Co jsou to sekty a jak fungují

Jak už bylo řečeno, česká společnost bývá mylně označována za ateistickou. Děje se tak proto, že Češi obecně málo důvěřují institucionalizované podobě náboženského života. Zato zde existuje velká skupina věřících „nevěřících“, kteří sami sebe považují spíše za „klienty“. Tito lidé využívají jednotlivé prvky duchovních nauk, radí se s duchovními učiteli, kouči, kartářkami, homeopaty, léčiteli, bylinkáři aj. Volně pak tato učení kombinují a zase opouštějí. Jejich motivace je obvykle z vnějšího pohledu pragmatická - snaží se využít prvků „dávné moudrosti“ ke zkvalitnění svého života, myšlení, zdraví nebo pracovních výkonů. Konečným cílem je pak dosažení maximální míry osobní spokojenosti. Z pohledu zevnitř však můžeme nahlédnout víru v moc oněch učení, přesvědčení o skrytém potenciálu člověka k dosažení stavu dokonalého štěstí, zdraví, lásky apod. Nejedná se zde sice o víru v nějakou abstraktní entitu ovlivňující náš osud, zastoupenou knězi, chrámy a liturgiemi, jak si „věření“ nejčastěji představujeme, a přesto tu o náboženství hovoříme.

Na první pohled by se zdálo, že takto individuální a pragmatický duchovní život je velmi výhodný. Absentují v něm závazky a dogmata, není třeba se ohlížet na vedení autorit, jediným rozhodujícím hlasem je vlastní intuice a přání. Přesto dříve nebo později může takový duchovní cestovatel, hledač, klient objevit touhu přimknout se k tomu či onomu učení intenzivněji. K dalšímu pokroku ve zvolené nauce pak potřebuje vedení někoho pokročilejšího: učitele, vůdce, kněze nebo třeba šamana. Svou roli v tomto procesu hraje také to, že se tento hledač zatouží více obklopovat lidmi, kteří smýšlejí podobně, a proto se také mohou na své cestě vzájemně podporovat. A takto, vedle zavedených institucionalizovaných náboženských společenství (církve) a výše popsaného individualistického, až klientského duchovního života, vznikají také nejrůznější nová uskupení, společenství a hnutí. Ta bývají lidově označována nálepkou sekty.

Označení sekty v sobě už samo o sobě nese podezření z nejrůznějších negativních jevů: autoritářství, někdy i vykořisťování nebo týrání svých členů, nesvobody, podvodné či manipulativní misie, tzv. vymývání mozků a podobně. Avšak to, co je ve skutečnosti pro takové skupiny typické, je snaha přinášet do společnosti nové duchovní impulzy, obrodit a inovovat její duchovní život. Ne všechna a zdaleka ani ne většina takových uskupení vykazují výše zmíněné negativní znaky, před nimiž je třeba varovat vždy, nejen v oblasti duchovního života. Mnohem vhodnější je proto označovat takové skupiny neutrálním termínem nová náboženská hnutí.

Je třeba zdůraznit, že nová náboženská hnutí nezůstávají novými napořád. Mají samozřejmě svůj vývoj. Postupně se buďto více sbližují s většinovou společností, nebo se velmi často zcela rozpadnou a zmizí. Vždyť i společenství následovníků Ježíše Nazaretského, Siddhárty Gautamy nebo Muhammada ibn Abdilmuttaliba byla v době svého vzniku považována za divné a nebezpečné buřičské sekty narušující zaběhnuté pořádky. Dnes jsou z nich pilíře světového náboženského života: křesťanství, buddhismus a islám. Na jejich základech po celá staletí vznikají opět nová a nová náboženská hnutí volající po duchovní obnově.

Nejvíce negativní pozornosti na sebe nová náboženská hnutí v České republice poutala v 90. letech minulého století. Dnes u nás vznikají, zanikají či se transformují bez větší pozornosti médií a veřejnosti. Vzhledem k nebývalé svobodě, které se v posledních 30 letech těšíme, a zcela volnému přístupu k jakýmkoli informacím hlavně skrze internet jich můžeme počítat i desítky. Možná i vzhledem k nepřeberné šíři dostupné nabídky podob duchovního života už dnes málokteré hnutí dokáže oslovit a přitáhnout více než několik málo desítek, někdy stovek sympatizantů.

A jak tedy takové nové náboženské hnutí funguje? Klíčem k jeho úspěchu je obvykle jedna výrazná zakladatelská osobnost, které se podaří nějak nově, naléhavě a atraktivně zformulovat duchovní cíle pro jednotlivce i celou společnost. Takovému člověku bývají přisouzeny nějaké mimořádné, někdy i nadlidské schopnosti. Vznikne tak ideál hodný následování a z původního zakladatele se může stát vůdce, jemuž jeho následovníci ochotně a dobrovolně předají mnohé kompetence a pravomoci. Někdy jsou ochotni se dokonce zcela vzdát rozhodování i v nejintimnějších oblastech svého života. Takové společenství obvykle dosahuje vysoké míry konformity. Nezřídka se mohou členové přizpůsobovat oblečením, účesem a rétorikou (volený slovník, argumentace). Postupně se sbližují i jejich hodnotové normy a postoje. Takové přizpůsobení probíhá obvykle zcela spontánně, dobrovolně a entuziasticky. Vytváří se společenství s rodinnou atmosférou, které nejednomu členovi může poskytnout důležité sociální zázemí a podporu. Všechny tyto prvky posilují onu příznačnou soudržnost nových náboženských hnutí.

Soudržnost nových náboženských hnutí bývá často posilována také ostrými hranicemi mezi „my“ (členové hnutí) a „oni“ (ti venku). Obvykle právě tyto hranice a konformita členů hnutí vyvolávají největší konflikty s většinovou společností, různá podezření a obavy ze strany rodinných příslušníků, přátel i sousedů. Nejčastěji se tak děje tehdy, když dojde na nějakou formu trhání vazeb s minulostí, např. v podobě opouštění rodinných či přátelských vazeb. Pokud se toto napětí vyostří, může nakonec znamenat i reálné nebezpečí pro vztahy a osoby uvnitř i vně hnutí. Klíčovou roli v řešení takových situací sice obvykle hraje především osobnostní vyzrálost aktérů, ale významně napomoci může i to, zda se v minulosti měli možnost s touto problematikou setkat (například ve škole) a vědí, co mohou v dané situaci očekávat. K tomu, jaká nebezpečí jsou skutečná a která spíše domnělá, se vrátíme opět v příštím článku.