ADHD u dívek - čtyřikrát jinak

Nadeau a Quinn (2006) popisují čtyři typy děvčat s ADHD (děvčata figurující v tomto článku by se k nim dala přiřadit):

Helenka (3. třída) je velmi živé a upovídané děvče. Je neustále v pohybu, má potíže se školní prací, má problém vydržet vyučovací hodinu. Přestože se učitelka snaží výuku dívce přizpůsobit, je pro ni velmi náročná. Téměř neustále mluví, její příběhy jsou plné fantazie a dobrodružství. Posluchač často neumí rozlišit, jestli si vymýšlí, nebo mluví pravdu. Velmi ráda je středem pozornosti. Když si jí nikdo nevšímá, pozornost si vynucuje křikem a předváděním se. Přestože je velmi společenská a je vždy ráda v kruhu kamarádek, ve 3. třídě s nimi začíná mít problémy. Děti s ní nechtějí být, protože je nepustí ke slovu, vyrušuje je a také je mnohokrát zklame svým lhaním. Učitelka i rodiče pro ni měli dlouho pochopení, v poslední době jsou však jejím chováním také vyčerpáni. Helenka si negativní reakce okolí uvědomuje, uráží se, čím dál více se předvádí a shazuje ostatní, projevuje se negativisticky.

Po důkladném rozhovoru s maminkou a učitelkou, ve kterém jsme rozebíraly příčiny dívčina chování a možnosti, jak potížím předcházet a jak s nimi pracovat, jsme se pustily do práce s Helenkou. Protože je velmi tvořivá a má velkou fantazii, zvolila jsem jako cestu dramatickou výchovu. Její potíže mezi dětmi v poslední době narostly do té míry, že jsme začaly nejdříve pracovat individuálně a až postupně ji zařadily do skupinky.

Proběhlo osm setkání, na kterých jsme společně vyráběly Knížku o Helče. Z každého našeho setkání vyplynula jedna stránka, která byla reflexí společné práce i podnětem pro domácí rozhovory a hry s rodiči. Všechna naše setkání byla motivována detektivním příběhem, ve kterém Helenka pátrala po ukrytém pokladu.

Během setkání jsme postupně pracovaly prostřednictvím dramatických her na těchto tématech:

Pozorné naslouchání jako základ komunikace. Hned na začátku jsme narazily na náročný úkol. Helenka měla velké potíže naslouchat druhým. Využívaly jsme tedy hry a techniky, které vedou děti k naslouchání – pohyb pouze na určitý signál, střídání se při vyprávění příběhu, hry na reportéry apod.

Empatie. Helenka se učila zastavit se a vnímat pocity druhých lidí (mě, rodičů a sourozenců). Pracovaly jsme hodně s maňásky, kteří dívce pomáhali vyjadřovat pocity, využívaly jsme také fotografie lidí v různých situacích – dabovaly jsme je, přehrávaly scénky a hlavně jsme se dále zdokonalovaly v pozorném naslouchání.

Předvídání reakcí druhého člověka. Helenka měla často potíže odhadnout, jaké reakce vzbudí její chování. Pomocí maňásků jsme přehrávaly modelové situace a dbaly na postup – zastavit se, zmapovat situaci, pozorně naslouchat, snažit se vcítit, přemýšlet, jak se druhý bude cítit, a až pak jednat. Toto téma Helenku moc bavilo díky zařazení her a cvičení do detektivního příběhu. Musela řešit hádanky týkající se pocitů a situací.

Rozhovory. Na dvou posledních setkáních jsme vedly rozhovory a přehrávaly situace. Důraz jsem kladla, kromě výše uvedeného, na oční kontakt a střídání se v komunikaci.

Po zhruba dvouměsíční individuální práci nastoupila Helenka do dramatického kroužku, ve kterém se popisovaná témata rozvíjela prostřednictvím dramatických her. Helenka už spoustu činností znala, byla tedy jistější, klidnější. Navíc děti, které navštěvovaly kroužek déle au kterých byla rozvinuta empatie, se staly Helence přirozenými učiteli. Helenka navštěvuje kroužek velmi ráda, nově rozvinuté principy často využívá mezi dětmi, do školy je však přenáší velmi pomalu a snadno sklouzává ke stereotypům.

Snažíme se Helenku posilovat, dáváme jí prožít zodpovědnost, hledáme s ní její silné stránky. Důležitou součástí spolupráce je i častá komunikace s rodiči, učitelkou a průběžné předávání informací, postřehů, pocitů.

Andrea navštěvovala 9. třídu. Přestože u ní byla ve 3. třídě diagnostikována porucha pozornosti bez hyperaktivity (ADD), byla výbornou žákyní. Vždy skvěle připravená, snaživá. Rozhodla se, že se přihlásí na gymnázium. Hned na začátku 9. třídy se začala intenzivně připravovat, jenomže narazila na své limity. Bylo toho na ni najednou moc, nedokázala se soustředit a velmi ji to trápilo. Její psychický stav zpětně ovlivňoval její schopnost soustředit se. Andrea byla velmi vyčerpaná a nešťastná, žila ve velkém stresu, protože najednou nedokázala plnit nároky. Doposud se to s pomocí maminky a za každodenní alespoň dvouhodinové práce dalo zvládnout. Teď už se nezvládala učit podle svých představ. Byla přesvědčená, že na gymnázium se nemůže ani hlásit, že by to byla ostuda.

S Andreou jsme nejdříve celou situaci důkladně rozebraly. K rozpoutání komunikace nám pomohla tvorba mentální mapy jejího problému. Postupně jsme si povídaly o jednotlivých částech mapy a vytyčily hlavní cíle naší společné práce:

Na začátku práce nám velmi pomohla knížka J. F. Taylora Jak přežít s hyperaktivitou a poruchami pozornosti (Portál, 2012). Andrea také díky ní pochopila příčinu svých potíží a přestala se obviňovat z neschopnosti. Důležité bylo, aby byl celý proces velmi pozvolný a přizpůsobený Andreiným aktuálním potřebám.

Velmi prospěšné byly pro ni také e-learningové kurzy projektu Nautilus (nautilus.scio.cz). Poznala díky nim svůj styl učení a „učila se učit“ efektivně. Andrea potřebovala také pomoc s plánováním a organizováním času. Inspirativní pro ni byly odkazy na portále www.literacyportal.eu, který mimo jiné využívala k procvičování paměti a pozornosti. Na každém setkání jsme se učily jednoduché relaxační techniky. Andrea začala chodit na kurzy tai-chi, což jí velmi prospělo. Začala lépe vnímat své tělo, učila se soustředit na přítomný okamžik.

Samozřejmě jsme se průběžně věnovaly i jejímu sebepřijetí a hledání silných stránek. Andrea se v průběhu několika měsíců začala zklidňovat, opět začala zvládat nároky v předmětech, které si stanovila za prioritní. První kolo přijímacích zkoušek se jí nevydařilo, na druhý pokus se však dostala na gymnázium v sousedním městě, což považovala za velký úspěch. Andrein případ je velmi specifický v tom, kolik sil vynaložila na to, aby se naučila lépe žít s poruchou pozornosti. Velkou roli v tom hrála její silná motivace k cíli (studiu) a velká podpora rodiny.

Hance je 12 let, seznamuji se s ní, když navštěvuje 7. třídu. Osloví mě její maminka, která se velmi trápí Hančinými projevy. Odmalička byla Hanka spíše jako kluk, preferovala chlapecké hry, nesnášela dívčí oblečení. Problémy řešila rvačkou. Byla velmi prudká a hlučná. Ve 2. třídě u ní bylo diagnostikováno ADHD a specifické poruchy učení. Vždy se však řešily pouze její výukové potíže. S příchodem puberty se však její projevy ještě více zvýrazňují, je velmi negativistická a hrubá na ostatní. Maminku také velmi trápí její naprosté zanedbávání osobní hygieny a sklon k nepořádku. Ve škole není mezi učiteli ani spolužáky oblíbená. Nemá teď žádné zájmy, volný čas tráví zavřená v pokoji u počítače. Maminka má pocit, že se Hančino chování zhoršilo také kvůli tomu, že se trápí a není spokojená sama se sebou, a chtěla by jí pomoci.

Nejdříve jsme s maminkou rozebíraly Hančin život a také život celé rodiny, povídaly jsme si o vzájemných vztazích, o jejím vnímání a přijímání dcery. Hledaly jsme pozitivní momenty v Hančině životě a věci, které je v životě pojí, v čem jsou si podobné. Mamince také velmi pomohlo objasnění problematiky ADHD. Říkala, že to nikdy nebrala příliš vážně a že teď konečně začíná chápat některé projevy dívčina chování.

Následovalo několik setkání s Hankou. Nejdříve byla velmi obezřetná a uzavřená, postupně se nám podařilo najít společné téma – bojové umění, které Hanku už dlouho zajímá, ale nikdy neměla odvahu to vyzkoušet. Našly jsme spolu kroužek kung-fu, ve kterém ještě byla volná místa. Podpořila jsem Hanku a ona získala odvahu do kroužku zatelefonovat a přihlásit se. Rodiče byli příjemně překvapeni a souhlasili. Po několika trénincích však její nadšení opadlo, začala chodit pozdě. Když jí cviky nešly, urážela se a odcházela. Velmi pomohl rozhovor s trenérem, který Hanku podpořil.

Zároveň jí stanovil pevné hranice, ale vždy si na ni našel čas. Tréninky byly dvakrát týdně. Hanka začala doma běhat a cvičit, což také napomohlo k tomu, že byla sama se sebou spokojenější, našla svůj cíl a smysluplnou činnost. Zároveň jí bojové umění pomáhalo ve vnímání sebe sama a zaměřování pozornosti. Stále byly patrné výkyvy v její aktivitě, někdy se stávalo, že tréninky bojkotovala.

Jednou na našem setkání velmi nadšeně povídala o tom, jak před nimi vždy trénují malé děti, jaké hrají výborné hry a jak se jim trenér věnuje. Domluvily jsme se, že se zkusí trenéra zeptat, zda by mu mohla s těmito dětmi pomáhat. Začala tedy navštěvovat dětskou skupinu a stala se oblíbenou instruktorkou. Její živelnost a přímost byla dětem blízká. Tato zodpovědná úloha Hance velmi prospívala a sama se začala při sportu více snažit. Problémy ve škole však stále přetrvávaly. Mezi spolužáky se její pozice nezlepšila, její prospěch byl spíše podprůměrný. Velká změna však nastala doma. Rodiče pochopili podstatu Hančiných problémů a začali s ní a jejím ADHD spolupracovat, ne bojovat proti. Hanka je teď mnohem spokojenější a klidnější, sbírá síly na další životní změny a úkoly.

V jejím případě bylo zásadní nalezení smysluplného zájmu (sportu), který dívce pomáhá po všech stránkách. Pomoc v dětské skupince jí poskytla zážitek odpovědnosti a osobní důležitosti. Důležité bylo také pochopení jejího problému.

Adéla navštěvovala 5. třídu. Odmalička ji okolí považovalo za velmi zvláštní. Byla neustále zasněná, jakoby duchem nepřítomná. Ve školní práci měla velké výkyvy. Některé dny ji vůbec nezvládala, jindy pracovala relativně bez problémů. Stejně tak se projevovala ve vztahu ke kamarádkám. Některé dny pro ně byla veselou společnicí, jindy si jich ani nevšimla. V 5. třídě se však potíže začaly stupňovat. Učivo už zvládala velmi těžce a vztahy s kamarádkami byly velmi narušené. Začala pociťovat samotu a beznaděj, začal se u ní projevovat negativismus vůči rodičům, uzavírala se a přestávala se snažit v jakékoliv oblasti.

Se školními potížemi pomohla dívce podpora asistentky a učitelky – obě začaly intenzivněji využívat postupy práce, které vyhovují dětem s poruchou pozornosti. Vše jsme probraly s maminkou, aby také mohla s dcerou podobně pracovat při domácí přípravě. Přestože Adélčiny potíže ve škole byly stále veliké, bylo patrné určité zlepšení. Při našich společných setkáních jsme se zaměřily na uvolnění jejího napětí, na práci s jejími pocity. Vzhledem k tomu, že byla velmi uzavřená, staly se nám velkým pomocníkem fotografie. Nejdříve jsem jí ukázala několik fotografií, které dokumentovaly některé události mého předešlého týdne. Domluvily jsme se spolu, že by také mohla pořídit několik fotografií, které by zdokumentovaly, co prožila. Adélka trochu rozpačitě souhlasila.

Další týden opravdu přinesla rozsáhlý soubor fotografií, prohlížely jsme je a povídaly si. Všechny zobrazovaly detaily jejího domova. Díky nim se opravdu rozpovídala o rodině, domově, kde trávila veškerý čas mimo školu. Nikam jinam nechodila. Domluvily jsme se, že si budeme hrát na reportérky a budeme fotit i další místa. Postupně se nám tak podařilo povzbudit Adélku k opětovnému zájmu o okolí. Focení se pro ni stalo velkou vášní. Přesvědčili jsme ji s rodiči, aby se přihlásila do fotografického kroužku. K Vánocům dostala nový fotoaparát.

Začala chodit do mé podpůrné skupinky pro děti zaměřené na rozvoj sociálních dovedností. Jednou jsme v ní uspořádali prezentaci jejích fotografií. Děti to velmi bavilo a několik z nich se k fotografování přidalo, což bylo pro Adélku velmi povzbuzující. Přestože měla se školní prací poměrně velké potíže, její psychický stav se velmi zlepšil. Stále to byla zasněná Adélka, ale díky tomu, že poznala své silné stránky a cesty, jak komunikovat s okolím, nebyla už tolik uzavřená a začínala navazovat nová přátelství.

Tyto čtyři kazuistiky dokazují, jak odlišné mohou být projevy ADHD/ADD u děvčat. Zaposlouchejme se do jejich příběhů a vydejme se s nimi na cestu.