Agresor jako oběť vlastní agrese

Agrese je téma, které si v psychologii získalo velkou pozornost. Existuje nespočet teorií, které se snaží vysvětlit, jak a proč agrese vzniká. Někteří autoři zdůrazňují vliv vrozené dispozice, jiní pokládají za hlavní determinaci situací.

Mezi teorie vysvětlující agresivitu coby vrozenou determinantu patří například teorie Konrada Lorenze, který agresi vysvětluje jako instinkt, tedy jako přirozenou součást lidské výbavy. V literatuře se také objevuje pojem autoritářská osobnost, kterou charakterizuje agresivita, konformita, dogmatismus. Podobný pohled zaujímá například americký psychiatr Scott Peck v knize Lidé zla.

Další teorie k agresi přistupují jako k reakci na stres či na frustraci. Výzkumy ukazují, že se agresi velmi lehce učíme, velmi lehce ji napodobujeme. Bylo prokázáno, že situace může téměř každého proměnit v agresora, což dokládají výzkumy Stanleyho Milgrama či Phillipa Zimbarda či události ve věznici Abu Ghrajb. Je namístě připomenout, že agresor se často nepohybuje v pásmu psychopatologie jako spíše v pásmu morální a duchovní nezralosti (Kolář, 2001) a může se jím stát téměř každý.

„Myslím, kdo má co činiti se slabými a bezbrannými, je vždy v nebezpečí, že z něho vyřítí se všechny divoké a hrubé pudy i vášně, poněvadž nemají protitlaku lidí stejně silných...“ Těmito slovy komentuje Friedrich Wilhelm Foerster (in Bendl, 2003, s. 39), německý filosof a pedagog, hrozby pro všechny silné a autoritativní jedince. Právě těm na rozdíl od slabých hrozí podle autora ohrožení těla i duše. To je ve shodě se současnými odbornými názory.

Dopady na agresora se promítají do roviny psychické, behaviorální i sociální. Dochází k postupné změně kognitivního vnímání. V literatuře se mluví o potlačení kognitivní kontroly u agresorů. Jedinec tedy přestává vnímat, co je spravedlivé a kdo je viník. Tomu napomáhá i fakt, že jedinec oběti nálepkuje, dochází k tzv. relabelingu a tím k dehumanizaci. Buberovo JÁ-TY se mění na JÁ-ONO. Jazykové aspekty řeči zde hrají výraznou roli (Zimbardo, 2005). Postupně agresor ztrácí jakýkoli nadhled a přisuzuje vinu za celkovou situaci oběti (Ireland, Ireland, 2003). Kognitivní zpracování a jeho změna je považována za jeden z hlavních pilířů nápravy agresora (Serin et al., 2013). Jedinec chovající se agresivně si osvojuje externí locus of control, tedy externí místo řízení. Přestává mít pocit, že on sám je svým vlastním pánem. Spíše se vnímá tak, že je tažen (ne)přízní osudu a za vzniklou situaci nenese žádnou odpovědnost (Goodman et al, 2007).

Otázka souvislosti mezi šikanou a sebevědomím agresorů není jasná. Některé výzkumy (Hubbard, 2006 či Patchin, Hinduja, 2010) zdůrazňují, že je to právě nízké sebevědomí, které ústí v agresivní chování. Naproti tomu jiní autoři zdůrazňují, že naopak vyšší sebevědomí zapříčiňuje agresivitu.

V literatuře se objevuje pojem potenciál v novosti. Tento termín vysvětluje postupné změny v chování agresorů. Ti dokážou být s rostoucí délkou agrese stále vynalézavější ve způsobech možného potrestání oběti. Důvodem je právě jejich nulová předchozí zkušenost. Fakt, že se jedinec nemůže opřít o zkušenosti, osvobozuje a dává nové možnosti (Zimbardo, 2005).

Jedinec si osvojuje agresivní chování jako normu, která se stává trvalým vzorcem chování. Důležité je, že své chování odlehčuje humorem, což mu napomáhá snižovat případnou úzkost a stres (Zimbardo, 2003). Jedinec se častěji stává členem marginálních sociálních skupin. Maladaptivní formy chování vedou u chlapců k vyšší kriminalitě a delikvenci v dospělosti, u dívek se taková souvislost neprokázala. Nicméně Říčan uvádí, že dívky, které se šikany dopouštěly, se v dospělosti chovaly krutěji ke svým dětem (Říčan, 1995).

Morální vyspělost jedinců, kteří iniciují šikanu, dosahuje nižších úrovní, než je obvyklé u jejich vrstevníků (Chen, Howitt, 2007). V literatuře se objevuje také termín morální infekce. Posunutí a snížení morálních hodnot se kolektivem velmi rychle šíří (Bendl, 2003). Touto problematikou se blíže zabýval L. Kohlberg. Výsledky jeho studie neukázaly signifikantní vztah mezi morálním vývojem a delikventním chováním. Potvrdily ovšem teorii Hanse J. Eysencka, která vysvětluje morálku coby socializované chování. Morálka probíhá na základě klasického podmiňování. Dle této teorie podmiňují extraverti méně efektivně, protože si neosvojí optimální interní kontrolu nad antisociálním chováním. Nejrizikovější skupinou z hlediska pravděpodobnosti antisociálního chování se podle uvedených výzkumů zdají neurotičtí extraverti. Výzkum ukazuje složitost této problematiky a odkazuje na řadu dalších proměnných, které mohou hrát roli (Aleixo, Norris, Lau, 2000).

Je obvyklé, že si jedinec, který se chová velmi krutě v určitém prostředí, vytvoří jiný vzorec chování pro jiné prostředí, kde se může chovat láskyplně, lidsky, přívětivě. Dochází k jeho změně identity. To je uváděno také ve vzpomínkách potomků nacistických dozorců v koncentračních táborech, kteří své rodiče popisují jako milující bytosti. Ve shodě jsou poznatky z praxe pedagogicko-psychologických poraden, které se často setkávají s neochotou rodičů připustit, že jejich dítě, které je doma tak hodné a milé, by bylo schopno šikanovat spolužáka (Kolář, 2001).

Z literatury vyplývá, že jedinec, který se chová agresivně, nedokáže efektivně řešit stresové situace. Jakožto optimální strategii volí vyhýbání, což může mít fatální následky v podobě sebevražedných pokusů. Z výzkumu J. Woodamse (2007) vyplývá, že jedinci, kteří mají přímou zkušenost se šikanou, vykazují signifikantně vyšší stresový skór, mají větší problémy s regulací emocí a jsou celkově méně psychicky odolní.

Na první pohled překvapivé může být také to, že tzv. agresoři dosahují vyšších skórů na škále depresivity než jedinci v šikaně neangažovaní (Woodhams, 2007). Ukazuje se, že mladí agresoři jsou z hlediska suicidálních pokusů rizikovou skupinou. Sebevražda, která je sama o sobě projevem autoagrese, pro ně představuje únik z jinak bezvýchodné situace (Mallett, 2012).

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že agresivní jedinci potřebují odbornou pomoc stejně jako jejich oběti. Prioritou pedagogů, vedoucích pracovníků, trenérů, výchovných poradců či školních psychologů by měla být prevence šikany a nabídka odborné pomoci všem „postiženým“, kteří s ní přišli do styku. Důležité je vyvarovat se zjednodušujícímu rozdělení aktérů šikany na dobré a zlé. Právě agresoři jsou často oběti špatných rodinných systémů a vztahů.

ZDROJE