Vychovanost

Vydáno:

Všeobecně si stěžujeme na chování a jednání dnešních dětí i mládeže. Čím vlastně nejvíc dráždí své vychovatele? Lítají, povykují, křičí, perou se, ubližují si, nadávají, jsou drzé, vulgární. Leckdy vypadají jako hastroši, ničí si tělo všelijakými „ozdobami“, také prý nezdraví, snaží se ošidit učení, mají pocit, že mají na všechno nárok, že si nic nemusejí zasloužit, že mohou mnohé získat bez práce, ničeho si neváží, všechno zničí. A ve srovnání s minulostí je prý problémů s chováním neporovnatelně víc. A navíc se posouvají některé nevhodné projevy do stále nižšího věku.

Vychovanost
PhDr.
Václav
Mertin
 
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK v Praze
Jestliže jsme došli k závěru, že jde o nevhodné způsoby, měli bychom se pokusit víc se v nich vyznat a
lépe jim porozumět, aby naše preventivní i nápravná opatření mohla být efektivnější.
Měli bychom však dopředu poctivě připustit, že dosavadní výsledky našeho působení na žáky s poruchami chování nejsou příliš povzbuzující. Výzkumy signalizují, že i
velmi dobře prováděné intervenční programy mají jen mírný efekt.
Ukázalo se například, že u mladistvých delikventů-recidivistů se podařilo dosáhnout kýženého efektu pouze u 12 %.
Ani takové výsledky nás však nemohou odradit od
hledání účinnějších forem prevence i následující intervence.
Vidíme totiž kolem sebe spoustu běžných dětí i mladých lidí, kteří se chovají i jednají zcela přijatelně. Možná část problému spočívá v tom, že jsme zatím nevzali poruchy chování dostatečně vážně a stále pouze více mluvíme, vykazujeme, pořádáme semináře, lamentujeme, realizujeme kampaně, než abychom skutečně konkrétně konali. Nelze také vyloučit, že podstatnou část energie věnujeme marginálním událostem a projevům, zatímco podstatnější zůstávají stranou našeho zájmu. Rovněž je zřejmé, že mnohem víc energie budeme muset věnovat všeobecné i specifické prevenci, na kterou se při současných přístupech dostává jen okrajově.
V některém případě se jedná pouze o to, že před léty se děti podobným méně vhodným způsobem projevovaly pouze v prostředí např. vrstevníků, zatímco v současnosti se nerozpakují obtěžovat těmito řečmi i skutky dospělou veřejnost. Takže se vlastně
projevují podobně jako v minulosti, jenže následky ve veřejnosti jsou v současnosti mnohem horší.
Jde také o následek faktu, že
veřejnost byla
postupem času vcelku přirozeně
zbavena možnosti výchovně působit při přestupcích dětí.
Když se náhodou cizí dospělý pokusí zasáhnout, tak se s nemalou pravděpodobností dočká
odsudku
samotného dítěte, případně jeho rodičů i ostatních dospělých.
Podstatným východiskem pro naše hodnocení aktuálního chování dětí často je, že srovnáváme dnešek s naší vlastní minulostí. Takže běžný názor pak je, že dnes je problémů s chováním u dětí mnohem víc než v předcházejících generacích. Při takovém tvrzení však musíme dávat pozor, abychom
příliš neidealizovali události, které si pamatujeme z vlastního dětství
nebo které přebíráme z knížek a filmů z té doby, nebo abychom při hodnocení ještě starších dob nebrali v potaz pouze
povrchní jevy bez znalosti historického kontextu.
Velmi často se nám také stává, že
zobecňujeme zejména pozitivní zkušenosti a vzpomínky z minulosti,
a naopak stejně výrazně zesilujeme negativní zážitky ze současnosti.
Pak to vypadá, že rodiče si dřív mnohem víc s dětmi povídali, večery trávili společně u stolu a všichni muzicírovali a zpívali, při černé hodince si vyprávěli příběhy ze života, děti ctily rodiče i učitele, ve škole poslouchaly a dobře se učily. A když snad někdy neposlechly, tak byly potrestány, za exekuci pěkně poděkovaly a od té chvíle už byly napořád hodné. Takovým pohádkám snad věří pouze lidé, kteří si jen málo pamatují nebo těch pár, kteří to tak skutečně zažili. Jenže pak se pro větší kontrast uvede, že dnes se vlastně rodina ani u stolu nesejde, a když už jsou výjimečně všichni doma, tak každý sedí ve svém pokoji u své vlastní televize nebo počítače. Pochopitelně ani to není úplně pravda. Takové
vzpomínkové klamy
a výrazné přehánění jsou ospravedlnitelné, když jde o individuální vyprávění vnoučatům. Jen bychom měli dát pozor, abychom je nevydávali za vyčerpávající hodnocení doby.
Mnohé požadavky na dospělého, ale i na dítě, jsou v současnosti jiné než před léty. Podstatně jiné jsou i možnosti, které mají děti k dispozici. Proto není možné, aby se dnešní dítě projevovalo úplně stejně jako před dvaceti třiceti roky. Jestliže chceme, aby děti byly v dospělosti odvážné, samostatně myslící, kritické, aby se nebály klást otázky a sdělit svůj vlastní názor, aby uměly přijmout přiměřené riziko,
není možné, aby tyto dovednosti získaly naráz
třeba v osmnácti letech bez jakékoli dřívější zkušenosti. A jestliže postupně získávají zkušenosti dospělých, je pravděpodobné, že se odmala musejí projevovat jinak a také, že mohou v průběhu tohoto učení dělat chyby. Takže pak dvanáctiletý kluk vehementně uplatňuje dříve nemyslitelná práva, a protože to zatím neumí jinak, dělá to takovým způsobem, že nemůže vyvolat v dospělých jiné odezvy než naštvání, odpor, v lepším případě údiv.
Nesrovnalosti při hodnocení chování současných dětí jsou zesilovány faktem, že často stejným způsobem nezdůrazňujeme a nevymáháme naplňování povinností. Pak musíme dojít k závěru, že
děti uplatňují stále víc práv
(a podle některých nerozumní dospělí je v tom ještě podporují)
a na druhé straně neplní základní a zcela samozřejmé povinnosti.
Při řešení výchovných problémů nastává komplikace ve chvíli, kdy zaměníme podstatné a nepodstatné projevy u dětí a veškeré výchovné úsilí investujeme do nápravy v podstatě irelevantních jevů. Jestliže chodí dospívající v módně potrhaných džínách, ocvočkovaném oblečení i obličejích, předvádí svou dospělost na veřejnosti nápadným způsobem, ostentativně odmítá naše představy o životě, tak bychom si nejprve měli přitomenout, že
jsme v podobném věku byli stejní
a možná ještě horší a teprve pak se zamýšlet, jak budeme reagovat.
Určitě bychom také neměli zapomínat na to, že včerejší „hrůzy“ jsou dnes zcela běžné a akceptovatelné, lze tedy důvodně předpokládat, že
na mnohé dnešní hrůzy si jednoduše zvykneme a začleníme je nejen do běžných, ale i akceptovatelných standardů chování a jednání.
Na jiné jsme zase v klidu zapomněli. Podstatné je, že dnes už víme, že pomáda ve vlasech, minisukně, dlouhé vlasy u kluků a krátké u dívek, nalakované nehty..., nezpůsobily společnosti samy o sobě žádné škody, takže investice do jejich odstranění byly zcela zbytečné.
A právě někdy ani tak nejde o to, že bychom se měli zcela smířit s určitými projevy, ale jde o množství času a energie, které nápravě věnujeme. Jestliže vidíme, že obecně hrubne řeč dospělých a následně i dětí, že řada původně velmi vulgárních a vzácně používaných slov se stala součástí obecného slovníku i vzdělaných dospělých, pak doporučuji soustředit se na to, aby se děti naučily, že v některých specifických prostředích (např. ve škole nebo doma) tímto způsobem mluvit i nadále nelze.
A JAK JE TOMU S VYCHOVANOSTÍ VE ŠKOLE?
Bez značné míry
disciplíny a ukázněnosti
se při hromadném školním vyučování jednoduše nedá pracovat a dovést žáky k výsledkům. K efektivnímu učení musí žák zaměřit pozornost na vyučovanou látku. Bez toho nemá žádný poznatek šanci, že bude zachycen, zapamatován a začleněn do existujících schémat. Je nepochybné, že dnes nechceme, aby veškerý školní čas trávili žáci beze slova a bez hnutí s rukama za zády. I když jsou někteří učitelé stále vyváděni z míry, že děti kladou otázky nebo se odmítají něco učit bez vysvětlení, k čemu jim to bude. Na druhé straně pozornost žáka nemá neomezenou kapacitu, a jestliže je zaujatý slovy nebo činy druhých, obtížně se soustředí na výklad učitele nebo na řešení zadaných úkolů.
Někteří učitelé zastávají názor, že dítě by mělo přijít vychované již z rodiny. Tato úvaha má logiku, vždyť vyrůstalo v rodině minimálně šest let, je formováno záměrným působením i vzory rodičů. K tomuto názoru přispívají nepřímo také učebnicové poznatky z pedagogiky i psychologie, které uvádějí nejobvyklejší stav, tedy co zvládá a jak se nejčastěji projevuje dítě určitého věku. A to přesto, že jde o určitou abstrakci, od které se ve skutečnosti každé dítě více či méně odlišuje. Pokud tedy konkrétní dítě nenaplňuje „normu“, je v jeho výchově něco v nepořádku. Spojení těchto dvou předpokladů (dítě je vychované z rodiny a „mělo by“ podle předpisu) vede k tomu, že učitel nepoužívá své odborné kompetence
k efektivní a přitom pedagogicky i psychologicky korektní disciplinaci.
Nechává událostem vcelku volný průběh a zasáhne teprve tehdy, když přestupek přesáhne určitou míru. Jenže i potom očekává, že
se dítě změní samo na základě „výchovného“ opatření
(např. poznámka) nebo že je zcela napraví rodiče. Případně v této chvíli konstatuje, že
problém přesahuje jeho kompetence
a obrací se na odbornou instituci.
Škola sice může mít ambice, že její výchovné působení se nebude omezovat pouze na školní podmínky. Ovšem zkušenosti ukazují, že její síla není v současnosti dostačující pro prosazení této myšlenky. Jsou dávno pryč doby, kdy střední škola určovala, na jaké divadelní představení smí dítě jít s rodiči (Sándor Márai). Dnes ani není možné, aby škola trestala přestupky žáků mimo školu, pokud přímo a jednoznačně nesouvisí se školní docházkou. Proto pokládám za vhodnější uplatnit
pravidlo, podle kterého vymáháme, aby se děti (ne)chovaly určitým způsobem alespoň ve škole: zde nemluvíme vulgárně, nebijeme se, nebereme druhým věci bez svolení, nemluvíme bez dovolení, jednáme čestně, plníme zadané úkoly.
Tímto přístupem škola sice poněkud rezignuje na řešení chování žáků ve světě mimo školu, ale na druhé straně je mnohem realističtější a také nemusí řešit námitky, že učí dítě něco, co potom v dospělém životě nehraje zásadní roli a co vlastně i rodiče mohou vidět částečně jinak.
Školatotiž
v řadě směrů skutečně nepřipravuje pro život
(kdo ví, jak jeho dospělý život bude vypadat a pro co se samo bude chtít rozhodnout), ale především pro to, aby dítě zvládlo požadavky vzdělávacích institucí. Doporučuji tento přístup také proto, že vnější prostředí (média) jsou pro dítě mnohem lákavější a působivější než škola. Představa, že učitel přesvědčí děti, aby se chovaly vzorně podle jeho požadavků i mimo školu, může odpovídat realitě pouze výjimečně. Tento reduktivní přístup lze dítěti vysvětlit a lze očekávat lepší pochopení, než když se pustíme do předem prohrané bitvy a chceme naše výchovné požadavky konfrontovat s životní realitou, kterou dítě zná stejně dobře jako učitel. Herec na divadle se chová přesně, jak mu určuje role a scénář, úředník v bance jedná v souladu s posláním banky i kodexem bankéřů, když dítě pomáhá tátovi s autem, roli šéfa zastává táta a dítě plní přidělené úkoly.
Vstupem do školy přijímá dítě konkrétní roli a mělo by se podle ní chovat.
S tímto přístupem nás příliš netrápí, jestli dítě přijde dostatečně vychované z domova. Je samozřejmě podstatně výhodnější, pokud se
způsoby chování vymáhané rodinou a školou příliš neliší.
Pokud učitel přijme myšlenku, že za pravidla chování ve třídě odpovídá on, bude ji sdělovat hned při prvním setkání jak žákům, tak i rodičům.
V této škole se chováme a jednáme tímto způsobem. Prosím, abyste tato pravidla akceptovali a školu podpořili nebo nám to alespoň nekazili tím, že budete naše požadavky znevažovat. Jestliže se děti perou, lítají po třídě při hodině, nadávají si, mluví sprostě, vysmívají se navzájem, pak se zde nebudou cítit bezpečně, spokojeně a mnohem méně se naučí.
Vzhledem k tomu, že v naprosté většině jde o
nerozporná pravidla
– chováme se k sobě slušně, nefackujeme se, nenadáváme si, oslovujeme se křestním jménem, neskáčeme si do řeči –, nelze očekávat, že by si žáci nebo rodiče troufli proti tomu něco namítat.
Uplatnění tohoto pravidla je důležité ještě z jednoho důvodu. Škola má připravovat dítě na dospělost. Již jsem uvedl, že i nepříliš vyspělé
dítě vnímá, že mnohé potřebné způsoby jednání i osobnostní vlastnosti pro úspěšnou dospělost jsou výrazně odlišně od toho, co prosazuje škola.
Je pravda, že ani samotní učitelé se vždy nechovají v souladu s principy, jejichž naplnění vyžadují od dětí. A protože představují pro děti vzor, představuje každé takové jednání komplikaci. Na věci vůbec nic nemění skutečnost, že některého učitele žák odmítá. Stejně vnímá jeho způsoby řešení problémů, přístupy k druhým lidem, slovník, který používá. Takže i z drobečků se za nějakou dobu může složit velké působení. Učitelovy vulgární projevy, výsměch, ponižování nemůže omluvit ani fakt, že učitel je také jen člověk a že mimo školu, mezi vrstevníky, v médiích, možná i doma, se dítě setkává s mnohem horšími projevy.
CO TEDY LZE V TÉTO SITUACI DOPORUČIT UČITELŮM?
V první řadě by měli akceptovat, že škola není a už nebude jediné centrum vzdělanosti, a proto je důležité, aby se soustředili na dobré fungování dětí ve škole. Společnost by ovšem měla škole pomoci, aby mohla adekvátně naplňovat svou úlohu. Jde o jasnou objednávku. Jestliže se dnes ve škole posiluje např. finanční gramotnost, etická a sexuální výchova a ještě další oblasti, tak z tohoto faktu zcela logicky vyplývá (při konstantním množství času), že se menší pozornost bude věnovat například rozvoji čtenářství, prevenci poruch chování, praktické podpoře slušného chování. Podstatný problém představuje také téměř absolutní
ekonomická závislost školy na počtu žáků.
Z toho pak vyplývá, že škola se odmítá rozloučit se žákem, který se evidentně na studium nehodí nebo dokonce studovat nechce. Za podobně nevhodnou pokládám
povinnou školní docházku.
Nedává škole prakticky žádný vyjednávací prostor a činí z ní nevolníka (ovšem podobně jako z rodičů).
Škola by měla informovat rodiče i žáky o tom, jak funguje, co vyžaduje po rodičích (nezapomínejme, že rodiče mají zákonné povinnosti, jen jim je někdy musíme nepatrně připomenout) i po žácích. Zapotřebí je nastavit na začátku
pravidla, požadavky, povinnosti, samozřejmě i práva rodičů i žáka.
Stejně důležité je vymáhat naplňování těchto pravidel.
Děti se nevychovají samy. Netvařme se, že nevychované děti jsou takové od přírody, že jde o jakési vrozené „malé tyrany“. Jsme to my dospělí, kdo z nich neudělá vychované děti, někdy dokonce z nich přímo programově malé tyrany vytváříme.
K vychovanosti nedospěje dítě
samo, musíme mu pomoci, často dokonce proti jeho bezprostředním přáním a zájmům. Na složité chování u starších dětí
vytváříme základy v předcházejících obdobích.
Nejsme s nimi, neposkytujeme jim dostatek lásky, velmi brzy je osamostatňujeme, bagatelizujeme a neřešíme drobné problémy, jsme hodně orientováni na výkon, nenabízíme jim příliš dobré vzory.