Teorie i výzkumné poznatky, ze kterých vychází praxe poznávání a nápravy specifických poruch učení v oblasti čtení, se v průběhu desetiletí výrazně proměnily – přitom my máme pocit, že jde pořád o totéž. Je pravda, že v projevech se dnešní dyslektici výrazněji neliší od dyslektiků před 30 nebo 50 roky. Zůstávají však stejné výklady, na jejichž základě pak koncipujme nejvhodnější intervence a třeba i modifikujeme vzdělávací politiku? Nepřinášejí nové pohledy na vývoj a učení dítěte podněty i pro tuto specifickou oblast?
Dyslexie – včera, dnes a zítra
PhDr.
Václav
Mertin
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
Reálný horizont našeho obecnějšího uvažování je obvykle dán vlastními zkušenostmi ze školy, informacemi od našich učitelů a reflexemi aktuálních pozvolných posunů praxe, nabízenými a používanými diagnostickými i intervenčními nástroji. Všechny poznatky přesahující tuto dobu a tento horizont pokládáme za důležité pouze v případě, že je musíme uplatnit u zkoušky či v nějaké atestační práci, jinak uznáváme za relevantní jen a jen bezprostřední praxi. Zapomínáme, že každá praxe vychází z nějaké teorie, bez ohledu na to, jestli si to uvědomujeme, nebo ne. Další důvod názorové stability tkví v tom, že používáme stále stejný pojem – dyslexie. Jenže i v případech, kdy se mění pojem (LDE – LMD – ADHD/ADD, dnes v ICD 11 pouze ADHD), jsme přesvědčeni, že jde stále o totéž. Za uplynulá desetiletí bylo sice realizováno množství výzkumů, které