Zdravý rozum

Až na výjimky se nesnažíme poznatky tohoto druhu nahrazovat vírou. Jenže v oblasti sociálních věd je situace mnohem komplikovanější v tom, že vykládáme podstatně složitější jevy. Navíc máme k dispozici jen minimum nesporných faktů, zpravidla používáme určité interpretace , realitu zachycujeme pomocí konstruktů, neznáme individuální příčiny problémů, takže je pouze vykládáme a připisujeme (koncept kauzální atribuce). Při nejasnosti výkladu však "zdravý rozum" často podporuje opakovaná osobní zkušenost a dále fakt, že výzkumné poznatky odborných disciplín nebývají jednoznačné a dovolují rozmanité interpretace , takže vlastně i jednotlivá zkušenost se jeví stejně validní jako výsledky seriózního výzkumu.

Podobný účinek má i skutečnost, že existují doporučované a po určitou dobu jedině správné vědecky odůvodněné praktické postupy, které jsou následně odmítány a za nějakou dobu opět v širším kontextu brány na milost. To v očích veřejnosti relativizuje i další nesporná tvrzení. "Zdravý" rozum je rovněž podporován skutečností, že podobné názory zastává dlouhodobě mnoho lidí - někdy i proto, že prvoplánově vedou k výsledku. Ve všech podobných případech bychom však neměli dávat přednost selskému rozumu před fakty. Jenže pojem "zdravý rozum" používáme ještě v jiném a pro mě zcela pozitivním významu. Předpisy, normy, tedy zákony a vyhlášky, stanovují určité způsoby řešení. Jde o normativní vypořádání se s realitou v dané konkrétní době. Přitom je leckdy zcela zřejmé, že na konkrétní případ vůbec nejsou zapotřebí nebo na jeho řešení absolutně nestačí nebo se nehodí. Co v takových situacích, kdy zcela jasně vidíme, že naplnění předpisu v praxi je v daném případě absolutní nesmysl?

V ojedinělých případech musíme postupovat podle analogie, podle citu, podle vyhodnoceného nejlepšího zájmu dítěte, tedy vlastně podle zdravého rozumu. Někdy je v této souvislosti třeba i porušit existující předpis. Takové případy budou patrně zcela výjimečné; pokud by jich mělo být víc, signalizovalo by to, že předpis není dobrý a je potřeba ho upravit v souladu s požadavky života. A přestože byrokracie je rezistentní a zákonodárci pomalí, musíme v případech, kdy se opatření týká dětí, požadovat poněkud operativnější jednání. Velmi často se v nejrůznějších proklamacích zaštiťujeme nejlepším zájmem dítěte, ale pokládám za hrozné, když všichni zúčastnění kývají hlavou, že je něco špatně a zároveň že se nedá nic dělat, že to tak je, protože jinak to neumožňuje předpis. Když se jedná o dítě, je pro mě tato varianta mravně nepřijatelná.

Z odborného hlediska bych od prvního dne pokládal za vhodného španělsky mluvícího asistenta. Jenže na něho chlapec nedosáhne ani dnes, protože nemá doporučení školského poradenského pracoviště. Neumím si představit, že poradna bude zjišťovat, že chlapec neumí česky. Bude toto zjištění dostačovat pro výraznější pomoc? Nebo se z něho po poradenské diagnostice stane těžký dyslektik? Nepředpokládám, že se najdou rodiče, kteří přijedou do cizí země, chtějí zde zůstat a okamžitě nevyhledají intenzivní jazykový kurz pro své dítě. Patrně i škola měla naléhavěji požadovat, aby chlapec někam chodil na výuku češtiny, možná měla s rodiči hledat vhodnější řešení školního začlenění, měla hledat vlastní školní nebo školské zdroje. Jenže dnes je jedno, kde vzniklo eventuální pochybení. Jde o dítě, které vyžaduje zvláštní pomoc, předpis nepředpis.

Víme, že dobrá psychická pohoda pomáhá i při úzdravě somatických problémů. Opakování ročníku ze zdravotních důvodů se jeví jako vcelku vhodná varianta. Chlapec tak bude mít více času a energie na řešení zdravotních problémů a nebude se muset tolik zatěžovat nemalými nároky druhého stupně. Rodiče přicházejí na konci května s touto variantou, chlapec jí rozumí a souhlasí, podobně škola. Jen je prý zapotřebí doporučení. Od lékaře je k dispozici naprosto samozřejmě. Pedagogicko-psychologická poradna však prý chce chlapce vyšetřovat. Navíc s termínem až v září, tedy přibližně po třech měsících. Obojí se mi jeví jako nesmysl, zdravý rozum žádné psychologické ani pedagogické vyšetření nepotřebuje. Do jakého ročníku nastoupí chlapec v září?

Určitě nejde o nejbolestnější události, na jiných místech předcházejících čísel tohoto časopisu jsem uvedl několik dalších a patrně i závažnějších případů. Jde např. o děti, které vyrůstají ve všestranně nevhodném prostředí, a naše úsilí něco změnit se vyčerpává množstvím nefunkčních (jistě však formálně správných) opatření či plánů. Měsíc prodlevy se dá pochopit, ale když nevhodná situace v rodině trvá měsíce a nic se neděje, měli bychom poskytnout faktickou pomoc s mnohem větší účinností. Vůbec se pak nedivím, byť nesouhlasím, že se občas někdo vzepře a řekne, že tyto neúčinné postupy nebude podporovat, a řeší případ až násilným způsobem. Podstatná část však rezignovaně odejde, opakovaně se vzpírají jen jednotlivci, které pak s chutí označíme za kverulanty. Leckdy tímto přístupem plýtváme veřejné prostředky a zároveň plíživě podkopáváme důvěru lidí v demokratické principy této společnosti.

Ještě mnohem víc mě však trápí situace dětí, které nám dospělým dávají výrazné signály o tom, že se jim nevede dobře, a my nereagujeme vůbec nebo jen tak, že to je věc rodičů nebo že by dítě mělo navštívit poradnu, případně se léčit. Třeba sebepoškozování vztahujeme ke složité rodinné situaci, osobním problémům dítěte (velmi často oprávněně), psychické poruše, ale současně bagatelizujeme situace, kdy dítě pravděpodobně stejně reaguje na problémy ve třídě, ostrakizaci, masivní urážející esemesky, šikanu od spolužáků, výrazně negativní vztah k učení a strach z učitele apod. Totéž platí pro případy, když se dítěti mění chování, výrazněji zlobí, omezuje sociální vztahy, přestává komunikovat, je smutné, zhoršuje se mu prospěch. Učitel se nemůže stát lékařem nebo psychologem ani speciálním pedagogem, jeho hlavní poslání leží jinde, na druhém stupni ani všechny žáky hlouběji nepozná, nicméně měl by se umět angažovat i v případě podobných problémů. Je to totiž i v zájmu vzdělávacích pokroků žáka, tedy podstatného kritéria účinnosti práce učitele. Navíc je to "lidské" a ani tento rozměr by učitel neměl opomíjet.

Úřední postup tedy sice leckdy nevede k žádnému výsledku, ale odpověď na případnou kritiku či stížnost je neprůstřelná: my jsme nepochybili, postupovali jsme ve shodě s předpisy. Předpisy se pak zaštítíme, i když zdravý rozum vyžaduje zcela odlišné řešení. Předpokládaný problém použití nestandardního řešení spočívá v tom, že očekáváme, že méně standardní a nepředpisové řešení budeme muset hájit, vysvětlovat, že je nepodpoří vedení školy, zřizovatel nebo inspekce či jiný kontrolní orgán. Takže si raději nepálíme prsty a postupujeme striktně podle předpisů. (Uznávám, že striktním naplněním předpisů se leckdy také bráníme proti chronickým stěžovatelům.)

To je ve vztahu k ochraně zájmů dítěte neoddiskutovatelná povinnost rodičů, jejíž naplňování bychom jim neměli vyčítat, současně však i učitelů, výchovných poradců, metodiků prevence, pracovníků OSPOD, odborů školství a pochopitelně i odborných pracovníků poradenského systému, tedy všech, kteří zodpovídají za naplňování nejlepšího zájmu dítěte. Věřím, že tyto instituce nebyly zřízeny pouze proto, aby dohlížely na dodržování předpisů, aby vytvářely různé posudky, plány podpory, výkazy o činnosti a rozmanité statistiky, ale především aby v okruhu své působnosti fakticky dbaly o prospěch dítěte. Rozmanité kontrolní orgány také sice musejí konstatovat porušení předpisu, když k němu dojde, současně by však měly zohlednit, když prospěch dítěte převáží negativa plynoucí z narušení předpisu. Ve škole představuje takovou osobu, od které se odvíjí ochota učitelů chovat se podle zdravého rozumu, ředitel školy. Míra našich obav z riskování a rozhodování v rozporu s předpisem se zvyšuje i tím, že si uvědomujeme, že někdy skutečně můžeme vyhodnotit okolnosti mylně a dojde k chybě. Patrně nikdo nechce zvýhodňovat některé osoby neoprávněně, ale stejně si myslím, že je přijatelná cena, když se s těmi, kterým pomůžeme, sveze i někdo, kdo nás ošidí, zneužije naši vstřícnost apod.

Naštěstí je i ve školství mnoho učitelů a ředitelů, kteří chápou, že předpis vyjadřuje v té době převládající právní mínění a vytváří mantinely, ve kterých se mají pohybovat. Jestliže však existují velmi závažné důvody pro porušení, neměli bychom váhat. Vždy budou existovat případy hodné zvláštního zřetele, které se budou zcela vymykat. Někdy jen stačí, abychom při nejednoznačnosti výkladu zvolili tu variantu, která je příznivější zájmům dítěte nebo rodičů. Samozřejmě opět riskujeme, že nadřízená autorita prosadí názor opačný, ale jestliže učitelé sami prohlašují, že při výkonu učitelství jde o poslání, tak v této chvíli bych je chytil za slovo. Alibismus a ustrašenost k naplňování poslání rozhodně nepatří.

Měli bychom být schopni vysvětlit a zdůvodnit, proč postupujeme odlišně. I etické principy práce odborníků kladou zájem klienta na nejvyšší místo. Je však třeba připustit, že pohled odborníka musí být silnější než hodnocení úředníka.