Zase ta pravidla...

Jedno z posledních vyjádření paní admirálky směřovalo ke kvalitě současných žáků. Vypadala upřímně, když hovořila o tom, že úroveň znalostí současných maturantů je na stejné laťce jako úroveň dřívějších deváťáků. Konečně z úst nejvyššího důstojníka zaznělo něco, co kapitáni i řadoví lodníci říkali zprvu opatrně a posléze nahlas. A dost často a později i naštvaně. Sám bych rád přidal myšlenky, které mi běžely hlavou, když jsem minulý týden četl a vypracovával posudek vedoucího práce na zajímavou diplomku o vývoji maturit od roku 1867. Je to vskutku inspirativní, avšak smutné čtení o cestě z kopce dolů. Vím, je nesprávné srovnávat nesrovnatelné, dnešní osmnáctiletý žije ve zcela jiném světě a má jiné kompetence. To až jindy, to chce jistě více času...

Paní admirálka ovšem svoje překvapení směřovala opět více ke školám, vzdělávacím programům a obsahu učiva než k rodičům a samotným žákům. A zde je podle mého soudu zakopaný pes celého problému. Skutečně není na vině filozofie jednotlivých vzdělávacích programů či samotná kurikulární reforma. O ní můžeme debatovat, nacházet zlepšení či jiné cesty, ale stejně odvážně budiž řečeno i ono B, když už bylo řečeno A o snižující se úrovni.

Jaké má možnosti kapitán lodi a jeho lodníci (a prosím všechny pedagogické alternativce, asertivní maminky i prosté protiškolní rebely, aby mi věřili, že uvažuji o slušných školách s odpovídajícími metodami a vedením...), když rozvolnění pravidel či individualistické pojetí života dosáhlo takové úrovně, že začne být pro společnost do budoucna ohrožující? Stížnosti, právníci, neustálé osočování pedagogů či jasná dehonestace školy jako takové. Nevypluje zase za chvíli na povrch, kolik lodníků opustilo svoje lodi, přitom se na svoji práci dlouze a svědomitě připravovali? Nebojím se napsat, že cesta k vědění, moudrosti a znalostem není přímočará, jednoduchá a bez obětí. Nevolám po bezduchém memorování a přikyvování za každou cenu. Ale jeden regionálně blízký zřizovatel či jeho právník řekl na jaře ředitelům, že jakkoli posuzovat domácí přípravu žáků jim nepřísluší, neboť se to neděje ve škole. Zlý sen?

Vím, přemýšlení o pravidlech, jejich nastavení a dodržování patří k mým častým tématům. Článek píši na terase rakouského penzionu a v hlavě mi běží, proč zde v zillertalském údolí stačí na vlakovém přejezdu upozornění, že prostě může jet vlak. Odpovědnost je přeci na každém soudném člověku a také nikoho nenapadne tam v nepravou chvíli vjet. Dokonce přes koleje ženou hospodáři krávy na pastvu a večer domů. Vím, že je nesrovnatelné porovnávat zdejší lokálku s rychlovlaky. Je to citlivé téma, připomínat nešťastnou Studénku na severní Moravě, která v jednom desetiletí zažila dvě železniční tragédie. Jen mi to nedá nahlédnout právě tímto prizmatem na pravidla.

Mnohý český rodič příliš o pravidla nestojí, pokud jakýmkoli způsobem omezují jeho dítě. Kdy potom v jeho životě připustíme, že nějaká pravidla existují? Řidič kamiónu ve Studénce vjel na červeně svítící železniční přejezd po 9 sekundách. Možná bylo pod jeho důstojnost dodržovat pravidla. Nečeká nás to probůh u našich současných žáků, jejichž rodiče stále silněji odmítají, že by se jejich dítě mělo čemukoli podřídit a přizpůsobit se? Není již namístě říci, že je to skutečně cesta do pekla?

Jsem velice rád, že admirálka dokáže formulovat svoje myšlenky jasně a nebojí se pojmenovat věci, které nejsou příjemné. Jen věřím, že svoje proklamace bude směřovat i k jiným cílovým skupinám - rodičům, členům školských rad, zřizovatelům či inspektorům. Ti všichni dohromady s pracovníky škol zajistí, že vzdělávání našich dětí bude kvalitní, že žáci budou vybaveni odpovídajícími kompetencemi (či si je nahradí jiným výrazem, pokud jim toto slovo nevyhovuje). Zatím se zdá, že onen pověstný Černý Petr zůstává pořád v ruce stejným lidem.