Asistivní technologie ve školství

Za jedince se speciálními potřebami jsou považováni senioři, zdravotně postižení a chronicky nemocní lidé. Podstatným kritériem asistivní technologie je reálná možnost jejího samostatného a nezávislého použití ze strany uživatele, tedy bez přímé či nepřímé asistence jiného člověka. S tím úzce souvisí terminologické vymezování pojmů asistivní, respektive asistenční technologie. Za asistenční jsou považovány takové technologie, jejichž provoz se na jedné straně sice opírá o speciální (mnohdy i přímo asistivní) technologie, na straně druhé se ale rovněž spoléhá na asistenci živého člověka. Hlavním přínosem asistivních technologií bezesporu je, že pomáhají uživatelům překonat jejich handicap. To v praxi znamená zejména nové možnosti komunikace, společenského i pracovního uplatnění a větší nezávislost na okolí.

Z výše uvedeného je zřejmé, že asistivní technologie mají své místo i ve školství, a to především u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Pojem speciální vzdělávací potřeby obvykle vyjadřuje podpůrná opatření a úpravy v přístupech a podmínkách vzdělávání, které jsou jedinci poskytovány navíc oproti většinové části populace. Speciální vzdělávací potřeby mohou vzniknout u různých skupin. Nejčastěji se vztahují k osobám se zdravotním postižením, to je pohybovým, zrakovým, sluchovým, případně postižením kombinovaným, a k lidem se zdravotním znevýhodněním, to je s psychiatrickým a chronickým onemocněním.

Samostatnou skupinu tvoří osoby se specifickými poruchami učení (dále jen SPU) a poruchami řeči (narušenou komunikační schopností). Pojem SPU je někdy chápán v širším rozsahu. Například zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že speciální vzdělávací potřeby mají žáci se zdravotním postižením, zdravotním nebo sociálním znevýhodněním a žáci nadaní.

Jedním z prostředků, které mohou být využity pro větší a jednodušší začlenění žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, jsou informační technologie. Tyto technologie nejsou zatím bohužel využívány v dostatečném rozsahu. Existuje velký deficit například v oblasti přizpůsobených učebních materiálů - prakticky neexistují elektronické verze běžných učebnic a dalších školních učebních materiálů, které by bylo možno rychle a efektivně přizpůsobit potřebám žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

Cílem využívání informačních technologií ve vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je zejména zlepšení jejich znalostí a dovedností a dosažení takových výsledků vzdělávání, kterých nelze dosáhnout použitím běžných metod, respektive lze jich dosáhnout jen obtížně a s vynaložením většího úsilí žáků i pedagogů. Informační technologie mohou být využity jako kompenzační pomůcka konkrétního zdravotního postižení (například počítač s hlasovým výstupem pro nevidomé), jako plnohodnotný pracovní nástroj umožňující osobám se zdravotním postižením vytvářet produkty, které lze uplatnit na trhu, a také jako nástroj sociální komunikace umožňující osobám s postižením komunikovat navzájem i s osobami bez postižení. V některých případech může tato komunikace probíhat dokonce takovým způsobem, že samotný fakt zdravotního postižení při ní nehraje žádnou roli a ani nemusí být jejím účastníkům znám (například v prostředí sociálních sítí o sobě účastnící sdělují jen to, co sami chtějí).

Je všeobecně žádoucí, aby moderní technologie byly ve vzdělávání žáků se specifickými vzdělávacími potřebami využívány co nejefektivněji, na úrovni dosaženého poznání a soudobého technologického pokroku. Všichni, kteří na vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami nějakým způsobem participují, by měli být informováni o aktuálně dostupných technologiích vhodných k podpoře jejich vzdělávání na současné úrovni informatického, pedagogického a speciálně pedagogického poznání. Jedná se o široký okruh osob zahrnující nejen učitele základních a středních škol, ale také školní psychology a školní speciální pedagogy, výchovné poradce, pracovníky pedagogicko-psychologických poraden a speciálně pedagogických center, zdravotníky, sociální pracovníky a jiné. V tomto výčtu nelze opominout ani rodiče, kteří primárně zodpovídají za výchovu a vzdělávání svých dětí.

Větší roli by mohly hrát také organizace sdružující osoby se zdravotním postižením, které mají praktické zkušenosti s informačními a asistivními technologiemi vhodnými pro osoby s daným typem zdravotního postižení. Při kategorizaci způsobů využívání informačních technologií ve vzdělávání lze použít různé přístupy. Všeobecný přehled oblastí využívání informačních technologií ve vzdělávání lze uvést například takto:

Metody a postupy používané v konkrétních případech zdravotního postižení lze také řadit pod jednotlivé „pedie“ běžně používaného dělení speciální pedagogiky, to je informační technologie v tyflopedii (osoby se zrakovým postižením), surdopedii (osoby se sluchovým postižením), logopedii (osoby s narušenou komunikační schopností), somatopedii (osoby s tělesným postižením), psychopedii (osoby s mentálním postižením), ve speciální pedagogice osob s kombinovaným postižením a ve vzdělávání žáků se specifickými vývojovými poruchami učení nebo chování. Samostatnou skupinou je také využití informačních technologií v etopedii (osoby s poruchami chování a emocí) včetně diagnostiky poruch chování v kyberprostoru.

Při rozvoji konkrétních znalostí a dovedností žáků pak pedagogové raději užívají členění aplikací informačních technologií podle učiva - aplikace pro rozvoj čtení, psaní, počítání, jemné motoriky, jazykových dovedností, slovní zásoby, komunikačních a sociálních dovedností, relaxační aplikace a jiné.¹⁾