k získání dovedností potřebných pro ovládání emocí a jejich projevů. Sociální city dítě naplňuje nejen vůči okolí, ale také vůči sobě, ve formě tzv. sebecitu. City intelektuální se manifestují právě v radosti z poznávání čehokoli nového, neznámého. Díky estetickým citům dítě zažívá libé pocity při vnímání krásna a navíc také postupně lépe rozlišuje, co je dobré a špatné, a rozvíjí tak své etické cítění.
Vývoj všech zmíněných citových oblastí probíhá přirozeně, zvláště skrze hru - nejtypičtější činnost v dětském věku. Důležitým faktorem pro popsaný emoční vývoj dítěte je podnětnost prostředí, ve kterém vyrůstá. Životní styl rodiny, vzájemné vztahy a projevy náklonnosti i způsob výchovy ústí v emočně bohaté nebo chudé prostředí. Pokud je rodinné prostředí v emoční oblasti podnětné, škola může získané návyky a dovednosti v dětech vhodně posilovat a doplňovat. V opačném případě pak má škola rozhodující úlohu a to, co bylo v rodině zanedbáno, může i přes dominantní vliv rodiny stále pozitivně ovlivnit.
Cílené rozvíjení emočních dovedností ve školním prostředí je tak možné, ale stále není obvyklé. Přitom stejné prvky hry, které umožňují rozvoj emoční inteligence v prostředí rodiny, je možné přenést do školní výchovy a výuky. Hra je přirozeným prostředkem k podpoře důležitých faktorů emoční inteligence, jako je navazování vztahů, prožívání emocí, učení se pravidlům, řešení problémů a konfliktů, rozvoj sebeovládání i sebeuvědomění.
Existuje více pojetí emoční inteligence, například v původní Golemanově koncepci se jedná o souhrn schopností, jako je sebeovládání, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí a sám sebe motivovat. J. Mayer a P. Salovey ji vnímají jako součást sociální inteligence zahrnující schopnost sledovat vlastní i cizí pocity a emoce, rozlišovat je a využívat tyto informace ve svém myšlení a jednání. H. Gardner rozlišoval interpersonální inteligenci, tedy schopnost rozumět druhým lidem, tomu, co je motivuje, jak pracují a jak s nimi lze spolupracovat, a intrapersonální inteligenci, tedy obdobnou schopnost zaměřenou dovnitř, na vlastní osobu. Vůči původní Golemanově teorii se objevují kritické hlasy, jeho pojetí emoční inteligence jako komplexu několika faktorů však můžeme vhodně využít pro ukázku základních kompetencí, které lze v rámci školy i rodiny u dětí vhodně rozvíjet:
1.
Sebeuvědomění - tento faktor označuje porozumění vlastním emocím, fungování svého těla a umění pracovat s tělem jako nástrojem vyjadřování. Díky sebeuvědomění víme, co cítíme, jaké máme schopnosti a možnosti, můžeme své emoce a pocity vyjadřovat a sdělovat druhým se sebedůvěrou. Děti předškolního věku mají již potřebné předpoklady k tomu, aby vnímaly své tělo, smysly, dovedly verbálně i neverbálně vyjádřit různé základní prožitky nebo sympatie. Někdy pro ně však může být těžké emoce pojmenovat nebo o nich hovořit, měly by tedy mít možnost poznat, že veškeré emoce jsou přirozené a je v pořádku je prožívat. Projevování i porozumění základním emocím, jako je radost, štěstí, překvapení, smutek, strach a zlost, lze již v tomto věku pomocí her dobře trénovat a rozvíjet.
2.
Empatie - tuto schopnost, kterou u dětí pozorujeme již během prvního roku života, označujeme také jako vcítění se do druhých a značí schopnost uvědomění a porozumění emocím druhých lidí, schopnost představit si sebe na místě druhého člověka a porozumět stavu, ve kterém se nachází. Mezi 1. a 2. rokem života střídá tzv. globální vcítění druhá etapa, během níž již dítě rozlišuje, že neštěstí někoho jiného není jeho vlastní. Kognitivní empatie se objevuje okolo šesti let, dítě již přemýšlí o situaci, dovede rozpoznat, kdy poskytnout pomoc a jak jednat.
Empatickému jednání se děti nejlépe naučí pomocí nápodoby, tedy pozorováním empatických projevů ve svém okolí. Nejedná se pouze o chování například rodičů vůči sobě, ale také o projevy empatie přímo vůči dítěti. Pokud projevujeme dítěti empatii, učíme ho současně, jak tuto dovednost využívat. V rodině i ve škole je k rozvíjení empatie dostatek prostoru nejen v každodenních situacích, ale také v rámci různých prosociálních her.
3.
Sebeovládání - zvládat pomocí vůle a uvažování své emoce, jednat přiměřeně situaci a potlačit impulzivní jednání jsou další důležité součásti emoční inteligence. Cílem není emoce potlačovat nebo popírat, ale umět je pojmenovat a usměrnit tak, aby jejich projevy byly adekvátní. Díky tomu dítě dokáže naplnit i dlouhodobé cíle a lépe zvládá emočně náročné situace. V rozvoji sebeovládání se opět dobře uplatní příklad rodičů nebo učitele, hraní her s pravidly s důrazem na osvojení pravidel, ale také čtení a přehrávání různých pohádkových příběhů. Různé techniky z dramatické výchovy a dramaterapie se ostatně hodí k rozvoji veškerých složek emoční inteligence.
4.
Motivace - tématu motivace byla věnována řada monografií, je důležitou oblastí ve výchově, vzdělávání i v pracovní sféře. Dovednost klást si cíle a směřovat k jejich naplnění je jedním z předpokladů budoucího úspěchu. Touha poznávat a objevovat bývá malým dětem vlastní. Pokud jim navíc dáváme dostatek příležitostí k vyjádření jejich potřeb a preferencí, nabízíme možnosti volby, empaticky reagujeme a popisujeme jejich jednání a vedeme je k používání „já“, pomáháme vytvářet podnětné prostředí pro rozvoj vnitřní motivace, která je považována za významnější než motivace vnější pomocí odměn a trestů.
5.
Řešení konfliktů v mezilidských vztazích - přirozenou součástí našeho života jsou konflikty, se kterými se snažíme vyrovnávat pomocí více nebo méně úspěšných strategií řešení. Děti řadu strategií přejímají od svých rodičů a jiných dospělých osob opět díky učení nápodobou a tyto strategie pak zkoušejí samy využívat. Pokud jim k vyřešení vlastních konfliktních situací dáme dostatečný prostor, dáváme jim současně i možnost učit se, osvojovat si nové účinné strategie a nabývat spolu se zkušenostmi i větší jistoty v mezilidských vztazích a důvěry v sebe sama.
6.
Společenská obratnost - tento faktor patří mezi další složky emoční inteligence, které predikují budoucí úspěšnost v životě i zaměstnání. Představuje totiž dovednost odhadovat společenské vztahy a situace, umět v nich přiměřeně jednat a využívat společenské dovednosti ke spolupráci, vedení druhých i k vyjednávání a přesvědčování. Základem těchto dovedností je navazování společenských vztahů, které bývá pro některé děti samozřejmostí, zatímco jiné zůstávají v roli vnějších pozorovatelů a do kolektivu se obtížně zapojují. Důležitou roli v navazování vztahů mají verbální i neverbální komunikační dovednosti dítěte, jeho temperament a charakterové vlastnosti, dovednost vnímat druhé, naslouchat jim a přizpůsobit se jim nebo naopak prosadit své názory adekvátně situaci. Takové děti bývají v prvních kontaktech s druhými obratnější a mezi vrstevníky oblíbené a vyhledávané. Rodiče i učitelé mohou v dětech tyto dovednosti podporovat jak oceněním jejich projevů, tak vlastním vzorem, který mohou děti napodobovat. Pro navazování kontaktů a rozvoj společenské obratnosti se všemi jejími složkami jsou opět ideálním prostředkem různé prosociální hry, které zapojují například i kontaktní a neverbální prvky.
Význam rodiny a školy v rozvoji emoční inteligence je tedy více než zřejmý. Vlastní příklad spolu s podporující rodinnou výchovou a zapojením různých her a společných aktivit může významně ovlivnit, nakolik se popsané kompetence u dětí rozvinou. V současnosti již najdeme mateřské a základní školy, které vnímají potřebu emoční výchovy dětí a zařazují do svých osnov různé krátké i dlouhodobé programy zaměřené na emoční inteligenci. Efektivita těchto programů ukazuje, že ani další školy a výchovné instituce se zapojení těchto aktivit do výuky nemusejí bát a mohou je využívat k podpoře zdravého psychosociálního vývoje dětí.
ZDROJE
-
GARDNER, H. E. Multiple Intelligences: New Horizons in Theory and Practice. New York: Basic Books, 2006.
-
GOLEMAN, D. Emoční inteligence. Praha: Metafora, 2011.
-
SALOVEY, P., BRACKETT, M. A. a J. D. MAYER. Emotional Intelligence: Key Readings on the Mayer and Salovey Model. Port Chester, NY: Dude Press, 2004.
-
SHAPIRO, L. E. Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Praha: Portál, 2004.
-
ERIKSON, E. H. Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Portál, 2015.
POZNÁMKA REDAKCE
Podělte se s námi o své zkušenosti s programy zaměřenými na emoční inteligenci. Pište na e-mail radka.mondekova@wolterskluwer.com.