Vedení školy musí vědět, kde škola aktuálně je a jak se dostane ke své vizi

Učím od roku 1982, 11 let jsem pracoval jako učitel na základní škole a od roku 1992 jsem se stal ředitelem školy. Po celou dobu svého ředitelování jsem se snažil, abych podporoval lidi kolem sebe, abych byl uvnitř všeho dění a byl v kontaktu s lidmi, kteří myslí na změnu a změnu realizují. Měl jsem jedinečnou možnost být 15 let v redakční radě Učitelských listů. Pravidelná měsíční setkání pro mě byla nesmírně inspirativní, dozvídal jsem se nové věci a měl jsem možnost diskutovat s lidmi, kteří se pro mě stali obrovským vzorem. A snad i proto jak škola v Nuslích, tak nyní ZŠ Kunratice patří mezi známé školy, mezi školy, kde lidi práce baví a hodně myslí na to, co a proč dělají.

Od roku 2008 jsem měl možnost stát se členem týmu, který zahájil přípravu projektu Pomáháme školám k úspěchu, a pro mě se tak objevila nová výzva. Když jsme se v roce 2010 stali pilotní školou, začali jsme se učit více porozumět tomu, co je dobré učení, a orientovat se v tom, kde jsme, co potřebujeme. Škola, do které jsem v roce 2007 nastoupil, měla 330 dětí v 15 třídách a necelou čtyřicítku zaměstnanců. Díky vstřícnosti naší radnice jsme školu dostavěli, začali ji dál rozšiřovat a s projektem Pomáháme školám k úspěchu jsme cíleně hledali podporu, která učitelům umožnila se stát lepšími pedagogy. Dostavba školy i pověst kunratických učitelů si získaly pozornost okolí. Dnes máme 720 dětí a prakticky stovku zaměstnanců. Škola mívala motto, že je rodinnou a malou školou, a věřím, že i díky tomu, jak jsme začali nastavovat školní učící se kulturu, zůstaly dobré vztahy mezi lidmi ve škole, žáky a učiteli určitě „rodinné“. Stavíme na skvělém týmu lidí ve škole, na vnitřní motivaci učitelů s dopadem na vnitřní motivaci žáků se učit. A jsem přesvědčen, že i na vnitřní motivaci rodičů podpořit to, co se ve škole děje.

Když to vztáhnu k vedení školy, tak si myslím, že jsme porozuměli tomu, kdy řídíme lidi a kdy se naopak stáváme lídry změny. Přecházíme tedy do módu vedení s uvědoměním toho, že ten, kdo vede z vedoucí funkce, je vždy v asymetrii k těm, které vede. Díky podpoře Pomáháme školám k úspěchu jsme měli možnost poznat symetrickou podporu a do školy zavést bezpečné a komfortní podmínky pro podporu a pedagogický rozvoj jednotlivých učitelů. Ve škole se objevila externí mentorka, které jsme říkali pedagogická konzultantka, a současně jsme zaváděli párovou výuku jako nástroj individualizace učení, ale i pedagogického rozvoje pedagogů. Učitelé se začali častěji navštěvovat v hodinách, začali více plánovat vyučovací hodiny, začali sdílet zkušenosti z toho, co zavádějí do výuky. Postupně jsme procházeli různými typy vzdělávání, např. dlouhodobými kurzy kritického myšlení nebo typologie osobnosti MBTI. Začali jsme se více věnovat čtenářské gramotnosti a používat formativní hodnocení. To je spojeno nejen s rozvojem komunikačních dovedností a poskytování zpětné vazby, ale zejména s tím, jaký má používání formativního hodnocení dopad na učení dětí.

Poslední tři roky se nejvíce věnujeme tomu, jaký dopad má naše učitelská práce na učení žáků. Snažíme se porozumět tomu, jaké jsou jejich vzdělávací potřeby, a díky tomu, co zavádíme do výuky, objevujeme i naše vzdělávací potřeby. To všechno souvisí s badatelským cyklem profesního učení. Jsem moc rád, že na to nejsme sami, že zkušenosti z toho, co se učíme a zavádíme do výuky, můžeme sdílet zejména s našimi kolegy z projektových a čtenářských škol projektu Pomáháme školám k úspěchu. Stále jsme na cestě a například objevujeme takové vzdělávání, které nám pomáhá dosahovat učitelského mistrovství, hledáme nové cesty, jak provázet děti učením. Všichni se věnujeme rozvoji čtenářské gramotnosti, ale třeba třeťáci se začali jedenkrát týdně učit venku, několik tříd zavádí výuku v centrech v rámci programu Začít spolu, mnoho lidí ve škole se zaměřuje na badatelsky orientovanou výuku…

Udržitelnost všech změn je spojena se systematicky zaváděnou změnou, úzce souvisí s týmy lidí, tedy nikoliv jen s jednotlivými pedagogy. Vše nově zaváděné je propojeno s podporou učitelských lídrů a s jejich odborným, ale i mentorským a koučovacím výcvikem. Například v tomto roce dvě skupiny učitelů procházejí výcvikem systemického vedení a další kolegyně absolvuje kurz pedagog mentorem. Co je ale důležité, chodíme do práce rádi a dokážeme nejen spolupracovat. Všichni ve škole tvoříme tým.

Velké! Je pravda, že v průběhu naší účasti v projektu Pomáháme školám k úspěchu, zejména v prvních pěti letech, jsme vnímali velké signály od našich kolegů ve významu „Uberte plyn!“. Pro vedení školy to znamenalo se více zamyslet nad tím, jak jsou jednotlivé věci ve škole organizovány, jak minimalizovat porady nebo třeba dozory v jídelně ve prospěch toho, aby učitelé měli větší prostor na pedagogickou práci, společné plánování, sdílení a podobně. Ubrat plyn neznamená snížit kvalitu učení nebo že by si třeba učitelé nedělali přípravu na hodinu, ale znamená to vytvořit jim lepší pracovní podmínky a ubrat z toho, co jim bere čas na pedagogickou práci.

Otázka je, jak je vnímán termín „nárok“. Pokud dobré věci dělám dobře, rozumím jim, dostávám zpětnou vazbu, že se mi moje práce daří, tak jsem v pohodě. Pozitivní zpětná vazba od těch, které učím, mě nabíjí a dává mi jistotu. Bylo by dobře, aby ve financování českého školství bylo více prostředků na různé typy podpůrných profesí: psychologů, sociálních a speciálních pedagogů. Určitě je dobře, aby stejně jako v některých zemích světa učitelé nemuseli držet množství dozorů o přestávkách, ale měli čas na to, si oddychnout, uvařit si kafe… Aby co nejméně stresorů narušovalo jejich práci, jako například proaktivní rodič, který ráno před vyučováním nutně musí vyřešit nějaký problém v době, kdy se učitel potřebuje soustředit na přípravu na první vyučovací hodinu.

Jde o to, aby učitel do hodiny vcházel spokojený a s radostí, nikoliv rozčílený po náročné diskusi s někým, koho vůbec nečekal. Zejména v poslední době jsem si uvědomil, jak je důležité se po ránu na sebe usmívat a jak ani já nesmím přicházet do školy zamračený, ale jak mám mezi kolegy předávat pozitivní energii. Pokud takto budu jednat, tak moji kolegové budou spokojení a jejich pozitivní energie bude mít určitě dopad na pohodu při učení jejich žáků.

V našem rozhovoru jsem použil termín badatelský cyklus profesního učení. Hodně pracujeme s tím, co nám objevili John Hattie a Helen Timperley a co nás učí programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu a spoluzakladatelka programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení v ČR Hanka Košťálová. Musíme si umět stanovovat rámce a cíle učení, musíme rozumět, jaké jsou vzdělávací potřeby našich žáků. A musíme dobře rozumět tomu, co způsobuje naše učitelská práce, jaký má dopad na učení dětí – v tomto potřebujeme velkou podporu, potřebujeme spolupracovat se svými kolegy, v tomto se potřebujeme rozvíjet. Pokud s kolegy budeme tyto věci řešit, budeme možná učit méně obsahu, ale budeme chtít, aby to, co učíme, děti ovládaly hodně do hloubky. A myslím, že je smyslem, aby toto ve škole fungovalo, abychom tomu rozuměli, abychom to dělali.

Dopad učitelovy práce by měl být takový, jaký děti potřebují, ale my musíme rozumět tomu, co potřebují. Kurikulum nás netrápí, protože do současného RVP se určitě vejdeme. Nyní pracujeme na novém ŠVP, který chceme více postavit na základních gramotnostech, jako je čtenářská, matematická či jazyková, a na kompetencích, které jsou vlastně v RVP už definovány. Můžeme si položit otázku, jestli má například učitel dějepisu učit všechna česká knížata, krále a jiné významné osobnosti, anebo se v historii soustředit na určitá období/témata, která má provázána s jinými učiteli a předměty, a děti tak více porozumí tomu, proč určité historické události nastaly, a možná že v budoucnosti budou umět předcházet tomu, aby se opakovaly.

Jak na prvním, tak na druhém stupni školy vidíme řešení ve spolupráci učitelů a organizujeme výuku do bloků. Bloková výuka je významná pro porozumění souvislostem a pro vytvoření prostoru k reflektování toho, čemu mají děti porozumět.

Úspěch pro každého žáka máme vetknutý do vize projektu i školy. Vize směřuje k tomu, aby se každý žák učil naplno a s radostí. Když zlehka přivřete oči a podíváte se vizionářsky dopředu, zkuste si uvědomit, co vše musí nastat, aby se všichni žáci učili naplno a s radostí. Zkuste si představit, jak takové vyučování vypadá, kdo jsou jeho aktéři, co tito lidé dělají, co říkají, jak se cítí, co jsou schopni v tu chvíli pozorovat na sobě a svém okolí, na spolužácích nebo dalších učitelích. Znovu se vracím k tomu, co už v tomto rozhovoru zaznělo, jak moc musíme rozumět tomu, co způsobuje naše učení, jaké jsou vzdělávací potřeby žáků, se kterými pracujeme, či jaké cíle učení si stanovujeme, jak jsou tyto cíle propojeny s cíli dalších kolegů v rámci třídy, ročníku, celé školy. Tedy kam směřuje výuka od první do deváté třídy, jakou roli v ní mají pedagogové a jakou žáci, jaké jsou vzdělávací potřeby nás pedagogů.

Potřebujeme, aby se to, o čem se hovořilo už na začátku 90. let, naplnilo. Školství nemůže žít od voleb do voleb, ale musí mít jasné dlouhodobé cíle, kam má vzdělávací soustava ČR směřovat. Profese učitele potřebuje velkou podporu, a to nejenom v přípravě na profesi učitele, kdy nestačí jenom teoretické znalosti, ale je potřeba velkého množství praktických dovedností s poskytovanou zpětnou vazbou od těch, kteří studenty provázejí na praxích ve školách. Vyžaduje, aby byl ve škole vytvářen takový prostor pro podporu a byla nastavena taková školní kultura, která umožňuje, aby se učitel i s neúspěchem měl na koho obrátit, aby mohl získat od toho, na koho se obrátí, podporu, radu, nejlépe formou společného plánování, společného učení a společného reflektování toho, co proběhlo.

Důležité jsou i finanční prostředky a jejich efektivní využití. Z povolání učitele je potřeba udělat prestižní povolání a to dílem ovlivňujeme my – tím, jak učíme a co děláme – a dílem stát, který by měl umět pedagogickou práci ocenit. Je důležité, aby v čele škol stáli lidé, kteří jsou opravdu pedagogickými lídry, a aby minimálně řešili například problematiku BOZP, PO, CO, revizí a podobně, ale více měli prostor pro vedení a podporu pedagogů. Například nechápu, proč malotřídní školy a malé školky nejsou detašovanými pracovišti velkých spádových škol, kde ředitel může delegovat celou řadu technických úkolů na někoho jiného.

Stát by se měl věnovat tomu, aby profese ředitele byla také prestižní, aby bylo předem připraveno dostatečné množství lidí do této pozice. Je špatně, když se ten, kdo má být pedagogickým lídrem a vést lidi, v prvních letech svého fungování za plného provozu školy učí všechno od ekonomiky přes oblast práce a mezd až po organizaci provozu a údržby, přičemž teprve studuje školní management a na vedení lidí a pedagogickou práci mu zbývá minimum času. V první řadě musí vedení školy, a tím myslím nejen ředitele školy, ale také jeho zástupce, rozumět tomu, co je to dobré učení, musí rozumět tomu, kam jako škola míří, kde jsou a jakými cestami se od toho, kde jsou, budou ubírat ke školní vizi.