Výsledek je důležitý

Vydáno:

V diskusích nad kontroverzními tématy o celospolečenské úpravě podmínek péče o děti nebo při jejich výchově a vzdělávání občas zazní dotaz, zda je jedna varianta opatření opravdu tak škodlivá, jak tvrdí její oponenti. Mají kolektivní zařízení pro batolata a pobyt v nich skutečně prokazatelný negativní efekt na rozvoj dítěte, potažmo celé věkové skupiny? Má takové fatální následky, když dítě občas dostane mírně na zadek nebo pohlavek? Povede uplatňování inkluzivního vzdělávání u nás ke snížení všeobecné vzdělanosti? Má skutečně negativní dopady na motivaci ke vzdělání, když dítě přinese v průběhu školního roku pár pětek nebo poznámek?

Výsledek je důležitý
PhDr.
Václav
Mertin,
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
V této souvislosti se objevuje názor, že podstatný je výsledek. Pokud nejsou evidentní negativní a hlavně trvalé následky nějakého opatření, neměli bychom kritizovat průběh. Řada z nás v dětském věku občas od rodičů nějakou ránu dostala. Dokážeme dnes prokázat, že nás to negativně poznamenalo? Že různé problémy, které jako dospělí máme, jsou spojeny právě s touto okolností? Někteří dospělí si přístup rodičů dokonce pochvalují a připisují řadu svých pozitivních charakteristik právě tomu, že občas dostali pohlavek nebo na zadek. Nemají pro to žádné silnější doklady než osobní zkušenost - stejně jako ti, kteří tvrdí, že efekt je negativní. Až 20 % batolat u nás ve své době navštěvovalo jesle. Jsou tím v dospělosti poznamenaná? Liší se dnes od těch dětí, které jesle nenavštěvovaly? A když někdo dostane z písemky nebo na vysvědčení nedostatečnou, je definitivně ztracen pro celoživotní vzdělávání a pro dospělý život? Odpověď je patrně negativní.
Ve skrytu však zároveň každý tento dotaz obsahuje implicitní myšlenku, že na prostředcích tolik nezáleží, hlavně když výsledek není špatný. Jenže jak bychom prokázali, že konkrétní problém dospělého člověka je spojený například právě s návštěvou jeslí? Množství faktorů, které ovlivňují průběh našeho života, nedovoluje, abychom vydělili působení jedné specifické okolnosti. S inkluzí máme zatím poněkud menší zkušenosti, ale odpověď není v žádném případě jednoznačná asi ani v jednom směru. A nedostatečné v žákovské knížce si možná ani nepamatujeme, nebo je v dospělosti někdy dokonce připomínáme s humorem (to když chceme ukázat na kontrast mezi školními výsledky a naší dnešní úspěšností). Podobně poznámky jsou občas později vítaným zdrojem legrace z někdejší učitelské bezradnosti a unáhlenosti. Proto také někteří dospělí vyslovují bagatelizující výroky na adresu pětek u žáků první či druhé třídy. Pochopitelně neumíme propojit ani pozitivní dopady, když dítě vyrůstá v prostředí, kde se neznámkuje, netrestá, dospělí dítě podporují.
Základní argumentační princip pro každé nové opatření však musí být odlišný. Mělo by se empiricky dokazovat, v čem je nové opatření lepší, jaký bonus přináší oproti stávající praxi, tedy třeba v?čem je pro dítě lepší kolektivní výchova od dvou let oproti péči v rodině. Jinak je nemá valný význam zavádět. Nenapadne někoho z obhájců začleňování dvouletých, že bychom tuto hranici mohli ještě snížit? Jaký je totiž zásadní rozdíl mezi dvacetiměsíčním a čtyřiadvacetiměsíčním batoletem? Mám patnáctiměsíčního vnoučka a ten je nesmírně spokojený v přítomnosti starších sestřenic! Neměl by chodit do kolektivního zařízení? A aby jeho maminka a tatínek byli v pohodě (protože to je pro něho velmi důležité), neměl by tam trávit aspoň pět šest hodin denně?
Podobně by měla zaznít otázka, v čem spočívá přínos zavedení povinného předškolního vzdělávání v posledním roce před vstupem do základní školy pro různé segmenty populace. A jak vypadá faktický efekt společného vzdělávání pro jednotlivé kategorie postižení na druhém stupni nebo v dospělosti? Jsem přesvědčený, že v té chvíli by navrhovatelé novinek přibrzdili, protože by okamžitě viděli, jak nesmírně těžký úkol na sebe vzali a že jsou v argumentační nouzi.
Na jejich obhajobu musím připustit, že problém spočívá v tom, že umíme zjistit dílčí okolnosti, např. jak rychle dítě čte, jaké má znalosti, či řadu osobnostních charakteristik. K dispozici máme i tvrdá data, tedy kolik hodin zamešká ze školní docházky, jestli je dospělý zaměstnaný, nebo na podpoře, jak často navštěvuje lékaře apod. Zvládneme zjistit vztahy (korelace) mezi jednoznačně definovanou nezávislou proměnnou (alkoholismus jednoho rodiče, úraz hlavy v dětství) a stejně dobře definovanou závislou proměnnou (školní výsledky, úroveň pozornosti). Na úrovni výzkumné jsme s to provádět i složitější analýzy, které dokážou zvážit přínos a relativní význam jednotlivých proměnných. Problém však spočívá v přenosu těchto dat do praxe. Dokáže někdo v individuálním případě jednoznačně prokázat, jaká je příčina problému?
Co zatím umíme obecně špatně, je  . Otázka, na kterou neumíme odpovědět, zní např. tak, jestli jsou francouzští dospívající poškozeni tím, že jsou zhusta vřazováni do kolektivních zařízení ve velmi útlém věku, a jestli se tedy můžeme tímto postupem nechat bez obav inspirovat, nebo máme být zdrženliví. Neumíme to zjistit, protože problémy, které se v každém státě vyskytují, vztahujeme k nepřeberné škále možností výkladu.
Nedokážeme patrně ani dokladovat, jestli a jaký efekt měla skutečnost, že až 20 % dětí u nás v době minulé navštěvovalo jesle. Komplexní a velmi mnohotvárné údaje se špatně analyzují. Jsou generace, které více navštěvovaly jesle, nějak poznamenané? V cizině funguje podobná praxe už léta a jsou dospělí v zahraničí horší než naši? Zkušenosti z jiných států bychom přitom rozhodně neměli opomíjet. Těmi se také mj. zaštiťoval bývalý ministr školství, když obhajoval změnu praxe v přijímání dvouletých dětí do mateřských škol. Není důvod cizí státy podezírat, že by chtěly svým dětem ubližovat nebo že by v případě masivních a evidentních nedostatků podobnou praxi nezarazily. Mají však dostatečné důkazy, že je to pro rozvoj současných dětí prospěšné, že časná (byť dílčí, časově omezená) separace od rodičů podporuje přiměřený rozvoj dětí? Velmi o tom pochybuji.
Zkusme si tedy položit otázku, jestli lze jinak dojít k závěru, že např. návštěva dvouletých dětí do mateřské školy není prospěšná nebo alespoň že odporuje aktuálnímu stavu odborného poznání. Vyjděme od potřeb dětí, jak je chápeme v současnosti. Mnohem lépe dnes víme, co dítě potřebuje ke svému zdárnému vývoji. Stranou nechávám, že většinu okolností spíše jen tušíme a čekáme na další výsledky výzkumů psychologie a spřízněných disciplín. Například už dnes se ukazuje, že dotýkání (mazlení, hlazení, líbání) má pro vývoj dítěte i jeho aktuální stav větší dopady, než jsme si mysleli. "Studený odchov" nepředstavuje nejvhodnější variantu výchovy. Léta už víme, že pro kojence a batole je důležité vybudování pevné citové vazby s několika málo blízkými dospělými osobami. Platí to však pochopitelně i pro pozdější věk, což se dříve nezkoumalo, takže ani nezmiňovalo. Nic na tom nemění fakt, že s každým dnem jsou děti schopnější vydržet bez rodiče bez újmy o malinko delší dobu a že ke svému rozvoji potřebují další osoby (tedy včetně druhých dětí) i prostředí.
Dlouhá léta se ví, že velmi těsné vztahy s dospělými v útlém věku pozitivně ovlivňují rozvoj dítěte, včetně vzdělávání. Jednu podstatnou úlohu pro toto období vývoje představuje rozvoj řeči. Jak si osvojujeme řeč? Tím, že na dítě a s dítětem mluvíme, reagujeme na jeho verbální projevy. Je žádoucí, aby dítě slyšelo vyspělou řeč dospělých, a ne zejména řeč vrstevníků, která je srovnatelná s jeho úrovní. Jestliže se ve výzkumech ukazuje, že v rodinách se na děti mluví s rozličnou intenzitou, a těmto rozdílům je připisován význam např. při rozvoji čtenářských dovedností (neboť jejich rozvoj a dosažená úroveň souvisejí mj. s bohatostí slovní zásoby), je žádoucí, abychom dítěti maximálně dopřávali kontakt s dospělým vzorem řeči a jeho obohacujícím slovníkem. V kolektivním zařízení nemůže dojít ke stejně intenzivním řečovým kontaktům s dospělými jako doma. Jsem přesvědčený, že je naivní představa, že omezenou komunikační podnětnost mateřské školy doženou rodiče ve zbytku času.
Pro rozvoj dítěte je důležité množství podnětů, které se mu dostávají z prostředí. V domácím prostředí, kde žije zpravidla jedno, maximálně dvě děti, nabízejí běžní rodiče mnohem víc podnětů, než mohou poskytnout v zařízení. Je navíc známo, že do určitého věku si dítě hraje převážně vedle vrstevníků, a ne s nimi. Určitě zároveň sleduje a napodobuje druhé děti, jejichž dovednosti jsou bližší jeho aktuálním možnostem, ale nejpodstatnější je podpora dospělých. A právě z těchto hledisek se delší pobyt mezi vrstevníky nejeví jako nejvhodnější varianta. Osobně navíc nepokládám za vhodné, když je dítě kvůli okolnostem nuceno k brzké vyspělosti, tedy když je od útlého věku vedeme k co největší samostatnosti.
Vzhledem k tomu, že předcházející generace neměly tyto poznatky, objevily se rozmanité přístupy. Kolektivní zařízení představovalo velmi dobrou variantu. Dnes máme mnohem více podkladů pro rozhodování, abychom z psychologického pohledu v zásadě odmítli kolektivní zařízení pro nejmenší děti. To vůbec neznamená, že pro toto zařízení neexistují závažné nepsychologické důvody (sociální), výjimečně snad i psychologické. Stejně tak rozhodně nelze tvrdit, že by neměla existovat "odlehčovací" zařízení. Současně bychom měli zvažovat, že kolektivní zařízení může sloužit pár hodin týdně (což je ku prospěchu rodičů i dítěte) nebo několik desítek hodin týdně (což je v neprospěch dětí).
Podobné otázky můžeme klást v souvislosti s inkluzí. Skutečně máme doklady pro to, že mentálně postižený jedinec je plnohodnotný člen třídy na druhém stupni, že navazuje odpovídající sociální vztahy se spolužáky? Podstatný úkol školy je dítě něco naučit, stejně podstatnou úlohu v rozvoji dítěte hrají sociální vazby. Jestliže je jakékoli dítě ve třídě samo, jeho socializace tím není podporována.
Pokud umíme rozpoznat výsledek a porozumět mu, pak by skutečně měl hrát významnou roli při našem rozhodování. Jestliže to zatím neumíme, měli bychom posuzovat vstupy a cestu, po které se ubíráme. Poznatky všech disciplín narůstají. Platí to i pro pedagogiku a psychologii. Tyto poznatky bychom neměli dlouhodobě ignorovat. Zároveň by si každý měl uvědomovat, že jeho názory (i odborné) jsou výrazně kontaminovány individuálními zkušenostmi. Zejména politiky bychom měli upozorňovat na to, že se svých zkušeností zbavit nemohou, ale jejich význam by měli hodnotit v podstatně širším kontextu.
Vůbec přitom nezmiňuji požadavek, aby nově přijímané postupy a opatření splňovaly požadavky praxe založené na důkazech. To už bychom se dostali zcela do oblasti sci-fi a nezavedli bychom skoro nic nového. Přesto bych se velmi přimlouval, abychom před každou změnou alespoň zvažovali existující odborné doklady pro a proti.