Vysoká incidence syndromu ADHD a jeho komorbidních poruch v dětské populaci

Ne vždy se však tyto diagnózy podaří zjistit včas a kolikrát k léčení bohužel nedojde. U zmíněných poruch dochází často k perzistenci, z které vznikají negativní následky nejen pro samotné jedince, ale i jejich blízké okolí. Měla by být šířena mnohem větší osvěta mezi rodiči, pedagogy, vychovateli a všemi, kteří jsou v kontaktu s dětmi z prvních školních tříd či prvního stupně základních škol.

Dle zahraničních i našich publikovaných výzkumů dochází k přetrvávání uvedených poruch ve 40-60% případů. Biedermanova studie uvádí dokonce až 85% (Drtílková, et al. 2009, s. 5). Volně je dále zpracováno podle knihy Poruchy pozornosti a hyperaktivita, kde intenzivní výzkumy explicitních diagnostických kritérií uvádějí, že ADHD je dle Index Medicus nejcitovanější dětskou poruchou. V Británii a jinde v Evropě ji považují za poruchu s biologickou příčinou, kterou je možné úspěšně léčit (Munden 2002, s. 12). Ze stejné knihy lze ještě volně uvést, že počty případů ADHD výrazně rostou, u některých osob příznaky přetrvávají do dospělosti a v Británii následná péče léčby dospělých výrazně pokulhává za možnostmi léčby u dětí a dospívajících (Munden 2002, s. 105).

V minulých zhruba pěti letech jsem se perzistencí syndromu ADHD a jeho komorbidních poruch zabývala v souvislosti s pácháním domácího násilí. Na základě rešerší v našich a zahraničních publikacích zatím nikdo jiný přímou spojitost přetrvávajících povahových rysů z těchto poruch s fenoménem domácího násilí neuvedl. Jde tedy o nové souvislosti s perzistencí těchto diagnóz. Koherence s domácím násilím je prezentována pouze v mých sociologicko-empirických a kvalitativních studiích. Na základě etopedie jsem se hlavně zabývala poruchou opozičního vzdoru, označenou dle MKN (Mezinárodní klasifikace nemocí) symbolem F91.3. Začala jsem se na ni dívat z širšího a plastického úhlu, zejména na její následky. K nim patří impulzivita, problémy s autoritou a mnohé další negativní prvky, což je viditelné v chování. Porucha opozičního vzdoru bývá v odborné literatuře uváděna v časté koexistenci s ADHD.

Nejprve jsem prováděla empiricko-kvalitativní průzkum mezi oběťmi domácího násilí, kdy se zjistilo, že u mnohých pachatelů, kteří týrali osobu ve společném obydlí, je s kritérii pro poruchu opozičního vzdoru velká shoda. Naopak jen malá shoda byla u měřítek pro nesocializovanou poruchu (F91.1), do jejíž palety patří i brutální násilí páchané na zvířatech, vysoká izolace a nedostatek přátel. Většina těchto pachatelů není vůbec izolovaná, přátel mívá dostatek a nepraktikuje nejhrubší fyzickou agresi. V dalším výzkumu jsem proto definovala zcela nový výzkumný problém, který nebyl v souvislosti s pachateli domácího násilí zatím nikdy zkoumán. Využila jsem expertní (delfskou) výzkumnou metodu a špičkoví experti se u nejdůležitější výzkumné otázky v odpovědi stoprocentně shodli. Otázka zahrnovala dotaz, zda může být přetrvávání povahových rysů ze syndromu ADHD, včetně jeho komorbidních diagnóz, další příčinou pro páchání domácího násilí. Stoprocentní shoda oslovených expertů potvrdila mé hypotéze validitu.

Výsledek výzkumu ale neznamená generalizaci, že všichni pachatelé, kteří týrají blízkou osobu, museli prodělat uvedený syndrom. Pro značnou latenci přetrvávajících povahových rysů nelze ani stanovit jejich četnost, lze předpokládat menší, avšak nikoli zanedbatelné spektrum. Jestliže u některých jedinců dojde k perzistenci syndromu ADHD, poruchy opozičního vzdoru nebo hyperkinetické poruchy chování, může se stát relevantním základem k týrání osoby ve společném obydlí. Je důležité, věnovat se těmto poruchám co nejdříve. Kdo je v kontaktu s dětmi a domnívá se, že u některých z nich není něco v pořádku, měl by zařídit, aby jejich stav prověřil erudovaný specialista.

Biochemicko-genetické a klinické studie prof. Paclta, jež byly u nás prováděny teprve nedávno, zjistily při těchto diagnózách plazmatickou aktivitu enzymu DBH (gen pro enzym dopamin beta hydroxyláza, který přeměňuje dopamin v noradrenalin). Studie prof. Paclta napomohly k řešení otázek v etiologii a léčbě ADHD (Paclt 2009, s. 73). Molekulárně-genetické asociační výzkumy prof. Drtílkové mohly být prováděny pouze u chlapců, u dívek je výskyt těchto poruch nedostatečný. Dané zjištění lze také podpořit citací jiného odborníka: „Následný výzkum však doložil významný genetický vliv, jenž se projevuje otrlostí a bezcitností, tedy dvěma charakteristickými znaky psychopatie, u,chlapců s poruchou chování’ (conduct disorder, což je antisociální chování v dětském věku) již v sedmi letech. U dívek prokázán dosud nebyl.“ (Koukolík 2010, s. 67). Poslední větu jsem si dovolila zvýraznit, protože mužští pachatelé domácího násilí se dle statistik vyskytují v 95%.

Závěry ze studií prof. Drtílkové shrnují, že molekulárně-genetické výzkumy při uvedených poruchách našly u řady chlapců anomálie ve frontálních oblastech mozku a ve frekvenci alel 1 (alela je dědičný znak). Lze říci, že alela 1 a genotyp A1A1 jsou u mužského rodu dispozicemi pro vývoj hyperkinetické poruchy, jež vzniká v dětském věku. U české populace nelze vycházet ze zahraničních studií, neboť různé národnosti mívají různé frekvence alel jednotlivých polymorfizmů (polymorfizmus je existence dvou nebo více alel). Pro velké rozdíly v normě se tyto poruchy hůře rozpoznávají. V jiných etnikách také bývají i jiné normy v jednáních.

Odborníci označují ADHD za multigenní onemocnění s dominantním vlivem genů, jejichž podíl je modulován vlivem dalších polymorfizmů. K patogenezi hyperkinetické poruchy významně přispívá i serotoninový přenašeč. U zkoumaných poruch se nejednou vyskytuje leváctví, záměna zrcadlových tvarů, horší pravolevá orientace aj. Na druhou stranu se mezi těmito jedinci objevují i talentované typy s různou kreativitou. Dále parafrázuji, že u impulzivity je nutné rozlišovat, zda není kognitivním stylem, který ovšem neznamená totožnou impulzivitu, jakou se projevuje chování hyperkinetických dětí (Drtílková, et al. 2006, s. 119).

Je třeba neopomíjet ani kombinaci různých činitelů a spouštěčů, to vše může hrát roli pro manifestaci těchto poruch. K dalším precipitorům patří např. vliv bazální rodiny, sociálního prostředí, závislost na alkoholu, psychotropních látkách či jiné závislosti, nevyjímaje chorobnou žárlivost, charakterové vlastnosti s uplatňováním bezprávně vynucené moci. Dále ontogenetický vliv v souvislosti s psychickým vývojem, případně vliv separačních fází, převzaté modely chování i nevědomě zafixované vzorce, včetně odpozorované komunikace. Lze vycházet i z další citace: „V pozadí naučené útočnosti bývá odchylné zpracování sociálních informací, čímž se dítě naučí být agresivním jedincem.“ (Koukolík, et al. 2006, s. 198).

Vliv má nestabilita rodin, která se promítá do generačních koloběhů s mezigeneračními dopady. Ke zkoumané diagnóze s kódem F91.3 chci ještě uvést jednu citaci: „U poruchy opozičního vzdoru se často vyskytuje rozbitý domov, nevhodné a nestimulující sociální prostředí, selhávání ve škole.“ (Pešatová 2006, s. 39). Když si k tomu představíme aktuální statistiky, kdy se u nás rozvádí každé druhé manželství a téměř každá čtvrtá až třetí žena zažila nějakou formu domácího násilí, jde o alarmující bilanci podnětů a daného stavu. Sociální vztahy mají rozhodující vliv na každého jedince, což uzavřu parafrází ze Sociální pediatrie: Sociální vztahy jsou pro člověka jako společenského jedince dominující v mnoha směrech, a to nejen pro děti, ale i pro dospělé (Dunovský 1999, s. 52).

Všichni, kteří jsou s dětmi v interakci již od první třídy, mohou být velmi nápomocni v prevenci, samozřejmě včetně pediatrických lékařů a jiných zdravotnických zařízení. Škola, kde děti tráví víc jak polovinu dne po mnoho let, je s nimi úzce provázána a v průběhu docházky lze na nich kolikrát mnohé vypozorovat. Volným zpracováním uvádím, že vnější i vnitřní příčiny se podmiňují a nelze je dělit (Hort, et al. 2000, s. 109). Dále cituji: „Sociální kontext je ale vždy první diagnostickou kategorií a má velkou roli ohledně kontinuity a diskontinuity vývoje chování, a proto je kontextem zásadním.“ (Hort, et al. 2000, s. 111). Škola jako sociální prostředí buduje sociální vztahy, které jsou v prevenci negativního chování zásadním pojítkem. Pedagogům by velmi ulehčilo legislativní zakotvení školské sociální práce, která u nás nefunguje, a doufejme, že jen zatím. To již ale do tohoto příspěvku nepatří, třeba zase někdy příště...