Důležití dospělí a jejich role v životě dospívajících

Mezi důležité dospělé v sociálním světě dospívajících obecně patří rodiče a učitelé. Otec, matka, učitel jsou představitelé důležitých rolí, které patří do edukačního světa dospívajících, protože svou povahou zastupují významné společenské instituce (rodinu, školu). Pro rodinné prostředí je charakteristická intimita a emocionafyzioterapeut lita vzájemných vztahů, ve školním prostředí dominuje profesionalita edukačního působení učitele, zaměření na výkon a spolupůsobení vrstevnické skupiny. Jinak řečeno, učitel je profesionál, rodič jím v tomto smyslu není; učitel je pro edukační působení institucionálně připravován, rodič nikoli; ve školním prostředí působí na jednoho žáka několik učitelů, ale v prostředí rodiny jde o působení zpravidla jedné matky a jednoho otce; ve škole učitel pracuje s jednotlivcem, který je členem školní třídy, v rodině jsou vrstevnické vztahy specifické tím, že jde o vztahy sourozenecké.

Přesto je fenomén důležitých dospělých třeba chápat flexibilně a respektovat, že z hlediska individuálního vývoje jedince jsou jeho důležitými dospělými i jiní dospělí než rodiče a učitelé. Mohou se mezi ně zařadit členové širší rodiny nebo jejich přátelé, vedoucí zájmových kroužků, trenéři aj. Věkový rozdíl nemusí hrát zásadní roli, v pozici důležitých dospělých mohu být pro dospívající jen o několik let starší vrstevníci. Důležitými dospělými mohou pro dospívající chlapce či dívky v rodinném prostředí konkrétně být otec, matka, děda, babička, strýc, teta, rodinní přátelé a známí, jiní příbuzní, starší sourozenci, bratranci či sestřenice; ve školním prostředí jde o učitele, výchovné poradce, školní psychology; v prostředí zájmových a volnočasových aktivit jsou mezi důležitými dospělými trenéři, vedoucí kroužků, starší vrstevníci, pracovníci neziskových organizací, představitelé církve; z jiného prostředí můžeme ještě zmínit rodiče kamarádů či sousedy. Pro dospívajícího je jeho důležitým dospělým ten, kdo projevuje porozumění, příznivý vztah, empatii, důvěru, přijímá ho takového, jaký je, respektuje věkové i osobnostní charakteristiky, předkládá pravidla a hranice, respektuje prostředí vzájemných interakcí, stává se spojnicí mezi vrstevníky a jinými dospělými, podporuje (stimuluje, reguluje) jeho kognitivní , sociální i emocionální vývoj.

Koncept důležitého dospělého počítá s tím, že jeho význam je pro rozvoj chlapce či dívky výjimečný, protože vstupuje do důležitých socializačních procesů, podílí se na rozvoji kognitivních, motivačních, emočních, volních i sociálních charakteristik a rysů osobnosti, ačkoli působení nemusí být rovnoměrné. Porovnáme-li například působení učitele a rodiče ve vztahu ke kognitivnímu rozvoji dítěte ve školním věku, můžeme ve většině případů počítat s intenzivnějším působením učitele (například Krejčová, 2011); v případě emocionálního vývoje se pravděpodobně s výraznějším ovlivněním setkáme u rodiče. V edukační a poradenské praxi jde spíše o to, abychom individuálně důležité dospělé odhalili a porozuměli tomu, jaké místo v určité etapě vývoje jedince zaujímají, a dále jejich působení podporovali.

V psychologických souvislostech počítáme s tím, že edukační působení je optimalizující činitel vývoje dítěte. Avšak ne každé výchovné působení je příznivé pro každé určité dítě, ať už uvažujeme o edukačních aktivitách rodičů, učitelů, či kohokoli jiného. V případě méně příznivých podmínek pro edukační působení určitých dospělých lze počítat s kompenzací, tedy příznivějším působením jiných dospělých. Konkrétně mám na mysli situace, kdy se například v rodinném prostředí objeví komplikované vztahy jednoho z rodičů s dítětem. V takovém případě je možné kompenzační působení druhého rodiče nebo jiného dospělého člena rodiny (babičky, dědečka, strýce, tety aj.), které zabraňuje nebo zmírňuje nepříznivé dopady této situace na vývoj dítěte, na jeho sociální či emocionální rozvoj a jiné složky osobnosti.

Stejně tak je možné a ve školní praxi běžné, že edukační působení jistého učitele může u určitého žáka vyvolávat nepříznivé reakce, jeho nechuť k učení, či dokonce obavy a strach ze školy. V takové situaci může jiný učitel jiným přístupem k žákovi toto individuálně problematické působení kolegy kompenzovat. Domnívám se, že je to možné nejenom v rámci jednoho edukačního prostředí, ale lze uvažovat o vzájemné kompenzaci mezi všemi důležitými dospělými v sociálním a edukačním světě dětí a dospívajících. Na jedné straně interaktivní charakter edukačních procesů a vztahů, ve kterém hrají významnou roli dospělí i děti, kde je důležitou proměnnou společenské a rovněž konkrétní edukační prostředí, na straně druhé koncept důležitého dospělého dávají praxi výchovy a vzdělávání tuto jedinečnou a významnou možnost kompenzace.

Další odpověď na otázku, proč potřebují dospívající důležité dospělé, nacházíme v samotném vývojovém a socializačním rámci dospívání. Dospívání je každopádně determinované postupným zvládáním rozporů. Nejčastěji jsou připomínány rozpory a nerovnoměrnost mezi úrovní biologického, sociálního a psychického vývoje, ale lze také doplnit rozpory mezi rolí a statusem či v hodnotách nabízených a osvojovaných, v sebepojetí a přijímání dospívajících. Rozpory jsou patrné v kognitivních, emocionálních, motivačně-volních i sociálních projevech dospívajících, ve vztazích s dospělými i vrstevníky, do kterých vstupují. Často jsou odlišné u chlapců a dívek.

Dospívání před dospívající klade významné vývojové „úkoly“ (osamostatňování se, nalezení kvalitativně jiného vztahu k autoritám, autentičnost, impluzivnost i proměnlivost prožívání aj.), staví před ně „zásadní“ rozhodování (profesní směřování, volba vzdělávací cesty). Očekává se, že se budou lépe orientovat ve složitém a otevřeném světě, že se vyhnou problematickému chování, přijmou formování dospělé identity, sebepojetí, ustojí změny v prožívání týkajícím se jak intenzity prožívání, tak jeho nové kvality (Slaměník, 2001) atd. Nepřehlédnutelná kritičnost dospívajících odráží jejich kognitivní rozvoj a zároveň se v ní projevují typické sociální a emocionální znaky této vývojové etapy. Přiměřeně rozvinuté emoce a jejich adekvátní projevy ovlivňují sociální a výkonové aspekty fungování jedince. Jsou v přímé souvislosti s prosociálním chováním dospívajících, ale také s jejich sebepojetím a sebehodnocením. Víme například, že autonomní jednání adolescentů vysoce koreluje s jejich pozitivním vztahem k rodičům (Macek, Štefánková, 2006).

Tak bychom mohli pokračovat a poukazovat na to, že pro dospívající jde o velmi obtížné úkoly, s jejichž zvládáním často pomáhají právě důležití dospělí, kteří předkládají pozitivní vzory činností, jednání, způsobů chování v běžných i náročných situacích, kteří dospívajícím vyjadřují podporu a pomoc. Znamená to rovněž nabízet dospívajícím různé alternativy reagování a chování a seznamovat je s očekávatelnými důsledky možného reagování, mluvit s nimi o jejich pocitech a prožitcích. Pro dospívající je důležité, když dospělý dokáže přijmout, akceptovat jejich radost, potěšení, nadšení, obavu, lítost, strach, úzkost, vztek, zlost atd., dokáže jejich emocím porozumět a reflektovat, jaký význam pro ně mají.

Zůstaneme-li ještě u individuálně důležitých dospělých, je vhodné připomenout faktor času. V ontogenezi se důležité dospělé osoby mohou měnit, často aniž ti bývalí ztrácejí na významu (například rodiče v situaci postupné emancipace dospívajících), jen přibývají další, kteří mohou zastiňovat či překrývat působení těch bývalých. Rozsah i/nebo hloubka společně sdíleného času podporuje skutečnost, že tento dospělý je pro toto dítě oním významným. V praxi jsem se setkala s případy, ve kterých se objevovali dospělí, kteří byli v časově omezeném kontaktu s dospívajícím chlapcem či dívkou (například třikrát ročně, i méně), ale šlo o velmi intenzivní vztah. Nelze si všímat jen objemu času, ale je nutné přednostně respektovat individuální význam, který důležitý dospělý pro dospívajícího má.

Sledujeme-li znaky vztahu mezi dospělými a dospívajícími, pomohou nám různé výsledky výzkumných studií, z nichž nejvýraznější charakteristiky interakce důležitých dospělých a dospívajících jsou:

Společné činnosti důležitých dospělých s dospívajícími výrazně směřují k rozvoji jejich vzájemných vztahů i k rozvoji různých činností a dovedností. Společné činnosti mohou naplňovat koncept zóny nejbližšího vývoje L. S. Vygotského (Vygotský, 1976), která může být chápána jako prostor, v němž se dítě blíží k nové etapě svého vývoje, a za určitých podmínek, za podpory dospělého či vyspělejšího jedince, jí může dosáhnout efektivněji a snadněji. Zajímavé edukační souvislosti nacházím při sledování společných zájmových činností rodičů a dětí. Ve výzkumu interakcí rodičů a dětí jsem například zjistila (Gillernová, 2009), že jednou z příznivých podmínek, ve kterých společná činnost směřuje k rozvoji jedince, je rodičovský styl výchovy vyznačující se kladným emočním vztahem a středním nebo silným řízením.

Edukační působení dospělých na děti a dospívající je poměrně složité pro poznávání i intervence, v dospívání je dosti křehké, ale velmi důležité. Koncept důležitých dospělých upozorňuje na určitou část interakce dospělých a dětí, ale může dobře navést k tomu, jak efektivně na dospívající chlapce a dívky působit.