V možnosti odvolávat ředitele škol se hraje o víc než jen o ředitele

Dovolím si polemiku pana Trojana posunout z jeho pohledu vedoucího katedry Centra školského managementu Pedagogické fakulty UK v Praze, kde je úkolem hledání co nejúčelnějších nástrojů k efektivnímu řízení škol, do trochu jiného patra současné reality. Někdy až bezelstné diskuze nad tím, zda je „šest let mnoho, či málo“ nebo zda zřizovatelé „budou svoje školy hýčkat, pečovat o ně a brát je jako statek v obci nejcennější“ (viz článek V. Trojana), ve skutečnosti trochu zastírají opravdový problém, o kterém by se mělo v souvislosti s novým nastavením funkce ředitele školy hovořit.

Polemika nad funkčností šesti let či diskuze o nutnosti zrušit alespoň „nemorální“ podobu smlouvy na dobu určitou je nám vlastně tak trochu vnucena.

V případech, kdy je ředitel odvolán za závažné porušení zákona a necítí se vinen, nechť rozhodne v demokratickém státě pouze soud. Dnes o tom ovšem budou rozhodovat nejrůznější obecní či krajští politici přímo nebo prostřednictvím svých pracovníků na odborech školství. Ti však také nemají „definitivum“, a jsou tak nuceni plnit přání pana starosty a ne jednat podle zásad nejlepšího fungování státní správy. Novela školského zákona tak

V historickém kontextu rakousko-uherského prostoru to není překvapivé. Příznačné jsou např. zkušenosti ze sousedního Rakouska, kde díky mnohaletému fungování obdoby naší „opoziční smlouvy“ došlo k postupnému „zpolitizování“ nejrůznějších, státní službu poskytujících organizací, včetně funkce ředitelů škol.

Jak mi potvrdil kolega ředitel z partnerské základní umělecké školy v Horním Rakousku, Spíše rezignovali a co je horší – svou situaci začínají pokládat za běžný standard. A to nás, s ohledem na jistou příbuznost národních povah, čeká také ( jen pro zajímavost, v takovéto podobě se funkce ředitele nikde jinde v Evropě nevyskytuje).

Rezignující klid a bohorovná neangažovanost nejen samotných ředitelů škol, ale nakonec i běžných občanů (rodičů žáků) umožňuje, aby se nenápadně a plíživě vymezila další „ohrádka rakousko-uherské poslušnosti“. Že to není pouhý „zákonný šlendrián“, ale lze odvodit i z Celkem pětkrát již byla účinnost odložena a ono definitivum, které by chránilo úředníky před čistkami, jež přicházejí vždy po volbách na státních úřadech, pro jistotu vůbec neobsahuje!

Úmyslně zmiňuji onen rakousko-uherský prostor, protože ve srovnání např. se skandinávským chápáním pojetí nezávislosti ve vzdělávání u nás stále přetrvává jakýsi „mem“ (geneticky přenášená vzpomínka – memory) na nutnost jakéhosi „přihrbování se vrchnosti“. V obecnějším, dlouhodobém pohledu by ale vzdělávání, jako veřejný zájem, mělo být „naší věcí“, tedy věcí sebevědomých občanů.

která bohužel ovlivní i další generace, jež momentální politickou či ministerskou reprezentaci už ani nebudou znát. Rozvraty pedagogických sborů při často se opakujících konkurzech, zastavení aktivit ředitelů provádět potřebné personální obměny (co by si „pálili prsty“ a riskovali „nepodporu“ za pár let při schvalování ve funkci) atd.

a to nehovořím o otevření stavidel korupce a klientelismu, kdy se na místa ředitelů budou jmenovat pouze ti, kteří „odsouhlasí“ např. opravu střechy školy „nejvýhodnější“ firmou (shodou okolností doporučovanou i místním zřizovatelem). Ostatně

Zastání bude ředitel školy hledat jen obtížně. U odborových organizací ho najít nemůže ( je přece ředitel a to je pro odboráře často úhlavní nepřítel zaměstnanců), od zřizovatele ho očekávat rovněž nelze (proč by se „vrchnost“ zbavovala svých pravomocí?) a obtěžovat s tím rodiče je již naprostá marnost (když pominu fakt, že je to v případě samotných ředitelů celé značně nedůstojná záležitost).

Přitom neexistují žádné relevantní podklady nebo data, ze kterých by bylo možné vyčíst, že který by vyžadoval změnu zákona (a to za cenu, která zapříčiní totální demotivaci většiny ostatních). I samotní navrhovatelé z řad Asociace krajů uvádějí, že jde o „nula celá nula procent“ situací, kdy museli řešit případ, kdy byl ředitel odvolán, ale nezávislý soud pak rozhodl jinak.

Pravým důvodem takovéhoto plošného postupu vůči všem ředitelům škol pak nemůže být upřímná snaha o zlepšení fungování škol, umožnění zkvalitnění jejich řídících dovedností, tedy „braní se za školy jako statek v obci nejcennější“ (viz článek V. Trojana). Ostatně skvěle plněná funkce ředitele vyžaduje vždy dvě „zet“, tedy ale také To druhé se ovšem získává jen dlouholetou praxí v dané profesi a ne šestiletým „hraním si na manažera“.

Používají se zde také ověřené manažerské postupy, musí zde také fungovat odpovídající účetnictví, majetek také podléhá inventarizaci apod., ale to neznamená, že řízení školy lze tupě přirovnávat k podmínkám, jaké panují v nějaké firmě. Tam, kde je jedinou mantrou maximalizace finančního zisku (což je jediný a oprávněný smysl existence nějaké firmy), je možná výhodné občas vyměnit ředitele, protože je zde perspektiva, že nový vítr přinese další navýšení zisků.

Co je ale „ziskem“ v neziskové sféře, jakou je např. škola nebo nemocnice? Nejsou náhodou přímluvci této změny školského zákona tak trochu v zajetí nějakého „ismu“? V Evropě opět nic překvapivého. Zapřisáhlí příznivci fašismu byli ve své době často inteligentní a vzdělaní lidé, podporovatelé komun si také nebyli vědomi ničeho špatného a dnes o veškerém chodu života lidského rozhodují stoupenci ekonom

Nemyslím tím ekonomy, to je docela obyčejná a chvályhodná profese. Mluvím o Ti, podobně jako fašisté nebo komunisté, jsou neochvějně přesvědčeni o své jediné a správné ideologii, kterou je nutno pokud možno roubovat do všech oblastí lidského života, školy i nemocnice nevyjímaje.

Ostatně pacient již dnes není nemocný člověk, ale „zákazník“, který si od lékaře nakupuje léčbu. Slavný guru managementu A to se netýká jenom žáků, ale i učitelů a nakonec i samotného ředitele (kdo z nich, kteří před mnoha lety nastoupili jako mladí manažeři, si dnes vzpomene a především přizná, jak rozhodně a přesto nemoudře jednali v počátečních letech svého působení). Na „změněnou lidskou bytost“ prostě šest let nestačí.

Můžeme slyšet i argument, proč tolik řečí, když omezené funkční období mají např. i primáři v nemocnicích nebo funkcionáři na vysokých školách. Odlišnost je ale značná. Na rozdíl od špičkových odborníků např. na akademické půdě bude o řediteli obecní školy nyní rozhodovat zvolený traktorista s odpovídající stranickou legitimací.

Jak nedávno uvedl profesor Jiří Přibáň, odborník na evropské právo, sociolog a filozof z britské Univerzity v Cardiffu: protože v ní vládne diktát průměrnosti. Současná společnost nutí lidi mnohem víc k tomu, aby se přizpůsobovali, než aby vynikali. Dnešní politiky bychom mohli označit za ,průměrné diletanty’, z nichž mnozí dokonce ani nevědí, jaké mají pravomoci, a často postrádají elementární profesní etiku a politickou odpovědnost. Nemyslím, že bychom se dnes měli bát nějakých ,géniů’, ale škody, které u nás páchají diletanti na politicky odpovědných místech, jsou obrovské i proto, že jejich průměrnosti zpravidla využívají vlivné skupiny k oslabování legitimní ústavní moci a posilování svých soukromých zájmů a zisků.“

Dnes jsou to díky povedené školské novele už jen (ovšem s „ne-manažerskými“ platy a bez zlatých padáků). V případě a to nemluvím např. o nemožnosti zažádat s takovouto smlouvou o hypotéku na byt. A stane-li se, že součty šesti let vyjdou pro některé ředitele tak, že budou muset ke konkurzu např. rok před svým odchodem do důchodu, těžko je zřizovatel ve funkci nadále potvrdí.

Novela školského zákona je takové „české“ poděkování lidem, na kterých teď několik let ležela tíha prosazení kurikulární reformy v českém školství (a to často navzdory nejrůznějším nekoncepčnostem a fluktuaci ministrů). Lidem, po kterých je A proč bezchybnými? Protože mají v rukou příliš drahé „zboží“, s nímž pracují –