Z finalistů se stala skvělá parta

Každé ráno nabírám na cestě do práce autem kolegyni. Když jsme vystupovali z vozu, žádal jsem ji o pomoc s dortem a dětským šampaňským, které jsem měl pro děti připravené. Překvapilo mě, když mi odvětila, že pro všechno dojdeme později. V tu chvíli mi došlo, že se asi něco chystá. Očekával jsem pár nejbližších kolegů s něčím dobrým na zub. Možná si kvůli mně, pomyslil jsem si, přivstalo i vedení školy. Ve skutečnosti si přivstalo mnohem více lidí. Po otevření dveří od školy mě překvapilo cca 200 dětí, které skandovaly mé jméno, a do připraveného košíčku mi každý z nich vhodil jeden řízek. Moje třída mne o něco později překvapila nádherným dortem a ještě krásnějším osobním dopisem.

V první řadě celé své třídě 8. A a ostatním žákům naší školy. Ti mě nominovali a ti vymysleli vše, co jsme ve všech kolech prezentovali. Já sám jsem jen sklízel plody toho, co především Bára, Verča a Míša z mé třídy zasely. Nejen v anketě, ale v celé mé učitelské kariéře mi pomáhá kolega Štěpán Ježek. Nebýt jeho, určitě bych nedělal tolik věcí nad rámec svých pracovních povinností. Myslím, že se výborně doplňujeme. Jeden z nás vymyslí něco nového, druhý ho podpoří a výsledkem je nácvik divadelního představení, několik výletů do Národního či Vinohradského divadla, vytvoření facebookového školního profilu, odpolední promítání MS v hokeji pro děti i rodiče v budově školy a plno dalších aktivit, které děti baví, a možná i díky nim nás vnímají pozitivně. Od oznámení nominace říkám, že v anketě jsem neměl figurovat já jako jednotlivec, ale měli nás přihlásit jako dvojici. Zapomenout nemohu ani na ostatní kolegy, především osazenstvo našeho kabinetu - Zdeničku, Ivču, Janču a Vaška. Jen díky dětem a těmto lidem se těším každé ráno do práce. Kdyby na mně spokojenost s nimi nebyla znát, určitě bych se v anketě Zlatý Ámos neobjevil.

Ve škole prakticky nic. Pokud se děti rozhodly mne do soutěže nominovat, tak snad pro můj přístup, moje chování a způsob mé výuky. Na tom jsem tedy nic neměnil. Změnou ale rozhodně byl náhlý zájem o mou osobu. Nebyl jsem zvyklý rozdávat rozhovory, objevovat se v rozhlase či v televizi. Minimálně moje maminka a babičky z této změny mají určitě radost.

Nic podobného nevnímám. Ve třídách funguji stále stejně jako před vítězstvím. Kolegové si ze mě utahují také stejně jako dříve. Kolega Ježek mi ráno vařil kávu ještě dříve, než jsem se stal Zlatým Ámosem, takže žádná změna.

Nominace a průběh všech kol byl samozřejmě v režii dětí. Vedení školy mi vyšlo vstříc ve všech organizačních záležitostech. Bez jakýchkoli problémů mě uvolňovali ze školy, když se konalo některé ze soutěžních kol. I nyní po vítězství mi vycházejí vstříc a nevyčítají občasné zásahy do výuky přítomností televizních štábů, novinářů nebo nějakou mou výjimečnou absenci. Od některých dalších účastníků soutěže vím, že to není na všech školách zcela samozřejmé.

Ze všech cen mám radost. Nejvíce asi ze zájezdu do Legolandu od CK 2. Nakonec nás jede téměř 50 z celé školy, na to se moc těším. Na druhém místě bych zmínil poukaz na ubytování na zámku Berchtold. Na jeho využití se velmi těším, protože ihned po soutěži jsme s ostatními finalisty naplánovali zářijový sraz právě na tomto překrásném místě. Myslím, že z nás finalistů se stala skvělá parta lidí, a proto se na setkání s ostatními velmi těším.

Vítězství v regionálním kole, postup do finále a nakonec celkové vítězství.

Mou finálovou charakteristiku tvořilo cca 200 dětí z celé školy. Netuším, který z žáků má na svědomí právě tuto větu, proto nevím, komu vaši žádost o vysvětlení přeposlat.

Důvod byl zcela prozaický. Dokončil jsem vysokou školu a vybíral své první zaměstnání. Nic konkrétního jsem neuměl, praxi v žádném oboru jsem neměl. Jediné, co jsem měl, byl diplom z pedagogické fakulty. Nenapadl mne žádný jiný obor, kterému bych se mohl věnovat. Proto jsem tedy nastoupil jako učitel na základní školu s myšlenkou okamžitého odchodu, pokud by se naskytla nějaká lepší příležitost. Po pár týdnech jsem ale věděl, že hledat jinou pozici nemá smysl. Místo před tabulí mě uchvátilo natolik, že si již jinou práci představit nedovedu.

Určitě je dobré, aby učitelé, kteří své práci věnují více času, byli odměněni více než ti, kteří učí z toho důvodu, aby mohli být odpoledne a celé léto doma. Jistě je dobré odměnit více ty „lepší“ učitele. Jenže kdo je to ten „dobrý“ učitel? Všechna kritéria, podle nichž lze toto hodnotit, jsou podle mého názoru neměřitelná. Mám obavu, aby se celý systém kariérního řádu nezměnil v pouhý hon za kredity a body za jednotlivá školení, která si někteří půjdou jen „odsedět“. Žádná lepší varianta mne ale nenapadá, proto i přes některé výhrady patřím spíše k zastáncům kariérního řádu.

Děti, které se chtějí něco nového naučit, přátelská atmosféra ve sborovně a vedení školy, které nechá učiteli určitou míru svobody v rozhodování a v hledání té správné cesty k žákům.