Východní větry nejsou všechny mrazivé

Rád bych se dnes podělil o poznatky z cest východním směrem, kterým se poslední dobou příliš často nekoukáme. Ano, již jsme si zvykli nahlížet do tzv. vyspělého světa a minimálně po Evropě se vydáváme nejraději na západ či na jih, možná na sever. Má to svou logiku, vždyť "východní větry" byly nejen pro moji generaci často studené a dodnes z kremelského hradu vlastně dosti mrazí.

Chci psát o spolupráci s několika pracovišti v zemi, která je dnes ve válce s Ruskem, a přitom je od nás také východním směrem. Hovořím o Ukrajině.

Naše katedra spolupracuje s ukrajinskými kolegy přes dva roky a společně jsme za tu dobu udělali takový kus práce, že se tomu nechce věřit. Uspořádali jsme několik seminářů pro ředitele škol, inspektory i členy vedení pedagogické univerzity, navštívili jsme řadu škol či diskutovali s úředníky ministerstva školství. Univerzita v Perejeslavlji-Chmelnickém s pomocí našich podkladů, rad a doporučení úspěšně v bakalářské i magisterské formě studia.

Společně vytváříme (ta má více obyvatel, než žije v České republice), plánujeme velké a chtěli bychom v obou zemích. Vždy se v takových případech zamýšlím nad tím, jak se vzájemně obohatit, neboť jen souřadný vztah může přinést užitečnou spolupráci. O knížecí rady nikdo nestojí.

Jaké je tedy být ? Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu chcete na problematiku nahlížet. Ukrajinský ředitel je zároveň učitelem stejně jako u nás, musí tedy mít pedagogické vzdělání a praxi stejně jako u nás. Pracuje s dětmi, rodiči a svými učiteli stejně jako u nás.

Podmínky našich škol, vybavení a možnosti jsou ovšem pro naše kolegy a již i přátele v současné době nedostižným snem. Raději jsme jim nezkoušeli vysvětlit podstatu a finanční rámce mnoha našich celostátních projektů, kdy přemýšlíme, za co utratit peníze. Je pravdou mnohokrát poznanou, že člověk lépe chápe své možnosti a celý český kontext, pokud má možnost dívat se zvenčí a porovnávat.

Pokud byste přišli u nás do školy a byla vám ukázána státní vlajka s podpisy bývalých žáků, připadalo by vám to minimálně zvláštní. Pokud ovšem žlutomodrou vlajku vidíte na čestném místě ve škole sto kilometrů východně od Kyjeva, podepsanou bývalými žáky, kteří jsou právě teď na frontě v Debalceve, najednou všechno dostává zcela jiný rozměr. Přemýšlíte, . Se sousedy, kteří okupují její část, přitom se sousedy spojenými historií, mnoha tisíci smíšených manželství, podobným jazykem atd. Nemusel bych být kantorem dějepisu, abych pocítil, že napravit křivdy minulosti či minulost vrátit je nemožné a snažit se zlepšit alespoň budoucnost velice obtížné.

V jedné knížce píše náš psychiatr Cyril Hoschl, že se máme nejlépe v české historii, ať po stránce ekonomické, či zdravotní, snižuje se zločinnost, zlepšuje se životní prostředí. Jen to nesmíme říkat v hospodě čtvrté cenové skupiny, protože by nám chlapi "dali po hubě". Vzpomenul jsem si právě na tato slova pana profesora, když jsme nad nezbytným borščem diskutovali o plánech ředitelů škol a chuti jejich školy posunovat, stejně jako to dělají ředitelé u nás - přitom ve zcela jiných podmínkách.

Nejde jen o finance, ale také o malou míru podpory či mizivou autonomii ukrajinských škol. Těžko se vysvětluje, že u nás někdo autonomii škol moc nechce. Skutečně si musíme některé věci uvědomovat až daleko od domova? Vlastně to tam tak daleko není.