Vzdělávací politika přece není jen to, co dělá ministerstvo...

Debata mě příliš nepřekvapila, v podstatě se potvrdila naše základní očekávání. Výchozí přesvědčení, se kterým jsme formulovali hlavní směry, se v diskuzi potvrdilo. Tím přesvědčením je skutečnost, že u nás není společenská poptávka po nějakém radikálním přebudování vzdělávacího systému, že na takovou změnu nejsme připraveni a že je spíše nutné stavět na tom, co už máme, zlepšovat to a vyhodnocovat, co by se mělo postupně změnit. Překvapilo mě příjemně, že debata vzbudila značný ohlas a zájem. Také to, že se do ní podařilo vtáhnout aktéry, kteří se většinou podobných debaty neúčastní.

Vždy jsem vnímal deficitv interakci mezi ministerstvem a kraji a obcemi. To významně měníme. Vzdělávací politika přece není jen to, co dělá ministerstvo, ale také to, co dělají územně správní celky a další složky, které jsou mimo přímou možnost řízení. Je potřeba se dohodnout na základním směřování.

Je mi líto, že existuje jen malá schopnost vidět průřezová zastřešující témata. Podíváte-li se na nejčastější námitky vůči přípravě strategie, zjistíte, že vycházejí ze soustředění se na tu kterou konkrétní jednotlivost, kde dotyčný působí (například „Ve strategii není nic o školní družině.“). Je důležité odpovědět si na základní otázku: Má strategický dokument definovat několik směrů a v každém si stanovit obecně přijímané priority, na které se soustředíme? Nebo to bude soupis všech institucí a požadavků? Jsme přesvědčeni, že je dobré udržet jistou míru obecnosti (ale ne vágnosti). Stát má mít omezený počet skutečných priorit.

Co vnímám jako problém, jsou časté povzdechy učitelů nad stavem společnosti, světa. Je však těžké udržet prestiž učitelského povolání, pokud se učitelé budou bát světa, ve kterém děti žijí. Je skutečností, že dnešní děti tráví hodně času na Facebooku. Přemýšlejme, jak toho využít, jak propojit technologie se vzděláváním. Nemůžeme změnit to, jak se vyvíjí svět. Ale měli bychom se s tím naučit pracovat.

Podstatné je, že se začalo veřejně mluvit o kariérním systému, ne o kariérním řádu. Návrh se připravuje dlouho, ale představa o něm se postupně vyvíjí. Šlo nám o to, aby se z kariérního systému nestal návod, jak se učitel může stát ředitelem. Kariérní řád tak byl někdy vnímán. Rozhodně by měl být vícerozměrný. Za prvé musí umožňovat profesní rozvoj jak učitele, který chce nějakou dobu dělat svoji práci na stejné úrovni, tak i toho, který se chce specializovat a věnovat se některé z těchto systémových činností (hodnotitel, metodik, člen expertní skupiny). Za druhé by měl být rozdíl mezi počátečním obdobím působení učitele a plně zapracovaným učitelem. A za třetí – kariérní systém by se měl stát složkou profesního rozvoje učitele a součástí standardů učitelské profese, to znamená, že by měl definovat, co má naučit fakulta a co se má získat praxí. To jsou tři principy, na kterých kariérní systém stojí.

Detaily budou ještě diskutovány. Koncept, který vznikl, je nový. Naším cílem je mít do konce příštího roku finalizovány výstupy projektu a v návaznosti na to začít kariérní systém v roce 2015 zavádět do praxe (což bude vyžadovat novelu zákona o pedagogických pracovnících). O těchto změnách diskutujeme také s odbory. Dosud není vyřešena návaznost na systém odměňování učitelů. Nejde o objem peněz, které budou k dispozici, ale o princip jejich rozdělování. Do jaké míry budou výsledky učitelů využívány pro běžné odměňování, nebo zda to bude bonus navíc. To v tuto chvíli nevíme. A nezávisí to na tom, kolik budeme mít peněz. Kariérní stupně jsou vnímány z hlediska státní certifikace. Otázkou je, zda se má kariérní systém stát podkladem pro změny v pravidlech odměňování. Na to v současné době nemáme odpověď.

Jsem zastáncem pluralitního systému a nevidím na velkém počtu asociací nic špatného. Určitá forma zastřešení existuje v unii CZESHA. Ze strany státu je třeba nově promyslet způsob, jakým jsou věci ve školství konzultovány. Najít cestu k tomu, jak více vtáhnout územně samosprávní celky do vytváření vzdělávací politiky... MŠMT je tu od toho, aby komunikovalo se všemi. Atypické u nás je to, že nemáme žádný systém registrace učitelů a neexistuje o něm žádná jednotná představa. Systém registrace učitelů je záležitost, o které se pravděpodobně bude mluvit v souvislosti se zaváděním kariérního systému.

Také jsem se s tímto výkladem setkal. Směry strategie nejsou řazeny podle důležitosti, ale podle určité míry obecnosti. První tři jsou balíkem systémových věcných témat ve školství. Na konci jsou podpůrná témata organizační a procesní. Učitelská profese je ovlivňována systémem řízení i obsahem vzdělávání a organizačními věcmi, a proto bylo toto téma zařazeno doprostřed. Všechny linie jsou ale stejně důležité.

Při zpětném pohledu se na tomto případu ukazuje, že nám chybí Národní program vzdělávání (dále jen „NPV“). Rámcové vzdělávací programy vznikaly tak, že je vytvořila profesní skupina příslušného stupně školství. U nás jsou navíc profesní skupiny v rámci systému pedagogických pracovníků navzájem neprostupné. Striktní oddělení kvalifikačních požadavků přispívá k určité míře nepochopení.

Náš návrh základního strategického opatření je vytvořit NPV, který je vepsán v zákoně z roku 2004. Získali bychom tím určitý mandát pro budoucí revize RVP po roce 2020. Je důležité nastavit tuto posloupnost a zásadní změny RVP by neměly být prováděny bez předchozí diskuze o rolích jednotlivých stupňů škol.

V současné době mladí lidé, kteří jdou studovat vysokou školu, přicházejí většinou z odborných škol. Došlo k posunu kurikula a je potřeba vytvořit novou „střechu“. Zároveň chceme definovat strukturální opatření, která udělá stát, ale vnímám to jako politický dokument, to znamená, že se bráním představám, že strategie by měla rozhodnout o obsahu vzdělávání. Do strategie vzdělávací politiky promlouvá spousta lidí z různých oborů a rezortů. Vedle toho by měl být jako kvalifikační rámec národní program vzdělávání, od kterého by se měly odvíjet RVP. Přílišná míra specializace přestala veřejnosti vyhovovat. Měly by být lépe odladěné role jednotlivých stupňů vzdělávání.

Dalším problémem je poměr vyšší odborná škola – bakalářské studium. Není uznáváno dosažené vzdělání. Chtěli bychom zvýšit prostupnost v tomto směru. Rozhodně bych neodepisoval vyšší odborné školy. Jistě se bude snižovat počet studentů, ale vzniká prostor pro nové obory a možná pro posun toho, co je dnes na úrovni středního školství. Je potřeba přemýšlet o nových možnostech!

Toto je nové téma, a to i ve světě. Stejně jako u nás, i v řadě jiných zemí tato diskuze teprve začíná a hledá se řešení.

Bohužel tím, že nebyl kvalitní systém plánování kapacit vzdělávací soustavy, došlo k tomu, že řada mateřských škol byla v minulosti zrušena. Zároveň ale víme, že po roce 2015 by školky i za současných kapacit měly být bez problémů dostupné (podle demografické projekce). Víme také, že nejsme schopni do roku 2015 vybudovat takové kapacity, které by byly aktuálně potřeba. Nejsme v tuto chvíli schopni nabídnout lepší řešení převisu poptávky nad nabídkou než dětské skupiny. Víme, že je to operativní řešení na dva tři roky. Pokud se nezmění předpokládaná situace, problém po roce 2015 odpadne.

Cílem je zabránit tomu, aby se v budoucnu opakovaly takové výkyvy v kapacitách. Proto chceme vybudovat kvalitní systém řízení plánování kapacit, kde budou dostupné informace pro kraje, obce... Musíme na věci nahlížet v horizontu 10–20 let. Otázkou například musí být, jestli se to, že uspoříme několik miliard na provozních výdajích, vyplatí s ohledem na střednědobý výhled a nutnost infrastrukturních investic. Dětská skupina není plnohodnotnou alternativou školky, ale pro lidi, kteří mají reálný problém, je toto opatření přínosné.

V rezortu máme velmi kvalitní statistickou službu, ale detailnější zpráva, na kterou se ptáte, k dispozici není. Důvodem je ochrana osobních údajů. Pracujeme s počty odmítnutých žádostí o předškolní vzdělávání, ale nejsme schopni tento údaj propojit s jinými databázemi, takže nemůžeme zjistit potřebná data. Nejsme ani schopni zjistit, zda do školky chodí právě děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, které by to nejvíce potřebovaly. Do budoucna se uvažuje o možnosti motivačních projektů, ale problémem je ochrana osobních údajů – chybí nám dostupná data.

Diskuze o tomto je u nás hodně složitá. Musím říct, že když jsem přítomen debatám v jiných zemích, zjišťuji, že průměrné názory v České republice odpovídají dřívějším dobám. Část zdejší diskuze mentálně uvízla v 70. letech. Často slyšíme volání po směrných číslech a fakticky po státním plánování.

Dnes je zřejmé, že se musí hledat vztah všeobecného a odborného. Ale je třeba ujasnit si, co chápeme pod pojmem všeobecný! U nás to vnímáme jako humanitní, jenže tak to není. Znamená to i přírodovědné vzdělání, znalosti matematiky, porozumění technologiím... To, že jsem schopen pochopit technologii, není výsadou absolventa průmyslovky. Měl by toho být schopen i absolvent gymnázia.

Často se v diskuzi zaměňuje rovina institucionální (co je profil školy) a co je v kurikulu. Na řadě odborných škol je velmi silná všeobecná složka. V praxi je u absolventů odborných škol nejvíce postrádána schopnost mluvit cizím jazykem. Škola by měla vychovat dostatečně sebevědomé, kreativní lidi, kteří se sami o své zaměstnání postarají. Nebudou čekat na příležitost, až jim někdo místo nabídne, ale stanou se např. živnostníky.

Řešíme to. Naším cílem bylo zrovnoprávnit ředitele s jinými kategoriemi vedoucích zaměstnanců. Standardně to funguje tak, že když je vedoucí zaměstnanec odvolán z funkce, je mu zachován pracovní poměr u té organizace, kde působil, nebo má nárok na odchodné.

Tohle ředitelé nemají. Novela to řeší tím způsobem, že zřizovatel by se musel rozhodnout vyhlásit konkurz. Pokud by ho nevyhlásil, automaticky by se prodlužovalo funkční období ředitele. Pokud by ho vyhlásil a ředitel by neuspěl, vztahoval by se na něj režim odvolaného vedoucího zaměstnance. To znamená, že by měl nárok na místo nebo odstupné.

Vnímáme ale jeden limit českého systému – máme hodně škol a mnoho zřizovatelů. Tím je v řadě případů ztížena mobilita ředitelů. Všichni ředitelé určitě netouží být do konce života ředitelem na jedné škole. Tohle by měl zprůhlednit kariérní systém.

Přiznám se, že nevím, jestli to v zákoně má být. Z mého pohledu by legislativa měla být zdrženlivá v tom, jak upravuje obsahové věci ve vzdělávání. To spadá do sféry pedagogické autonomie a nemělo by se o tom rozhodovat hlasováním v parlamentu. Spíše bychom měli to, co je v zákoně a v RVP, nějakým způsobem protnout a revidovat v NPV. A tam by měly být uvedeny obecné cíle vzdělávání. Vidíme tedy čtyři obecné cíle vzdělávání – osobnostní rozvoj, příprava na život občana ve společnosti, udržování kultury společnosti a příprava na zaměstnání nebo podnikatelství, které by měly být reflektovány v kurikulu. Například příprava na občanství se dnes velmi podceňuje.

Můžu mluvit jen za sebe – jsem v různých pozicích v oblasti vzdělávání od roku 2000, prošel jsem všemi úrovněmi systému. Naučil jsem se, že je nutné být vděčný za každou věc, která se povede a trošku pomůže. I za maličkosti. Teď mám radost, že se podařilo dotáhnout novelu vyhlášky o školské dokumentaci, která je připravená k podpisu. Provedla audit výkazů ve školství a rušíme desetinu výkazů, které se ve školách vyplňují. Mám radost, že se zahájila solidně diskuze o Strategii 2020. Zdá se, že bude možné dospět ke smysluplným prioritám vzdělávací politiky.